pátek 30. května 2008

PŘISPĚJTE!

Jedna moje známá se sociálním cítěním, co se nedávno vdávala, se rozhodla se svým milým přestavět hnízdečko lásky. A že vyhážou starý nábytek a pořídí si nový. Jde si takhle městem a řeší starou nerudovskou otázku kam s ním (se starým nábytkem). Náhle jí do cesty vstoupí manželský pár. Jolana a Dezider. Zná je, páč svého času coby podnikatelka jim prodávala levné palivové dříví.

"Ty, nemaš dřevo? Levně? ", ptá se Dezider.

"Jé, nemám, já už ho neprodávám" lituje ta dobrá duše. "Ale víš, co Dežo, jdete mi do cesty jak na zavolanou. Mám starý koberec, můžu vám ho hned dát". A do manželů jak když střelí.

"Jaj, duša moja," sípe Jolana, "hezký je? A co eště máš?""

Dobračka chvíli přemýšlela a pak velkoryse pozvala manžele ze staré známosti domů. Ať si tébich prohlédnou.

Dezider při jeho spatření zajásal.

"Joj, dobrý je! Zeberem!" a kopl do třásní. Pak se zkoumavě rozhlédl po pokoji. Najednou se mu rozzářily oči a vydal se do rohu pokoje.

"A TOTO kdy?" zapíchl se jeho prst do pohovky.

"Tu sedačku? Taky vám ji třeba dám, ale Dežo, až koupim novou sedačku!"

Hbitě se přitočila Jolana: "Ale duša moja, děcka mi spíja na zemi, zima jim je, taka hezka sedačka na tom se vyspija všecky štyry děcka" pustila se do dobrodinky.

"Tu vám nedám! Já na té sedačce spím!" bránila své lože dobračka.

"To mi nevadi" uzavřela spokojeně Jolana debatní kruh a začala prohmavátat polstrování fotely a spokojeně pod černým knírem mručela.

Fotela je evidentně zaujala víc, než prošlapaný letitý tébich a nemínili odejít s prázdnou. Pustili se do ní oba a dobračka musela hodně slevit ze svých charitativních zásad, aby měla vůbec na čem spát . Moc nechybělo a manželé by naložili na hrb fotelu, na které by už večer sladce spaly Jolany a Deža děcka, zatímco dobračka by se mohla natáhnout pro změnu na zem. Nebo do vany;-).

Toho dne odcházeli jen s tébichem a Dežo se spokojeně chechtal a poplacával Jolanu po zádech, asi s pocitem, že jeho žena se projevila jako dobrý vyjednavač.

"Jaj, dobrá si! Dobrá!"

A dobračka? Ta nervózně hleděla za vzdalujícími se postavami s tébichem a přemýšlela, jestli je dobré být dobračkou a jestli ještě vůbec někdy někomu něco dá;-).

úterý 27. května 2008

PRUHOVANÝ NÁJEZDNÍK

Před dvěma roky v parném létě nám v práci bouchnul bojler, vyhřívaný solárním panelem. Pak nám pod tíhou sněhu padala střecha. Pak nás navštěvoval lesní muž s pořádným klackem. Všechny tyhle události mě přesvědčily, že mé pracoviště není právě bezpečné. I když... chlap s klackem v míru a pokoji odkráčel, střecha to vydržela a hasiči nás při výbuchu bojleru přišli zachránit v plné polní.

Nakonec mi všechny tyhle věci mi přijdou malicherné ve srovnání s tím, jaké nebezpeční zahrozilo teď. Mám fóbii z hmyzu. Možná i alergii na hmyzí bodanec. Pořekadlo "když tě kousne mravenec, vyrazí ti pupenec" není až tak zcela na místě, páč několik bodnutí, co jsem v životě utržila, nezpůsobily jenom pupenec, ale co hůř, dechovou nedostatečnost a drobné mdloby. Dithiaden mám proto neustále při sobě.

A dneska je hic, tak si větrám. Okno dokořán a v klidu píšu na kompu. Přemýšlím, nekoukám kolem sebe, a zaregistruju, že něco bzučí. Mouchu poznám, na včelu to taky nevypadá. Mrknu ke zdroji - u zářivky se placatí cosi co má velké blanité křídla a na délku dobré dva až tři cenťáky! Vypadá to jak vosa a není to vosa - sršáň! Vystartovala jsem od kompu a sršáň, který si mě do té doby nevšímal, patrně zpozoroval pohyb, tak hybaj za mnou!

S výkřikem jsem vyskočila do chodby a sršáňovi před sosákem zabouchla dveře. Smůla, že zvenku je koule a moje klíče uvnitř na stole;-).

Sehnala jsem uklízečku s náhradníma klíčema a ona že ho půjde vysát do vysavače. Opatrně odemkla kancl a vyhlížela predátora. Když ho zmerčila v celé své kráse, odvaha ji trošku opustila, ale neohroženě přistupovala s hadicí blíž. Vysavač zatím nevysával. Stála jsem mezi dveřma u zásuvky.

"Pusť to!", křikla.

Pustila jsem vysavač. Je to starší typ. Ten zaburácel a do sršňa jak když střelí. Začal divoce lítat po kanclu, bzučel, vrčel a měl namířeno k nám.

"Do prdele!" vykřikla uklízečka, švihla vysavač na zem a brala z kanclu velmi rychlého roha. Já jsem vyškubla ze zásuvky šňůru, ať ho ten rachot ještě víc nerozdráždí a zase jsme ho nechaly bzučet o samotě za zabouchnutýma dveřma. Kuwa, co s ním? Co platí na sršně? Můj ex kdysi s tchánem sršně stříleli ze vzduchovky. Nedokážu si to nějak představit a i kdyby, střílet v kanclu asik nebude ten nejlepší nápad.

Ale kancl je v přízemí, takže se naskytla ještě jedna možnost. Zvenku odtáhnout z okna záclonu a když budem mít štěstí, bodavec vyletí zpátky do přírody. Přiblížily jsme se obezřetně k oknu. Obezřetnost byla na místě. Jakoby nás čekal;-). Postrčila jsem uklízečku, ať prověří situaci. Zevnitř bylo slyšet temné bzučení. Sotva strčila kosmetička podlahových krytin do okna hlavu, bzučení se přiblížilo. Sršáň číhal někde u okna a když spatřil vetřelce, zaútočil. Naštěstí jsme se stačili schovat. Pod okno do trávy a on zase zalez někam do kanclu. napotřetí se nám podařilo násadou smetáku odhrnout záclonu z okna.

Dvě hodiny prostoje nám takto vznikly. Až to nakonec sršáně přestalo v kanclu bavit a milostivě odlítl oknem ven. Rychle jsem se nakvartýrovala zpátky a zabarikádovala okna. Všimla jsem si totiž, že vlítnul do okapu na našem baráku, což značí jediné: bude tam hnízdo.

Lidi, plís, beze srandy, kdybyste náhodou měli nějakou radu, jak na ty pruhované hajzlíky, sem s ní!

sobota 24. května 2008

KEEP SMILING

„Koupila jsem ti povlečení," natahovala ke mně ruku teta s modrým balíčkem.

„Já nechci, teto, povlečení mám asi desatero!", odstrkovala jsem rádcovskou dlaň.

„Ale jen ber, ber, je hezké, bude se ti v něm dobře spát, uvidíš," přesvědčovala mě tetka a já si nakonec balíček vzala.

Hm, nakukuju přes obal, krepík, to bude docela příjemné, modré nebe a žluté slunce a měsíc a hvězdy... čekají mě noci přímo v hvězdné obloze!

Povlečení bylo originál zabalené, takže jsem se rozhodla ho ani před prvním použitím neprat a zrovna ho natáhnout na cíchy. V rukách trochu šustilo. Proklamovaná čistá bavlna to asi nebude, ale nevadí. No Bóže, trošku umělinky přece snesu.

Snesla se na kraj noc. V čistém pižu jsem vklouzla pod nadýchané peřiny. Malinko to škrábalo a kousalo, taky klouzalo, takže z té uměliny to bylo asi komplet. Cíchy chřestily jak stovka chřestýšů, což mi bránilo v usnutí, ale asi za hodinu jsem zabrala.

Ráno jsem se vyškrábala z cích celá rozlámaná. Jdu si takhle do koupelny vyčistit zuby, v polospánku mrknu do špíglu... ó hrůzo! Vypadám jak kmotřička Smrt! Jsem úplně zelená, úplně... zkoumám svou sinalou pleť - placama je cyanotická! Modrám! Bože, mě se asi přestala okysličovat krev! Zakryla jsem si hrůzou pusu a vidím, že ruce jsou taky samý modrozelený flek!

Docvaklo mi to. Nebeská tělesa i s oblohou se mi natiskly všude možně na tělo. Jak jsem se v noci šolíchala v cíchách, modrá se žlutou daly zelenou a kreatura je na světě!

Muehehe. Dost dobrý fór. No aspoň nemám žádnou vážnou chorobu a po ránu jsem se zdravě zasmála. Hodila jsem cíchy na třicítku do pračky. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Ale já to tentokrát nebyla. Vytáhla jsem z pračky šedou plachtu s barevnýma skvrnama.

Cíchy, nebo to, co z nich zbylo, letělo do konťasu, tetce pěkné poděkování a ten tjaman, co to utkal, barvil, šil a následně hlupákovi prodal, se směje až doteď;-).

čtvrtek 22. května 2008

ČESKÝ LUH I HÁJ JEST NA ZEMI RÁJ!

"Úspory jsou báječná věc. Zvláště, když je pro vás našetřili vaši rodiče."

To prý jednou řekl Winston Churchill. Já bohužel do té šťastnější části lidstva s bezpracnýma úsporama nespadám. Ba co víc. Teď už nespadám ani do té části s jakýmakoliv úsporama. Vyřizuju si úvěr na byt. A do věčných lovišť odešla nedávno lednička a teď zašel asi žalem šporák. Zaplaťpánbůh že mám aspoň práci. Jinak by patrně nebyl ani úvěr, tedy ani byt, tedy by se mi jako jediná možnost naskýtal podmostní příbytek. I když... zase mě donutilo cosi k zamyšlení.

Bydlím ve městě s mírně nadpůměrnou nezaměstnaností. A ve většině případů není nedobrovolná. Přijměte pozvání do arény. Každý měsíc v určitý termín doporučuju pouze svému nepříteli zajít na místní státní podnik Česká pošta. Posledně lítaly halou mezi dvěma tábory, barevně vyvedenýma asi jako figurky na šachovnici, hodně drsné výrazy a vypadalo to, že inzultace číhá za rohem, nejdál na plošině pro tělesně postižené. Krev ještě netekla. Ale už je cítit ve vzduchu. Začíná to skřípat v našem městě. Lidi jsou nasraní čím dál víc na ty, co nikdy nepřiložili a nepřiloží ruce k dílu. Jejich vkladem do naší společnosti jsou pouze jejich děti. Moc dětí.

Lidi, co denně vstávají do práce, nemusí být žádní ekonomové, aby si čím dál víc začínali uvědomovat, že takoví lidi jsou jednou z příčin, proč nijak závratně nebohatneme, i když skoro dvacet let po revoluci by už fakt bylo docela načase. Že změny daňového systému a reformy sociálního systému či zdravotnictví jsou nezbytnými kroky v ekonomice, která se sere mimo jiné díky převysokým transferovým platbám. Pro ty, kdo se neorientují, jsou to platby, které jsou přerozdělovány ze státního rozpočtu většinou těm, kdož nejsou ekonomicky aktivní, například důchodci, nezaměstnaní, mateřské, sociální dávky (ty můžou být i u sociálně aktivního obyvatelstva).

Nadávám na práci, to když se mi nechce ráno z pelechu, nebo když je práce hodně a nestíhám, když mě štvou odboráři s jejich požadavkama a když se flákají kolegyně. Na druhou stranu, když se mi v práci daří, vidím, že má smysl, mám z ní radost a ještě větší z chechtáků, co mi přijdou na účet. Nějak si nedokážu představit, že bych rozšířila řady nezaměstnaných a chodila na sociálku žebrat o almužnu.

Jenže tady je jádro pudla. Mýlila jsem se! Už se nemusím bát, že zhebnu hladem, když náhodou přijdu o práci!

Jeden příklad za všechny:

Vyberu si nějaké ty chechtáky z účtu a jdu si udělat radost. No Bóže, pár tácků.. radost je stejně jako štěstěna bárka vratká a netrvá dlouho. Kurva, jaktože ten soused, co ho znám roky, a za tu dobu nikde na práci nehráb, si dělá radost stejně jako já??? A tamhle ta famílije s pěti dětma si kupuje dva kartóny marlborek... trapně žmoulám v ruce svoje viceroyky.

Jo, vypadá to, že je u nás život ze sociálních dávek pohodlnější než život jakéhokoliv ekonomicky aktivního člověka. Možná ti, co je berou, nemají vyšší životní úroveň, než já. Možná jenom stejnou. Tak může mi někdo říct, proč vlastně chodím do práce? Říkáme, že ti, kdo nechtějí pracovat, jsou pitomci. Kdeže! Spíš to vypadá, že pitomci jsme my, kteří na ně všechny děláme.

Vypadá to, že Česká země je ten bájný ráj na zemi, něco jako pozemská Atlantida.

Tak kam všichni utíkáte?

středa 21. května 2008

JE LIBO PARFÉM?

To je hnus velebnosti;-).

Venku lije tak zodpovědně, že nevidím z okna na druhou stranu ulice. Suším boty, bundu a džíny. Ráno jsem vyběhla s deštníkem a čoklovou na zdravotní procházku. Nevěřícně zírala na tu povodeň, do kaluží přidala své dvě loužičky a pak udělala tři bóbiky na schodišti. Naštěstí jsem uvědomělý psí majitel a nosím sebou igelitové sáčky, tak jsem hovínka posbírala do neprůhledného zeleného sáčku. Ten jsem ovšem zapomněla u schránek, když jsem si otevírala domovní dveře. Že se u nás krade, není pro občasného čtenáře tohoto blogu jistě nic nového. A hráškově zelený naducaný sáček vypadá slibně. Dávají do něj v parfumerii značkové parfémy a nápis jedné značky si nese na sobě.

Zloději možná budou mít z lupu radost. Takový parfém ještě určitě nečuchali;-).

sobota 17. května 2008

NENÍ KRB BEZ OHNĚ

a není léto bez angíny. A to ještě ani léto není.

Moje nazouváky do chladných jiter a večery s oroseným půllitrem nezůstaly bez následků. Včera jsme seděli v hospodě a jak to tak bývá, nějaká ta cigareta padla a tak jsem si ráno myslela, že mám propálené trubky. Jenže to vypadá na tu angínu. Kurevsky mě bolí v krku, jak po operaci, když mi vytáhli intubační trubku. Chtěla jsem někam vyrazit na kole, ale spíš se natáhnu na pryčnu a budu pozorovat přírodu nebo sport na televizní obrazovce;-).

Přitom si můžu udělat manikúru. Nějak už se mi nechce chodit na tyhle věci k certifikovaným paznehtářům;-).

Poctívala jsem je svou návštěvou pravidelně co 14 dní. Vždycky to stálo pár kil a oni mi s láskou vtírali do nehtů vosky a leštili je a pilovali a slibovali mi, že se i nehty přestanou brzo štěpit a lámat a slibovali mi to rok a nic se nestalo. Jedla jsem poctivě křemík v tabletách, na saponát šáhnu zásadně v rukavicích, no a za 14 dní jsem tam byla znovu s nehtama, za které by se nemusel stydět ani dělník ve šroubárně. Ovšem já v kanclu docela jo.

Paní s pilníkem mě přemluvila, ať zkusím na svoje nehty gel. Že to udrží nehet pokupě, on se nebude štěpit a jak to bude postupně odrůstat, tak se doplní gelová hmota a vymalováno. Tak já že jo. Nagelovala mi ty nehty a já byla spokojená. Paní mi ještě řekla, že kdyby se ten gel někde odchlipoval, mám přijít a ona tam kápne lepidlo, čímž to dá do rychtyku a nehty zas budou zářit. Že je dobrá rada nad zlato, vím dávno, takže za řyť můžu jít leda tak já a rovnou na maškarní;-). S tím, že se mi odchlípnou gely na všech nehtech, a ne že trochu, ale úplně, jaksi nepočítala. Ani já. Naprosto vyhozené prachy.

Chtěla bych vidět, jak by se mě držely třeba umělé prsa;-). To bych radši ani nezkoušela.

úterý 13. května 2008

VÁBENÍ ČTYŘ "P"

Kdo se někdy montoval do marketingu, pravděpodobně ví, wocogo. Akorát ty 4 P jsou v konkrétním případě něco jiného;-).

P jako příroda.

P jako přesun.

P jako pivo.

P jako prdel.

Včera bylo tak krásně (první P), že jsem vytáhla ve skladě pod papírama ukrytý bajk (ochrana před lapkama) a jela jsem na skvostnou vyjížďku okolím.

To, že jsem jela (druhé P) skoro po ráfku, páč duše za týden nějak ušly, mi nemohlo pokazit náladu. Na konci města se rozrůstá průmyslová zóna, ve které se ocitla i skládka odpadu, takže vyjížďka na kole nebyla jen o čerstvém vzduchu, ale místama o vzduchu úplně jiném a o nástupu léta svědčily rovněž hejna masařek, které se kolem cyklostezky s veselým bzučením proháněly. Dostačujícími zbraněmi se ukázala být mírná rýma a značná vyvinutá rychlost bajku.

Cíl cesty byl na dohled: koliba s fakt dobrým pivem!

A studená rezavá Gábinka (třetí P) povzbudila nejen chlapa, ale i mě. Akorát že už s tou babou fakt končím, páč už je to podruhé, co se moje vnitřní orgány z její přítomnosti dvakrát neradovaly, spíš teda naopak;-).

Ale co mě nezabije, to mě posílí. Dneska jsem měla v plánu vyjet někam na druhou stranu, třeba do skal, co tady máme schované v lese a moc lidí o nich neví. Jenže to se mnou dopadlo jak s tím, kdo chvíli stál už stojí opodál. Než jsem se vypakovala z kolbenky, venku se pěkně zatáhlo a vypadá to na pěknou buřinu. Dobrého asi stačí málo, říká si Ten nahoře. A pěkně dávkovat, abychom si náhodou nezvykli...

Tak a zatímco tady se schyluje k dešti, obdržela jsem hot news ze žhavé Kuby. Džejn, žena se sdrcem Indiany Jonese tam dlí už víc, jak 14 dní a poznává krásy perly Karibiku. Je na pláži, pije mojito, užívá si obdivu místních companieros a je spokojená. Tak to jsem klidná. Poslední zprávy byly, že chce jet domů, páč jakéhosi místního plejboje, co ji zval na drink, hodili nečekaně do lochu a ona tam nemá co dělat.

Takže netrebko se bát, už je všechno ve starých kolejích;-). Ale už se těším, až bude zpátky. Páč ta grilovačka je stejně s Džejn nejlepší;-).

P.S. Jo, mimochodem, a to čtvrté P? To znamená, že jsem se chtěla na výletě pobavit, což se mi taky podařilo. Nebo to taky může znamenat něco jiného;-). Třeba to, že moje snaha vyrýsovat a zkrásnit sportem jisté tělesné partie zatím vychází sakra naprázdno:-).

neděle 11. května 2008

PŠOUKAJÍCÍ DĚDEK

Ve čtvrtek jsem odjela na bruslařský víkend. Mimořádně se vydařil. Žádná rozbitá huba, ani ta moje, takže co to budu popisovat.

Bydleli jsme ve staré chaloupce s úzkým vybetonovaným dvorečkem na jehož druhé straně bydlí soused pochybné pověsti. To jsme si vzápětí ověřili v praxi, když jsme chtěli na dvorečku zaparkovat auto a přitom se nám podařilo shodit plůtek, sestávající ze tří  dvaceticentimetrových kolíků, zapíchnutých půl metru od sebe a na nich drátkem přimotané třísky, která ty tři nosníky držela pohromadě. Dědek vylítl ze stavení a začal sprostě nadávat. Hubu nezavřel a na dvorek nás nepustil, i když nebyl jeho a nakonec se nás zželelo sousedovi odnaproti, který nám nabídl parkování na jeho trávníku.

Při půlnoci jsme šli kouřit na dvoreček a najednou se ozvaly pšoukavé zvuky zcela jasného původu. Celá kakofonie zvuků! Je fakt, že jsme měli po ránu mírné střevní problémy po včerejším pivu, ale tohle...

„No, Radime!", pronesla jsem vyčítavě.

„Co já? Já to nebyl!", hájil se Radim.

Další rány se ozvaly z dědkova  otevřeného okna. Dědka patrně dopolední událost nadzvedla tak, že byl jak papiňák před výbuchem a ten výbuch skutečně přišel;-).

Nebo se nám chtěl prostě jenom revanšovat;-). 

pátek 2. května 2008

NOVÉ KOŠTĚ DOBŘE METE

To je stará pravda. Ale trošku jsem ji podcenila.

Včera jsem na netu narazila na článek o tom, jak mají sedět na noze brusle.

Tak proto se pořád nějak ve svém bruslařském umění nelepším! Plácla jsem se do čela. I když mám brusle velikost 38, velikost nohy taky 38, ty dvě čísla jsou stejné asi tak jak ženská a chlap. Protože brusle mám sice stejné velikosti, jako nohu, ale jinak o dobré dva cenťáky větší;-).

Na obzoru mi zasvítila hvězda naděje. Ve sváteční den vyrazila do Sportissima a že si koupím nové brusle. Výběr byl docela velký, ceny příznivé. Chtěla jsem značkové, páč značka bude kvalitní, jsem si myslela. Značkové boty se tvářily navenek mile a svým dyzajnem lákaly zákazníky. Po obutí však pravda vyšla najevo. Jak by řekl můj zesnulý děda, navrchu huj a pod tím hnůj;-).Pravá brusle malinko velká a levá hodně malá. Myslela jsem, že je to nohama, ale zkusila jsem jiný pár ve stejné velikosti a ten sedl, akorat se mi zdálo, že jsem zapomněla z boty vytáhnout zmuchlaný papír. Zalovila jsem ve špici a zjistila, že tam žádný papír není, ale že žlutí ševci zdrbali švy. Nakonec jsem nekoupila značkové brusle, ale nějaké sportissimácké, dobře padnoucí. No co, pro to moje ježdění to úplně stačí.

Hned včera se naskytla příležitost nové brusle vyzkoušet. Nechala jsem se přemluvit, že pojedem do Zlína na Blade night. Problémy jsem si nepřipouštěla, to, že nějak extra nebruslím taky ne a už vůbec ne to, že mám nové, nevyzkoušené brusle. Pravda, krom toho, že jsem je vyzkoušela doma v kuchyni a taky na pavlači jsem se projela. Na parkovišti jsem si je obula, postavila se na ně a chtěla jsem se rozjet. Rozjely se mi ale jenom nohy, zbytek těla zůstal ve stacionární poloze a já jsem se taktak zachytila blízké městské zeleně. Potácivě jsem se vydala na startovní čáru. Kolem kroužili borci a borky, co se s bruslema patrně už narodili, páč pro nich nebylo nic žádný problém. Já jsem měla problém odštrachat se o pár metrů dál. Cesta se svažovala z mírného, leč setrvalého kopečka. Tam jsem došla k trpkému poznání, že rozdíl mezi rovnou cyklostezkou a městem na kopečku fakt je. A nijak malý;-).

Když jsem zakopla popáté o vydrbaný asfalt, naděje na blejd se rozplynula;-). Kriticky jsem zhodnotila své působení ve štrůdlu bruslařů a rozhodla se na dráhu nevyjíždět. Kámoši, co tam byli se mnou, mě přemlouvali, že se určitě rozbruslím, dyk mi to přece docela jde a že můžu jet pomalu a oni mě budou jistit. Bez úspěchu.

Peloton odfičel a já si šla před osvětlený obchodňák cvičit rozjezdy. Ve tmě a bez publika jsem to nakonec zvládla. Akorát teda když jsem si chtěla jít zakouřit na lavičku, umístěnou kousek pod kopcem, brusle nabraly rychlost a skončila jsem na zadku;-).

Příští týden mě čeká bruslařský víkend na Jižní Moravě. Nenápadně jsem se informovala na podrobnosti bruslařských radovánek a naštěstí pro mě jsou tam jenom cyklostezky a široširá rovina. V každém případě zítra za ranního kuropění vyrážím beze svědků na soukromý trénink. Ať si neufiknu ještě větší ostudu;-).