KULTOVNÍ NÁVRAT DO PRACOVNÍHO PROCESU

Když jsem ráno cestovala écéčkem  do rodného města, volal mi můj podřízený Koulička.

V našem staffu si nehrajem na otrokáře a otroky, takže si tykáme a tak to prostě je. Se všema spolupracovníkama. S nikým není žádný problém. Jen s Kouličkou. On je duchem trošku prostší a nechápe, že jsou věci, o kterých se budem bavit v práci a jsou věci, o kterých se budem bavit zásadně mimo práci. A že je způsob jednání na úrovni pracovní a jiný na úrovni společenské, dejme tomu. To jsem mu několikrát zdůrazňovala. A už několikrát zalitovala, že jsme nezůstali u vykání.

A dneska tomu fakt nasadil korunu.

„Nazdááár, tak co? Ty ses nějak někde zasekla, co? Kde se flákáš, co?"

No, ještě že mají v écéčku docela stabilní sedačky, protože jsem úplně nadskočila.

„Cože? Prosím? Jsem asi špatně rozuměla!", řvala jsem do telefonu. Tak já se mám zpovídat každému podřízenému, kdy přijdu do práce?

Z dálky bylo slyšet tlumený šepot, právě mu někdo z kolegů decentně připomněl, jak by měl mluvit.

„Ehm, jo, tak nic, tak přijď, já tě budu čekat a půjdem spolu dořešit to stěhování", rychle rozhovor ukončil.

Dorazila jsem po poledni na pracoviště. Venku postává Koulička a kolegyně Maryška. A ten pitomec, sorry, ale jinak to nejde nazvat, na mě na padesát metrů huláká:

„Tak co, jak bylo? Jak sis to užila? Byl zásun, výsun, dlouhý kouř? Byly zlé jazyky?"

A chechtal se jak kus cypa. Kolegyně zrudla jak pivoň v době největšího rozkvětu a po anglicku zmizela. Mimochodem, zlé jazyky jsou jeho pojmenování pro francouzáka:-).

Prostě fakt kultovní návrat do pracovního procesu. Na zítřek první bod v diáři - pohovor s některými zaměstnanci. Opět na téma kultura organizace...

STRACH MÁ VYVALENÉ OČI A DECHOVOU NEDOSTATEČNOST

Včera v noci jsem měla po dlouhé době pěkně rozbouchané srdce. Ne, že bych se věnovala sportu nebo nějaké tělu příjemné aktivitě, jen jsem přemýšlela, co mě v blízké budoucnosti čeká.

A když mi začne takhle bouchat srdce, je to varování, páč taklenc se u mě projevuje strach. Pak se k tomu ještě přidá ledový pot a obtížné dýchání... kdysi jsem s těmito problémy dokonce slehla v místní nemocnici, kam mě odvezla rychlá, páč můj, teď už exmanžel, si mnul ruce, že mě asi klepla pepka:-). Valila jsem oči a nebyla schopna nádech, natož slova a taky jsem se klepala jak ratlík. A nikdy jsem nebyla bělejší:-). Vzali mě na komplet prohlídku. Dokonce zkoumali, jestli nemám ploché nohy. Verdikt zněl pro mě příznivě, leč nic nevyřešil, páč medikamentózní léčba se nekonala. Prý že to nic není, jsem se tehdy dozvěděla. Jen nějaká spasmofilní tetanie, při jejíž atace je zapotřebí dýchat do papírového, případně igelitového sáčku. Pozor! Nenasazovat na celou hlavu:-).

Tak tyhle problémy se u mě docela dlouho ohřály, pak se opakovaly, často, pak méně často a teď už jen v případě, že se něčeho fakt bojím. Takže bych spasmofilní tetanii přejmenovala na anxiozně depresivní poruchu:-). Jak mi ostatně bylo sděleno odborníkem asi čtyři roky po spasmíkovi. Prostě dneska už vím, že je to všechno o psychice.

A ta byla včera docela v presu.

Napadlo mě, jestli já budu vůbec schopna žít s nějakým chlapem? Jsem zvyklá koupit si, co chci, dělat si, co chci a s kým chci a dosud mi do toho nikdo nekecal. Budu schopná změnit své zaběhnuté zvyky, jako přijít domů z kolbenky, nejprve si zapálit, usednout ke kuchyňskému stolu bordel nebordel a pak až se dát do těch neslavných domácích prací, které neberu až tak příliš vážně, a pak si třeba na chvilku lehnout na svůj nový otománek, kterého si přece musím užít, dokud je nový a krásný, pak jít někam ven, pak zas zpátky, spát s čoklovou... no to by chlap asi nesnes, co?

Bojím se toho. A fakt nekecám.

ŽE BY LABUTÍ PÍSEŇ KLUBU ODLOŽENÝCH ŽEN?

Jednou to přijít muselo.

Klub odložených žen, šlapající jako hodinky bezmála dva roky, se nám začíná pomalu ale jistě hroutit.

• Šárka to myslí fakt vážně a na podzim míří za hlasem svého srdce do Peru.
• Marie má novou lásku, dvakrát rozvedený borec (stejně jako ona), prý je to přímý zásah do srdce a snad navždy.
• Ema je typ ženské, která sama být prostě neumí. Do klubu se dostala víceméně shodou náhod. S navazování nového vztahu zatím váhá. Důvody jsou patřičné:-). Po zkušenostech se svým rytířem rychlých pěstí a kamenného srdce, kterého pojala před časem za chotě z velké lásky jí přibylo pár jizev. Modřiny už se jí naštěstí nedělají. Ema je momentálně v rozvodovém řízení.
• Jana se nabažila všech mladých frantíků. Chce někoho milovat a být milována. V kurzu je muž adekvátního věku. Zatím se však neobjevil žádný. Vyjma bezzubého Josefa, ale tam už snad proběhla mezi Janou a jím výměna názorů na téma "co si kdo od života slibuje".

A já? Já teda uvidím:-). Ale řekla bych, že nastal Čas změn...

Včera jsem měla dlouhý telefonát a komunikační partner se velmi divil, jak můžu být spokojená, coby odložená, nebo lépe odkládaná žena. Jsem. Nebo spíš - byla jsem...

V podstatě má člověk vždycky dvě možnosti. Změnit to, co se změnit dá, nebo se přizpůsobit situaci. Zvykla jsem si na svůj život. Na věčné hledání ideálu, hodně zklamání a otřískané lokty. Přizpůsobila se tomu, co mi ubližovalo. A teď to chci změnit. Vlastně - už jsem to změnila. Takže zase to bude o přizpůsobování se něčemu jinému. Někomu jinému. Přesto to chci zkusit. On ten osamělý život  s partou kamarádek má něco do sebe, ale když přijde na lámání chleba, většinou se ve sračkách koupete sami:-(.

VÝLET DO STOVĚŽATÉ

Prágl se pro mě tentokrát smrskl na Václavák a přilehlé okolí. Plus nezbytný hlavák, páč bylo nutno nějak se do stověžaté doštrachat.

Před cestou jsem spala málo. Ve dvě v noci konečně dorazila s velkou pompou bouřka, což jsem ocenila, leč jsem neocenila vytržení ze spánku. A usnout se mi znova nepodařilo. Na únavu jedno kafe a šup na hokkaido! Ze zapráskaného okna jsem se kochala temnýma mrakama, bleskama a slejvákama, co nám dělaly cestou doprovod. Od Pardubic mi koutky poklesly. Vymeteno! A taky jo. V Práglu začal po desáté hic a nepřestal až do sedmé, kdy byl zase plán odletu.

Taklenc: Dejva jsem po udělení všech možných rad propustila ze svého vlivu na pospas četařům a četařkám. Styděl se za mě! Prý běž už, běž, já tam trefím, a neomylně se vydal na druhou stranu náměstí. Tak jsem ho nasměrovala tím správným směrem, on naopak furt čekoval, aby mě ani kousek nezahlídli, páč to by byla potupa nestravitelná. Tak mě pak napadlo, jak jsem potkávala on my way různé lidi, co takhle třeba pořídit si ten šátek, co z něj ženským jen oči koukají? Musím to Dejvovi navrhnout, jako tip na vánoční dárek.   

I osiřela jsem. Ale samotu můžu a užívám si ji. I takovou soukromou samotu mezi tisícem lidí na Václaváku. Vytkla jsem si cíl zakoupit nějaký prezent pro čtyřletého Toma od ségry a páč je to dítě zvídavé, zvolila jsem knihu. Krámů s čtivem spousta, obešla jsem poprvé náměstí a po zralé úvaze jsem vlezla do Luxoru a tam koupila nejen dar, ale pro sebe hned dvě další knížky, na které jsem už dlouho měla políčeno. Přibyly mi dvě kila váhy. Další zastávka Levná kniha. No, když už jsem tady, že jo...  pět kousků! Se hoděj, třeba dárky na vánoce.... A skoro zadáčo:-). Další tři kila navrch. Cesta kyvadlového nosiče coby šerpy na Václaváku se začala s postupujícím vedrem ztěžovat. Ještě pár krámů, co se vždycky hoděj... plus 1 kg, něco na pitný režim plus 1,5 kg...  

Se sedmi kilama nadváhy se mi v tom poledním hicu už nechtělo nikam tahat. Zvolila jsem naprosto špatnou strategii... jsem si totiž myslela, že Dejv dočetaří tak za tři hodky, jak mi tvrdil. A on z toho udělal regulérní osmihodinovku jak podle zákoníku práce... no nic. Zhroutila jsem se na jedinou volnou lavičku, co se mi připletla do cesty. Zchvácení kolemjdoucí se na ni taky mlsně koukali, leč  už nikdo se tam nevlez, páč jsem se obklopila různýma zavazadlama a užívala si pokuřku na zdravém velkoměstském vzduchu. Co teď? Tady budu sedět do šesti nebo co? Bylo teprve poledne. A zazvonil mobil. Kámoš Olda, světoběžník a jinak obyvatel stejného city jako já, co si občas voláme a domlouváme si kafíčka a drinky a nikdy to nevyšlo. A náhodou byl zrovinka včera v Praze...vytrh mi trn z paty:-). Dorazil za mnou, převzal za mě šerpovskou úlohu a vyrazili jsme na další, tentokrát společný okruh náměstím. Pokecali jsme, dali jsme oběd a vetkli několik piv a v šest byl sraz s Dejvem pod koněm Venclovým. Stanoven s rezervou s ohledem na množství zavazadel a na to, že Dejv je flegmatik a určitě nedonde in tajm.

18.00

„Kde jsi, nemáš tady už náhodou být?"

„Už jdeme na metro".

 

18.10 už jsem zuřila.

„Kde jsi, sakra? Jestli nám to ujede, taxi mě nepřej!", řvala jsem do telefonu, který za nic nemoh.

„Co řveš, už jsme kousek od Václaváku", kňoural.

„Co to je - kousek od Václaváku, dole nebo nahoře?"

„Nevím, co furt máš, dyk to jede až 18.50!"

 

18.30 mé tělo se chtělo dostat ven z kůže...

„Davide, jak to nestihnem, a budem tady spát (u Oldy v kamiónu, pozn. autora), strhnu ti to z kapesného a máš doježděno! Jasné??"

„Co však já to stihnu! Už vidím sochu!", zvolal vítězně.

 

Já nervy v prdeli. Tak on vidí sochu a já jsem viděla rudě....

Jak jsem ovšem uzřela ten průvod, co se blížil ke koňskému zadku... V čele Dejv a za ním asi deset holek jeho věku, co se ke mně hrnuly, aby mě uprosily, ať mu, chudáčkovi, neubližuju, já, zlá matka, bylo mi do smíchu. Ale výchova je výchova. Dostal pěkně držkovou:-).

A na běžeckou trasu Václavák - hokkaido dostal těch sedm kilo navrch, ať si zapamatuje, že někdy se holt slovo držet musí:-).

O MOUCHÁCH A O ČOKLOVÉ, COBY SPOLUCESTUJÍCÍ

Kdysi dávno, kdesi na úplně jiném místě, nám zpívala babička písničku o muše, co sedí na stěně a spí. Že prý taky hajinká a je to potvůrka malinká:-). A mě se to v pěti letech moc líbilo! Kdeže loňské sněhy jsou. Muchy jsou odporné a stejně tak veškerý ostatní hmyz.

Ale zato jsem dneska pochopila význam pořekadla: padat jako moucha. Zapomněla jsem totiž doma zavřít okna. Když jsem odpochodovala ráno do kolbenky, sice jsem zkontrolovala třikrát šporák, jestli je vypnutý, ale na okna jsem jaksi zapomněla... tím pádem odpoledne už žádné muchy na stěně neseděly... v kvartýře jak hůř jak na chorvatské pláži v pravé poledne a všude po stole a podlaze rozeseté muší mrtvolky. Masařky v pospolitosti s pičurkama pokapaly z toho hicu:-). Poznatek, co se může hodit: horko na ty mršky působí líp, než reklamou vychvalovaný Raid!

No, ještě že čoklová byla hned zrána odtransportována do svého letního sídla. V tom hicu mohla taky dopadnout stejně, jak ty šestinohé potvory. A navíc zítra časně zrána odjíždím do Práglu na sraz četařů. Dělám doprovod Dejvovi, kterému se to sice zhola nic nelíbí, ale nemá na vybranou. Buď se mnou, nebo šlus. Vybral si to menší zlo:-).

Co se týká čoklové coby cestovatele, nebude z ní nikdy žádný Willy Fog:-). Do Práglu jsem ji vzala jen jednou, cestu strávila ve schráně, kde celou dobu kňourala Vlak měl zpoždění (jak překvapivé!)  a při přebíhání z hlavního na Masarykovo nádraží dostala ze schrány doživotní trauma, páč tam lítala jak nudle v bandasce. A když jsem ji vytáhla na čurací přestávku, už se mi ji tam nepodařilo nalákat zpátky. Nikdy.

A aby toho nebylo málo, byla jsem nějakou spolucestující nařčena z týrání zvířat. A to jenom proto, že jsem čoklovou měla ve schráně, místo abych jí koupila normální psí jízdenku a mohla si hovět paničce na klíně.

Jsem já to ale nelida. Ale to jen proto, že jsem chtěla dodržovat jejich pitomé předpisy. Ona totiž čoklová ve svém droboučkém koženém náhubku vypadá jak Hanibal Lecter... a to by jsme asi s hokkaidem daleko nedojeli, páč bysme se někde na náspu vysypali smíchy...

DAŇ ZA SLUNKA POLÍBENÍ

Včera se za mnou cestou z Práglu stavil Hans. Když jsme tak dávali cigárko před barákem, zkoumavým okem se na mě zahleděl a s vážným výrazem ve tváři mi sdělil:

"Loupe se ti pusa, ne? Z toho slunka?"

Jasně. Jsem jak pomeranč. Oranžová a loupu se. Jen celulitida mi chybí:-).

Objasnila jsem mu původ pigmentových skvrn velikosti mexického dolaru, co se mi vyrašily po chorvatské dovolené. Taky jsem si jich všimla, ani nemuselo dojít k nějakému bližšímu ohledání. JSOU VIDITELNÉ. A taky si jich všimla kolegyně v práci a sousedka, když jsem s ní bodře vykládala při věšení prádla...

Mám je furt, jenže: běžně jsou na mé průsvitné pleti jen slaboučké a droboučké. Mocné chorvatské slunce si mě však podalo:-(. Mám líca jak Marfuša z Mrazíka! Včera jsem se namaskovala tím nejbělejším mejkapem (došlo k převtělení Marfuše v Majkla Džeksna) a pádila jsem shánět prostředek na běleni pigmentových skvrn.

Cosi jsem sehnala... cosi. Bylo to až příliš levné, aby to pomohlo.. ale uvidím. Má to v sobě citrus od japončíků, tak třeba to bude ta pravá síla pro můj melanin.

BTW: furt lepší, jak Jana. Ta má taky fleky, daleko mocnější, páč je o deset odstínů tmavší, než já, a návdavkem má pod nosem výstavní pigmentový knír!:-)

PO DOVOLENÉ JAK PO ŽABĚ:-(

Doma už jsem se aklimatizovala. Pračka si zamakala, páč už jede asi pátou dávku. Bylo nezbytné zakoupit Vanish na skvrny, ale jak jsem zkoumavým okem pozorovala prádlo po pracím procesu, některé fleky odmítají opustit své vyhrazené místo. Takže luxusní kousky, zakoupené pro účely ještě luxusnější dovolené, můžu nosit tak na večerní grilovačku za teplých letních večerů.-(.   

Nevím, jestli jsem udělala dobře s tím opalováním. Všechno mě žere, nejvíc záda, i když je nemám spálené a možná je to alergie na slunko. Nemá mi kdo namazat záda, tak se drbu tím nejdelším kartáčem na vlasy, co jsem tu našla. Nebo taky pravítkem. Jo, mimochodem, říkají mi sklípkan. Dobré kamarádky:-). Že sedím nejradši ve stínu. A toho jsem se, jaxe zdá, měla držet... Leč pozdě pana Bycha honit:-(.

Za ranního kuropění, dokud slunko bylo za horama, vyrazila jsem se zahaleným tělem a kloboučkem na stranu do kolbenky hodit oko, jak to tam vypadá. A to jsem si klidně mohla lítačku ušetřit. Jako každý i tento návrat po dovolené na pracoviště bude krutý. Jen jsem otevřela dveře a ze stolu na mě šibalsky mrkla kupa papírů, naopak naproti od stolu na mě ani nekoukla nasraná kolegyně, páč ta se už vidí támhle někde na českém rybníku a nemá zájem o nijaké pracovní aktivity. A já zítra nastupuju místo ní...

Takže teď jdu zatáhnout žaluzie, hupsnu na svou novou pohovku a budu si užívat poslední chvilky dovolené:-). Páč od zítřka už jen: Hello Dolly, hello boy, v továrně tě čeká stroj! :-(.

DOVOLENÁ S JIRKOU P.

Tak jsme se ve čtyři ráno šťastně doštrachali z dovolené.  

V pondělí jsme vyrazily já, Jana a Ema do Chorvatska.

Plán zněl: v 9 zulu vyrážíme. Vyrazily jsme v půl jedenácté, páč Jana musela neodkladně řešit rodinné problémy a když už jsme teda byly na výpadovce, Jana zavýskla: jé, já si zapomněla čenžnout prachy! , takže jsme se musely vrátit. Na kraji Chorvatska jsme vyzvedli Sanyho a jeli s ním na Pag na apartmán. Už ty čtyři hodiny na dálnici se Jana se Sanym o něčem stále hádali. Tak to je něco na mě.  Nemám ráda problémy a nemám ráda, když musím být u řešení cizích problémů, po kterých je mi houby. Leč nebylo zbytí. Týden byl koncipován v tom smyslu, že my tři baby si užijem hezkou dovolenou a možná s náma bude kamarád Sany.

Tak k tomu tedy došlo. Forever together:-). Akorát že Jana, když Sanyho uviděla, byl konec dámské jízdy. Ucítila duševní zmatek a najednou ho zase chtěla (rozešli se před dvěma lety) a zároveň nechtěla. A co chtěl on? Asi to nevěděl stejně jako ona. Výsledkem bylo, že první dva dny se ti dva hádali, dva dny se to trochu urovnalo a poslední den před odjezdem už zase k fackám nebylo daleko.

A my s Emou se to snažily diplomaticky urovnat. Takže to byl kvalitní odpočinek pro mou zchátralou duši. Páč vědoma si toho, že jsem odkázána na Janu jak s bydlením, tak s dopravou zpět, nebylo žádoucí se sebrat a táhnout zpátky, k čemuž jsem měla několikrát neskonale velkou chuť.

A taky v jiných ohledech se zadařilo. Hned první den na pláži jsem si sedla v černé sukni do zodpovědně cizíma zubama zpracované žvýkačky. Na džínovou sukni jsem si vylila víno. Na bílé kraťasy žlutý opalovací olej. Abych v tom nebyla sama, Janě rupla při nastupování do auta sukně na zadku. A Emě se podařilo vykecnout na bílé šaty kečup.

No a ty světlé chvilky? To bylo krásné moře, krásné pláže, moje opálení (to jsem ani nečekala:-), večery pod lampou, grilované stejky k sežrání, červené víno, pražené kalamari, a taky diskotéky... a Paroubek!

No fakt. Měla jsem ctitele. První večer jsme šli na diskotéku a tam byl On.  Jako Paroubkův rodný bratr:-). Poznávací znamení - bradavice na líci.

Seděl sám u baru a pokukoval a nám třem ženským objednal víno. Zaměřil se však konkrétně na mě. Měla jsem neblahé tušení, že si to vyžeru. Pořád na mě koukal a ukazoval, že jsem mu zlomila srdce. Přiblble jsem se usmívala a zamítavě kroutila hlavou. Ty dvě ženské se mi chytře vypařily na lov vzhlednějších objektů a já s ním osiřela. Ke své hrůze jsem zjistila, že je docela problém se týpka zbavit. Lákal mě do své kuče, sliboval modré z nebe a hodnotné dary. Protože jsem chtěla jít na apartmán, vyšel ven se mnou a nenápadně mé kroky směroval svým směrem... zachránily mě kámošky,  co se náhle zase objevily. Paroubek dostal od Jany, která nejde pro ránu daleko:-), vynadáno a tvářil se jak zpráskaný pes. Nebyl to však žádný pažbový zařezávač, nýbrž místní policajt ve chvíli volna, daleko od svých, daleko od domova:-). Po tomto zjištění jsme si dali sbohem a já Paroubka pustila z hlavy.

Druhý den jdeme takhle na špacír, a abych se vyhnula náhodnému opětovnému setkání, místo sexy šatů jsem si oblíkla maskáče a brigadýrku. Nikdo si mě ani nevšim. Najednou však u nás zastavilo projíždějící policejní auto a z něho se vysoukal On. Teda, já ho nepoznala, páč blbě vidím a navíc, byl ve služebním mundúru. A zamířil neomylně ke mně a cvrnknul mi do šiltu:-). A další den, když jsem se vracela s Emou z nákupu, mi někdo klepe na rameno - Paroubek! No, himl, to město bylo fakt moc malé. Ale když už jsme se potkali, tak jsme se dali do řeči. Já mu objasnila, že na dovolené fakt žádného chlapa nehledám a on se s tím smířil. Páč večer nás všechny ještě pozval na diskotéku, kde všechno platil. Ale stejně si neodpustil, když jsme se loučili, mi připomenout, že jsem mu zlomila srdce a kdybych jen trochu chtěla, tak by mi koupil cokoliv bych si přála. Jenže já si přála už jen vypadnout:-).

No, tak nakonec z něho vylezl docela sympatický chlap. Teda, až na to, že Paroubek ANI NÁHODOU není můj typ:-).

AŽ KDYŽ SE NĚCO STANE...

Den odjezdu se blíží, tak jsem jela dneska zavézt čoklovou na letní byt a rozloučit se s našima. A jak tam tak sedím a utápím se v blbých náladách posledních dnů, tak najednou rána jak z děla.

„Co to bylo?" ptám se maminy a nadskočím na židli i se sklenkou modrého portugalu.

„Ále, to nic, to byly plechy na střeše," odtuší mamina.

Mrknu z okna - úplné bezvětří. Plechy ramplujou jenom za větru, pomyslím si, ale neřeším to. Mám přece svoje „velmi zásadní" problémy. I sedím dál jak pecka a hledám pravdu ve sklence vína.

Najednou zazvoní telefon, copak to? Táta volá z hospody. Mamina to vezme a prý že jestli nevíme, že se poblíž něco stalo (v hospodě se ví všechno nejdřív). Havárka, či co. Nevíme teda nic, ale jdeme to ven omrknout. Před barákem dvě auta policajtů a sanitka, nabořená škodovka a hodně čumilů. Na zemi na plachtě někdo leží a posádka sanitky mu dává masáž srdce...

Ta rána, co jsme s maminou slyšely, to byla pecka, kdy se motorkář střetl s tou zrezivělou popelnicí. Kdo za to mohl, nevím. Ale je to fuck. Pravda je, že ten dvacetiletý kluk na motorce má namále, protože další atrakce pro čumily z vísky byla, když v poli naproti přistál zdravotnický vrtulník. Policajti zastavili dopravu, aby kluka naložili a když ji pustili, vytvořená kolona projížděla třičtvrtě hodiny...

Když ten kluk bojoval o život, tak jsem si zase uvědomila, jak jsou některé problémy, co lidi mají, pitomé a malicherné. Že se člověk trápí kvůli nesmyslům a pak v momentu, v jediné vteřině, může být všechno pryč. Problémy, ale i štěstí a obyčejné dny, kterých si neváží. Dokud mu něco neotevře oči...

Mamina, když to viděla, říkala: „Jenom ať se ve zdraví vrátíte a nic se vám nestane."

Táta říkal: „Vždycky se může něco stát."

Táta je pragmatik. A já jsem, bohužel, po něm. A pak mám být bezstarostná, když jedu na dovolenou...Ale jo, zkusím to. Protože každý den je jedinečný a taky třeba poslední... a po něm koprovka.

RADĚJI BYCH ŽILA V ÉŘE HIPPIES...

Je krásná sobota a mě je to k ničemu, páč dospávám noc. Noc, která byla nejprve skvělá a zábavná a ve které ke konci lítaly lokálem sprostá slova a sklínky...

S Džejn jsme skočily na chvilku mezi lidi domluvit se na podrobnostech odjezdu do Chorvatska. Město prázdné, i Džejn napadl skvostný nápad ozvat se Duffymu, který navštívil po letech rodnou hroudu, jestli za náma nechce na chvíli přijít. Přijel pro nás a vzal nás do jedné nálevny, kde probíhala párty na oslavu léta. VŮBEC SE MI TAM NECHTĚLO JÍT. A měla jsem to udělat. Potkaly jsme tam dost známých, pivo teklo proudem, do toho se vetklo nějaké to mojito a pak byly tanečky. Ale každá sranda jednou končí, takže bylo třeba platit.

Nebyla jsem u toho, ale prý to bylo taklenc: páč byl účet vysoký a Duffy reptal, servírka, která snad byla ožralá, mu řekla, že je to kvůli nám (na to se on ovšem neptal, páč mu to bylo jasné, když nás pozval) a že ty dvě (to jako nás) už nemá do toho podniku nikdy vodit. A to neměla říkat...

„Cože?? Cosi to dovoluješ, ty špíno? Víš vůbec, s kým mluvíš?", slyšela jsem pěkně rozzuřený hlas Džejn.

Začal mazec. Ty dvě po sobě řvaly tak, že to rvalo uši, servírka na Džejn chrstla colu a ta po ní švihla whiskovku. Pak ještě letěla nějaká sklínka, odkud kam nevím, páč mě kámoš vytáhl za ruku ven z lokálu, čímž jsme unikli vřavě...

Na hospodské rvačky mě neužije. Je fakt, že Džejn jen bránila naši čest, ale nevím, jestli zrovna vhodným způsobem. Já bych na ty urážlivé sprosté kecy té, co si říká servírka, reagovala úplně jinak. A samozřejmě, nemám nejmenší zájem do té nálevny ještě někdy vkročit.

Takže kromě toho, že jsem nevyspaná, mám z toho všeho depku. Jsem asi úplně pitomá. Lidi nezměním. Každému někdo nesedí. Ale proč, sakra, jsou někteří lidi tak hnusní? Já se měla narodit a žít v éře hippies... Tehdy, kdy se všichni měli rádi...

UNDER PRESSURE

Sváteční den je u nás podoben lazaretu. Dejv i holky od ségry, co je tu mám na pár dní na prázdniny, se ráno probudili s neurčitým pocitem, že nejsou tak úplně v pohodě. Na snídani si ještě dali jogurt, ovšem ten zůstal z půlky nedojezený na stole a ten zbytek vlastně taky šel do étéru.

Plánovali jsme na dnešek výlet do skal s následnou žranicí v nějakém zájezdním hostinci. Místo toho jsem vytáhla z mrazáku poslední kuřákův létací aparát a vařím vydatnou protinevolnostní polívku.

Vytáhla jsem starý papínkův hrnec se zteřelým těsněním a nedůvěřivým ventilem. Málokdy ho používám, ale dneska potřebuju, aby aparát byl řádně a brzy vyvařen. Nechala jsem ho pískat v kuchyni na sporáku na nejnižším stupni. Docela se ho bojím, páč jedné mé kolegyni z práce bouchl zrovna tehdy, když v něm vařila slepičí pařáty se spoustou zeleniny. Naštěstí v inkriminovaný okamžik výbuchu v kuchyni nikdo nebyl. Na stropě vyražená díra od deklu a všude kolem dekorace z mrkve, petržele a placama visely i kusy těch noh...

Jiná šikulka zase vařila ve vodní lázni kondenzované mlíko na náplň do vánočních ořechů. Zapomněla, že konzerva musí být bezpodmínečně ponořená ve vodě a odběhla si zapálit do sklepa rodinného domku. Vyděsil ji výbuch v horních patrech... když doběhla celá uřícená do kuchyně, naskytl se jí pohled na béžovou kuchyni porostlou krápníky v polotekutém, lepkavém stavu... nikdy bych nevěřila, že ta konzerva se může tak rozprsknout. Byl to den před Štědrým dnem a s tou kolegyní se kvůli tomu chtěl tenkrát rozvést manžel, když musel místo vánočních pohádek dávat do pořádku zaneřáděnou kuchyň a ještě k tomu malovat.

Snad nás nic takového dneska nepotká. Papiňák syčí, polívka už možná bude, a já si beru lyžařské brýle a cyklistickou přilbu a jdu to zkontrolovat:-).

KREPÍRUJU

Takže k moři se jede. Ze soudu jsem se omluvila na radu právníka, páč mám v daném termínu naplánovanou dovolenou.

Jedna věc by tedy byla vyřešena. Ale jak to už bývá, nezůstane nikdy u jednoho problému.

Včera jsem si myslela, že udeřila moje poslední hodinka. Už večer před spaním mi něco podivně chroustalo v břiše, ale nepřikládala jsem tomu důležitost. V práci jsem posnídala vydatně paštiku z předchozího dne s rohlíkem. A kolem deváté hodiny se začaly dít věci.

Nejdřív jsem myslela, že se blíží dny rudého praporu. Při pohledu do kalendáře se domněnka nepotvrdila.

Kolega, když mě uviděl, o mě začal hbitě roztrušovat, že trpím těhotenskou ranní nevolností. Taky vedle.

Himl, že je to ta paštika? napadlo mě...

Hrdinně jsem bojovala s nevolností a bolestí žaludku - a ono to přešlo! Má radost ale neměla dlouhého trvání, páč po chvíli se dostavil ředitel s nějakou návštěvou, kterou bylo třeba vzít na oběd. I vyrazili jsme do místního hotelu. Měla jsem být o suché rejži, ale to já ne. To musely být hned nějaké tortellini v pálivé omáčce, pěkně mastné a pěkně hnusné. Pozřela jsem jenom tři a dál to nešlo. To, že to nebyl dobrý nápad, se potvrdilo cestou zpátky na pracoviště. Tehdy se mi přitížilo a taktak jsem došla do kanclu. Práce pro mě toho dne skončila. Ještěže jsem byla v kanclu sama. Polehávala jsem na koberci v embryonální poloze a v pravidelných intervalech brala ztečí dabl jú:-). Hans tomu říká u prdele bič a na zemi plachta:-).

Cesta domů z práce, běžně trvající sedm minut, mi trvala třičtvrtě hodiny. Oplývala jsem zdravou lesní barvou, šly na mě mdloby z dehydratace a šla jsem v předklonu jak sedmdesátka. Doma jsem se sesunula na novou pohovku a už z ní nevstala. Dejva jsem poslala pro kolu a rohlík. V jedenáct v noci mě přestal konečně bolet žaludek...

Dneska už mi aspoň není blbě. Ale v pohodě si zdaleka nepřipadám. Tak jsi jdu koupit nové plavky, ať si trochu zvednu náladu:-).

CO BUDE S ALIMENTAMA?

Dneska jsme měly v klubu odložených žen bojovou poradu. Ač nejsme ptáci, chystáme se 9. 7. odletět do teplých krajin k Sinimu do apartmánu.

Všechno by bylo óká. Jenže: jak na potvoru mi přišlo předvolání k soudu na 11. 7. kvůli mému návrhu na zvýšení výživného. Tatam je příslovečná lenost českého soudnictví. Malé rybky se řeší relativně rychle. Týden po podání je tu předvolání. Ráda bych se omluvila, ale nevím, jestli to půjde. Ex by se otevřela definitivně kudla v kapse, kdybych se nedostavila a nechala se třeba zastupovat právníkem. Ovšem vypekli mě. Chtějí po mě předložit nějaké doklady o výdajích na Dejva, o nichž jsem nepředpokládala, že bych je někomu předkládala k proplacení. Čili jsem je vyhodila. Velmi pravděpodobně ani žádné jiné neseženu. Předpis je patrně předpis. Jinak nechápu, že když žádám o zvýšení výživného z osmi stovek, je třeba vydokladovat, že je mladý skutečně potřebuje...

Navíc, mám reálnou obavu, že žádné zvýšení výživného se konat nebude. Páč je mi zřejmé, že moje příjmy budou minimálně jednou tak vysoké, jako příjmy ex, navíc on má další vyživovací povinnost. Jenže to by mělo být úplně fuk, ne? Nebo je to v našem státě tak, že čím víc se člověk snaží a čím víc vydělává, tím víc to dostane sežrat? Vyděláš dost, tak co bys, hergot, chtěla? Páč tohle po soudním přelíčení zcela jistě uslyším. Jenže, to dítě není jen moje. A ty prachy, co chci, nejsou už vůbec pro mě. Nechám se překvapit. Nebudu čekat, že mile. A když to dopadne dobře, budu moc ráda. Ono aby si někteří nemysleli, že péče o děcko začíná a končí při tom jednom aktu, předsunutém o 9 měsíců před dnem, kdy mimoušek vyleze na světlo světa:-).

NA ZAHRADĚ (TENTOKRÁT S BEZZUBÝM JOSEFEM)

Dlouho jsem tu nepsala o Janě. Musím to rychle napravit.

Jana má nového borca:-). A on ji chce:-). Jenže ona jeho ne.

Když mi ho popisovala, nechtělo se mi věřit. Skoro ideál... movitý,  hodný, šikovný, milý, inteligentní, něco málo po padesátce... zde výčet pozitiv končí. Objevilo se jedno zásadní nepřekonatelné negativum. Vzhled zámožného nápadníka.  Především ji nepřesvědčily jeho posledních dva zuby v dutině ústní (prý nepřekonatelný strach ze zubařského křesla).

Včera byl pozván na chatu k Janě posekat celou zahradu. Ti všichni chlapci a chlapi, kteří tam byli před ním pozváni se stejným úmyslem, nakonec odešli po vykonání úplně jiných činností a zahrada proto vypadala pomalu už jak džungle:-). A bylo načase s tím něco udělat. Takže Josef přijel na bajku, jako vítané v batohu kilo naložených kuřecích stejků, a dal se do práce. Když jsem ho uviděla, musela jsem jí dát za pravdu. Tudy tedy opravdu ne... ale náhodou jsme se s ním pobavily. My čtyři ženské jsme řešily u stolu mužskou otázku a Josef měl poradní hlas. Když nastalo nějaké dilema, Šárka vyvalila:

„Je to tak Josef?"

A Josef kýval hlavou a pořád dokola opakoval:

„Jasné, ano ano, je to tak".

Jinak jsme se od něho nic nedozvěděly. Byl jako hrob. Do diskuze nijak nezasahoval, jen pobíhal kolem stolu a nabízel všem cigarety, kterých si do foroty vzal hned dvě krabky. A pořád se pochechtával svými téměř bezzubými ústy. Zapěli jsme pár písní, Ema, která dlouho nikde nebyla, chtěla dohnat resty, tak si mocně přihýbala červeného, takže  byla dobře cinklá, a Na tu svatú Katerinu už nebyla schopna slov. Jen ve správných místech vykřikovala Hej! Hej!, hrozila pěstí a kymácela se na lavce tak, že hrozil pád pozadu do posečené trávy.

Při půlnoci jsme vytlačili bajky ze zahrady. Pořádné osvětlení neměl nikdo, jen já a Josef zadní blikačku. Přední světlo jsem ztratila dopoledne cestou k našim (Nechápu. Prostě tam bylo a když jsem k nim dojela, už tam nebylo...) Ema s Janou splývaly dokonale s tmou. Tak jsme vytvořili formaci a šlápli do pedálů. Zadní cestou, kde nikdo nejezdí ani nechodí. Ťukla jsem trošku do Emy, když jsem si nevšimla, kde končí její zadní kolo. Ona zase do Jany, ale jen malinko, takže nikomu se nic nestalo. Zato Josef se s přehledem vyhýbal všem nástrahám.

Brzo ho zase uvidíme. Jozífka. Bude Janě stavět kadibudku. Luxusní. Ta stará po naší  poslední akci unaveně spočinula na boku chatky a opírá se o ni dodnes. Prý to je taky dílo Emy, ale nevim:-).