středa 31. prosince 2008

JAK ZAČALY OSLAVY KONCE ROKU

V něděli nás pozvali známí na jejich venkovské sídlo.

Cosi mi říkalo, že tam nemám jezdit, ale já zůstala k vnitřnímu hlasu hluchá;-). Hned ve dveřích byla do mě byla hrubě vražena odlivka pití, laškovně zvaného lak na rakve, který nemůžu od útlého věku pít, páč to byl historicky první alkohol, který jsem v životě pozřela a z kterého jsem se záhy dostala skoro na smrtelnou postel;-). Nejdřív jsem protestovala, avšak krutá zima udělala s mozkovýma buňkama své a bylo po vzdoru. Alkohol roztahuje cévy a zahřívá, a tak jsem těch panáků za odpoledne do sebe naklopila docela hezkou řádku. K tomu nějaké pivko, nechutného kostnatého smaženého amura s těstovinovým salátek a ve finále u krbu čibuka. Nevím, zdali to byl čibuk nebo ta prokletá ryba, každopádně něco z toho se ukázalo být definitivní tečkou za krásami toho dne.

Palice mi zatančila kozáček a žaludku se v mém těle znelíbilo. Hoho. Viděla jsem, že je zle, ale zatla jsem zuby, že to přejde. Průběžně jsem přitom střídala barvy ze zelenožlutého spektra duhy. Křísila jsem se černým čajem, ale ten mě, prevít, nespravil. Když přicházela další zelená vlna, musela jsem vyběhnout do místnosti, kde na mě už s rozzářenou tváří čekal Jirka Paroubek i se svou bradavičkou na toaletním papíru a v jeho společnosti mě trochu společenské unavení přešlo. Ovšem ne nadlouho, páč vývoj probíhá ve spirále a z ferneta se za pět minut vyléčit nedá. Viděla jsem, že je načase jet domů. Cesta autem byla utrpení. Na ledu a sněhu trvala dvakrát tak dlouho jako obvykle. Snažila jsem se jako spát, ale v duchu jsem se modlila k žaludku, ať vydrží, páč nás jelo pět a věru jsem nestála o to s někým se o své drinky dělit. Vydržela jsem na chalupu. Tam se mi malinko nepovedlo ántré do vrat, páč mi někdo fakt hrubě zakroutil žaludkem a bylo;-).

No. V pondělí jsem měla jít pěkně do kolbenky, ovšem byla jsem nucena si vzít půl dne dovolené, páč mi bylo z večera ještě malinko šoufl;-). A v pondělí navečer se konala další akce, tentokrát z ex kolbenky, kterou k dnešnímu dni definitivně zavírají... s otázkou alkoholu jsem se po předchozím dni vyrovnala a dala jsem ti tři čaje a náprstek šáňa. Přišlo nás deset, promítali jsme staré videa z pracovních akcí, co všechno vodnes čas. Když jsem byla eště blondýna z Londýna;-). Co se za tu dobu změnilo? Několikrát vlasy, v kolonce rodinný stav už dávno není "vdaná". Přibyly roky a asi tři kila (kurňa). Xichty zůstaly. No, aspoň, že je veselo a hlavně, že je mír. Že žijem.

Poslední den letošního roku vidím na domácí papučovou kulturu. Žádná chajda, žádná návštěva se asi letos nekoná. Budu hlídat čoklovou, vyklepanou jak startka, která už ani nechce chodit ven, když všude kolem už týden práskají petardy. Na náměstí města, které nemá na spravení chodníků, budou dnes hned dva lepé ohňostroje a pes může jít do kytek.. dále dvacet stánků s klobásama a jeden jediný s pivem. Zase možná ve frontě na drinka někoho pobodají jak před dvěma nebo třema lety;-). Ať se klijanko bodnou. Je mi to fuck, páč do mínus dvaceti se mi fakt vůbec nechce. Chemik jel na silvestra do Prahy. Zbyla mi čoklová. A možná někdo přijde... A stejně nemám ráda konce. Žádné. Ani konce roku...

Zato začátky jsou vždycky krásné;-)

Tak ať máte krásný celý příští rok a do toho prvního dne - jak jinak - jedině pravou!

pátek 26. prosince 2008

A JAKÉ ŽE BYLY VÁNOCE?

Inu, svátky obžerství lidí i psů, které se ukázalo být jako velké drámo.

V pátek jsem byla v kolbence, takže čoklovou měl na starosti celý den mladý chemik. Byl si se svým otcem vybírat nový mobil (už asi desátý za svou kariéru) a když přišel, byl tak zaujat novým výkřikem techniky, že si otevřel dva čokoládové adventní kalendáře, které dostal na mikuláše a začal se cpát. Páč po mě je milovníkem zvířat, psí oči čoklové, která ucítila kakaové boby, ho nenechaly chladným, tak se s ní o miniatury mikulášů a sobíků spravedlivě podělil.

Přišla jsem z kolbenky a v kuchyni vidím úkaz neobvyklý. Čoklová sedí u prázdné misky s vodou a prosebně na mě kouká. Chemika zdrbu, že psovi ani vody nedá a dám jí plnou misku. Poškrábu ji za ušima a jdu si po svým. Za chvíli cosi slyším.. čoklová háže grcku na svou novou dečku! No do pr..!! Jdu se mrknout na misku s vodou a ona je prázdná! Ten blbý pes vypil celou misku vody a teď je jí z toho šoufl. Jenže čoklová stojí za mnou a chce zase pít... to už se mi nezdálo i udeřila jsem na chemika, jestli něco nesežrala, po čem by byla velká žízeň. Tak prý nic! Ale na chodbě jsem viděla coby tříděný odpad dva vyloupané advenťáky, takže mi došlo, čím asi psa krmil!

Rychle jsem projela internet a hledala, co se psem může udělat čokoláda. Pes prý může na čokoládu i pojít! Proč jsi jí dával tu čokoládu? Řvu na chemika. Já jsem nevěděl, že čokoládu nesmí! Řve on na mě.

Na netu čtu, že první pomoc při psí otravě je podání živočišného uhlí.

Chemik se snaží do psa nacpat čtvrt tablety, ale dosáhne akorát toho, že pes má umouněné fousy a čumák a chemikova nová sváteční košile vypadá jak po vyfárání ze šachty;-). Pes prchá pod stůl a za fotelku, kde, jak jsem zjistila až včera, průběžně bleje;-). Volám pět minut před skončením ordinační doby na veterinu a veterinář moudře dí, že čokoláda nevadí, pokud jí není hodně. A kolik je hodně? Na tříkilového psa? Ptám se já. Neví. A kolik toho sežrala fenečka? Ptá se on. To nevím zase já. Chemik nejdřív říkal tři kousky, pak přidal další tři a pak už radši tvrdil, že neví. Tak veterinář svolil, ať čoklovou donesem, že na ni mrkne. Chemik pádí, páč svědomí ho žere. Čoklová dostane tři injekce a cosi kašovitého, co jí nechutná, stříkačkou do krku a nese se domů. A jak  to s ní vypadá, pane doktore? Bude to dobrý? Veterinář lakonicky pronese: snad ještě není pozdě! To mě ovšem uklidnil;-). Bohužel, večer se projevil další stupeň otravy přesně podle encyklopedie. Čoklová začala lítat jak střelená, zrychlil se jí dech a hercna jí mlátila, že se jí třepalo celé tělo. Nežrala nic, jenom pila a blila. Zdálo se, že pes nejen, že nevydrží do švestek, ale nedožije ani do štědrého dne. Večer unaveně ulehla a nevypadala vůbec dobře...

Ráno hledám psa a v pelechu není, nikde není. Pomýšlím na nejhorší... ale čoklová má evidentně tuhý kořínek;-). Nacházím ji v kuchyni u svátečního stolu, jak ve hnízdí mojemu tatovi na klíně a on ji krmí vánočkou! A čoklová dělá jakoby nic a mazaně na mě mrká;-).

„Tato! To je tady jako co za interhotel?? Včera byla na smrt a ty jí dáváš vánočku?"

Tata se usmívá a hladí čoklovou po hlávce, „a co by si nedala? Dyť je jak lunt, je chudinka v rekonvalescenci a potřebuje výživu!".

A pak to má se psí disciplínou nějak vypadat;-). No eště že jsou vánoce jenom jednou do roka!

SMRT POD MAGNÓLIÍ

Pochmurný příběh jednoho muže a jednoho vánočního kapra. Přecitlivělým osobám zapovězeno.

Pan Dešťovka si šel den před Štědrým dnem zakoupit kapra. Po městě je rozhozeno mnoho stánků, chtivý kupující si může vybrat i bez fronty kapřího masa, co hrdlo ráčí. Pan Dešťovka je po ránu nevrlý a rozhodne si kapří mls zakoupit u nebližšího stánku. Dva mohutní chlapi u kádě zaloví a vytáhnou výstavní kousek.

„Hm hm, tak chlapi a eště mi ho zabijte, ať se s tím doma nemusím crcat"!, prohodí pan Dešťovka.

„Kdeže loňské sněhy jsou pane," směje se jeden z chasníků. „Ryby nezabíjíme! Chybí nám k tomu zástěna, aby ta vražda zůstala skryta lidským zrakům, dále odtokový kanálek na krev a přívod vody!".

Dešťovkovi spadla čelist. Co teď? Sic je rybář, ale na kilnutí čtyřkilového vánočního macka věru nemá náladu.

„Haló, pane!", ozvalo se tiše vedle něj.

Otočil se za hlasem. Za budkou s kapry se krčil malý špinavý mužík se zažloutlým plnovousem, ve kterém měl někde zastrčený dýmající čibuk. „Já vám toho kapra zabiju!"

Hoho. Potěšen náhlou lidskostí na rozdíl od dvou nevstřícných týpků se pan Dešťovka usmál pod fousy. Bude ušetřen vraždy v předvečer svátečního dne.

„Kolik za to berete?", ptá se a vytahuje z igelitky šupináče. „Kolik kdo dá," sípe mužík, „někdo nedá nic!" Pan Dešťovka zaloví v kapse a hrst drobných mění majitele. Tu máte, ať se na vánoce pomějete!

„Tak pojď!" promlouvá laskavě mužík k rybě. Z druhé kapsy vytahuje rezavý nožík, rybičku. Vykročí směrem k nedaleké magnólii. Pod ní je široký betonový obrubník. A na něm šupináč nalezne svou smrt. Dešťovka neveřícně zírá, jak stařík čile rybu píchne a snad hned začíná kuchat... je ten tvor vůbec mrtvý? Najednou zapochybuje o správnosti svého rozhodnutí svěřit osud kapra do těchto rukou. Ale už je pozdě. Drobný deštík smývá stopy nedávného hrdelního činu. Mužík čistí své nářadí, aby bylo připraveno k dalšímu činu. Zapíchne nožík do hlíny až po střenku a pak si ho dočistí o špinavé manšestráky...

Pan Dešťovka jde domů a v igelitce si nese kapra k štědrovečerní večeři. Najednou nemá ani radost... doma dá šupináče do vany, aby se z něj spláchla krev. Po půlhodině se divné zvuky  linou prázdným bytem. Sákryš, co to tady pořád bouchá? Pátrá Dešťovka po původu neobvyklého zvuku a vypátrá ho v koupelně. Kapřík, co měl být dávno v rybím nebi, ve vaně divoce tluče ocasem.

A smutný pan Dešťovka se zapřísahal, že kapra si už vždycky zabije radši sám...

pondělí 22. prosince 2008

NA DOSTŘEL

Katastrálnímu úřadu by slušel spíš název katastrofální.

Dva dny před vánocemi si dělníci vyhrnuli rukávy a dali se do práce na rozpadajícím se baráku, starém jen deset let. Hledala jsem známé místo, kde mi vydají výpis z katastru spolu se smlouvou, na známém třetím patře, jenže tam bylo jen pár chlapů v modrákách a vysazené dveře... po půlhodině běhání po pěti patrech a třech kancelářích jsem byla úspěšná. Tedy asi tak, že jsem byla odeslána do té správné kanceláře. Tam seděla slečna, co ani oči od papíru nezvedla a se sklopenou hlavou se vyptávala, co jako chci. Ani se nedivím, že neměla tu odvahu. Už chvíli jsem pozorovala, že všichni, co tam byli přede mnou, nechali rozhodný krok za dveřmi a podezřele mátožně se potácejí ven. Slečnu patrně namíchlo, že musí před vánocema do kolbenky, tak aby zapudila co nejvíc otrapů, co by snad po ní mohli něco chtít, rozhodla se pošetřit vodou a antiperspirantem. Jakýsi chlap to okomentoval výstižně - kurva, nejen, že tady hovno vyřídím, ale navíc je tu smrad, jak když rozpáře tchořa! Muehehe. Smích mě přešel, když jsem v předmětném kanclu musela strávit deset minut na kyslíkový dluh, během kterých ouřada hledala moje papíry. Našla je, ovšem mi je nedala, páč na nich chyběl podpis kteréhosi důležitého podržtašky.

V kolbence jsem měla dnes v plánu strávit pár pěkných chvilek v předvánoční atmosféře. Vzala jsem si na to vonné svíčky a kousek jmelí do vázičky, kdyby někdo náhodou přišel, ať ho ta atmosféra zahřeje;-). Že budu pracovat jenom lajtík;-). Že si uvařím vánoční punč (bez alkoholu), pustím si koledičky a v tichu si o přestávce možná i zapěju. Místo zpěvu jsem zvedala co pět minut telefon a co čtvrt hodiny běhala otevírat dveře příchozím. Dvacet finančních tabulek, mezi tím pár bezvýsledných pochůzek (viz katastrální úřad), tři kafe černé jako noc a na oběd pět pečených brambor z tržnice, ze kterých mi věru dobře nebylo. S úderem páté jsem se slavnostně z kolbenky vypotácela domů.

Tady zjišťuju, že vánoce jsou fakt už na dostřel a já furt nic. V televizi to chrastí rolničkami kam se podíváš, rádio se taky nehodí pustit... dokonce chemik balí dárky. To je to jediné, co mám. Zabalené dárky. Letos nebudu mít ani jehličnan. Ani jsem nebyla ve sklepě podívat se, jestli mi ho někdo neučóroval. Letos prostě stromek mít nebudem. On se tady totiž už ani nevejde... a co. Stejně už zítra večer jedem s chemikem na vánoce k našim. Mamina má napečených dvacet druhů cukroví, tata kilne tři kapříky (každý rok kupujou víc a pak to mají ještě na silvestra;-), tak co bysme  my, měšťáci, tady troškařili;-).

Prej „jaký si to uděláš, takový to máš". Tak si je udělejte hezké. Ty vánoce:-).

čtvrtek 18. prosince 2008

PŘEDVÁNOČNÍ ROZJÍMÁNÍ

Venku to vypadá všelijak jinak, než že se chystají vánoce. Lidi kolem mě pěkně serou, důchodkyněma na pracovišti s mizivou produktivitou práce zato dvaceti napečenýma druhama cukroví počínaje a všema, co čekají na svůj žold na zamořené poště konče.

Na dovolenou letos o vánocích nemám nárok a je mi to úplně fuck. Jedna bábrle odjíždí na hory si dolámat haksny (zase), ta druhá, co má už asi patnáct vnoučat, je musí nutně hlídat. Tak tady budu střežit firemní poklady a majetky sama. Aspoň přijdu na čerstvý vzduch, když budou kancly vymetené!;-)

Tata mě dnes pověřil nákupem dalšího rodinného zlata pro maminu pod strom. Mamina bude za chvílu jak olašský rom;-). Jak nikdy nenosila žádné šperky, maximálně tak brýle na nose, najednou má desatery náušnice, pět prstenů, tři řetízky a myslím též brož. Vše vyvedeno v nefalšovaném žlutém zlatě. Vypadá to, že se naši opéřili;-). Já asik dostanu mlýnek na ořechy, páč jsem si o víkendu, když jsem mamině pomáhala, postěžovala (abych zakryla lenoru), že nemůžu dělat jediný druh vánočního cukroví, který mi chutná a to včelí úly, páč nemám na čem mlet ty ořechy. Tak mamina se tajemně zasmála a prej: tak počkej na vánoce! No sláva! Estli dožiju dalších vánoc, už mi nikdo úly neudělá a budu si je muset upíchnout sama! A to se vyplatí;-). Někdo zlato, jiný mlejnek. To aby bylo furt co dělat. No, eště že naši nemají statek a nedostanu třeba vidle;-).

Též tu mám nějaké dobré zprávy, jakože Sarah dnes zrána povila drobného synka a pojmenovala ho cizokrajným jménem, kterým se pyšní i její mladinký manžel. Říkejme mu třeba Pablo. Picasso z něho asi nebude, matka je spíš na fyzické prožitky a její choť není asi vůbec na nic.. ale to je fuk, ať mrňous pěkně roste a ať se mu na tomhle světě líbí!

neděle 14. prosince 2008

NADÍLKA

Po světě chodí v období mikulášském hodně trojic, sestávajících ze známého Mikuláše, krásného anděla a služebníka pekel. Některé můžete potkat i v čase předvánočním. Jedna taková čtveřice (páč služebníci pekel se letos pomnožili) byla k vidění tento pátek v místním restauračním zařízení, kde dělali budliky budliky na své kolegy na vánočním večírku.

Týden před akcí obcházela jedna iniciativní osoba kanceláře a přemlouvala ochotníky k mikulášskému výstupu. Nikdo neměl zájem. Až přišla k nám. Já měkkosrdcatá osoba, vida na jejích řasách třpytící se slzy, páč jsme byli poslední, kdo mohl večírek zachránit, jsem se nechala přemlouvat sice dlouho, ale nakonec jsem svolila. Kolegyně důchodkyně si zkusmo narazila na hlavu čepičku s růžky, ve které vypadala jak ořech. V kombinaci s jejím špičatým nosem a drobným obličejem nebylo pochyb. Byl to ten správný rarach. Nechtělo se jí, všelijak se ošívala, že na večírek nejde, ale řekla jsem, že buď obě, nebo nic. Zajímala jsem se o můj kostým. Nutno podotknout, že čert byl v této dvojici ten hezčí. Pro mě měla principálka přichystané zlaté vlasy na paruce patrně z frcu, páč to na té síťce viselo jak klepnutý micák. Délka andělských vlasů byla po ramena, moje vlasy pod to nacpat nešly, tak jsem si to narazila na hlavu jako takovou hučku. Na to čelenka s hvězdou. A nejlepší kus byl ovšem andělský hábit. Byl to neforemný měch, ušitý ze staré silonové záclony, místy na něm byla přistehovaná žlutá andělská aplikace. Ten hábit evidentně hodně pamatoval. Křídla andělovi asi někdo přistřih, páč tam pro jistotu nebyly žádné. Model zvaný čirá hrůza. Jsem v tom moc jít nechtěla a že si seženu něco jiného. Kdeže! Aspoň bude sranda! A byla.

Mikuláš s mikádem obcházel sváteční hosty a mával berlou. Čerti chrastili řetězama a já jsem nasadila kamenný úsměv. Ta kašpařina trvala víc jak hodinu! Pot z nás lil, páč v knajpě nebyla ventilace, lidi se evidentně dobře bavili, ale zpívat se nikomu nechtělo, tak aby dostali dárek, jsme slyšeli takové hodnotné kusy jako polámal se mraveneček. Čertovi se občas podařilo klepnout někoho řetězem po hlavě, tak bylo nutné poskytnout první pomoc a mikuláš zlomil berlu mrazilku. Mě řekli, že nevypadám ani jak anděl, ale spíš jako vesmírní lidé;-).

Jaruna, co prve odmítla dělat anděla, se parádně bavila a řvala: založíme ochotnický spolek! Já chci být hérečka!! A vyvrátila se se židlí. Volná zábava se rozjela. Zaměstnavatel nám toho roku zaplatil jen řízek se salátem a víno. Byla to Perla Moravy. Dryják dobrý maximálně tak na svařák. Začaly lítat kalichy a ženské, co jsou dycky jak puťky, se pěkně rozjely. Dyť je to jednou za rok, né? Písně od Michala Davida nakoply každého k činu. Tancoval se kankán. A když zadunělo Dole v dole a tři pozvané důchodkyně, co si cucly špiritusu a začaly předvádět své taneční reje, bylo načase zábavu ukončit.

Jenže nám se vůbec nechtělo domů. Asi šest lidí jsem se vydali nočním městem hledat azyl v knajpě, kde mají otevřeno dýl. Našli jsme jednu takovou. A setrvali tam do jedné do rána. Nic nevadilo, že byla plná lidí. Klidně jsme si tam zazpívali a divím se, že nás nevyhodili. Pak jsme se poslední čtyři  vydali na diskotéku. Pěkně debilní nápad jedné kolegyně, která mezi lidi vyleze jednou za rok, když starý není doma. A my jsem jí na to skočili. Rachot, dýmové efekty, nebylo vidět na krok a smrad. Moc dlouho jsme se nezdrželi, ještě nějaký ten panák a hybaj domů.

Včera jsem vstávala kolem poledního a nemohla jsem se zbavit dojmu, že cosi se nemůžu z noční nadílky vybrchat... jó, když se smíchá pivo s vodkou, do toho whisky a pár jablek...nakonec - eště že mi není hůř;-).

čtvrtek 11. prosince 2008

NAJSOS DEJOS!

Zrovna ráno, když jsem šla do kolbenky, jsem si lebedila, jak to teď v kolbence šlape, mám přirozenou autoritu a rozhoduju správně a jsem lidská. Téměř se mi vyrazil na tváří z té pýchy ruměnec. Musela jsem vnitřně pochválit i ženské, tak jsem se po cestě jsem stavila do cukrárny, že koupím pár zákusků a chlebíčků, ať si to předvánoční martýrium trochu zpříjemníme.

Dojdu do kolbenky, eště ani tašky nepoložím, a už se kolem mě otírá smradlavka.

"Jakto, žes mi neuznala tady ten přesčas? Když jsi říkala, že nám ho uznáš?"

"Ukaž, který? No ten jsem ti neuznala záměrně. O tomto datu jsme se ani nebavili. A co bys chtěla? Za co myslíš, že jsou odměny?"...Strašně mě štve někdo, kdo bazíruje na třech pitomých hodinách a přitom nevidí, jak dělají druzí a neváží si ničeho. Ani toho, že měla fakt pěknou odměnu a už vůbec ji nezajímá to, že jiní tady sedí každý den 10 hodin a ani je nenapadne nárokovat nějaký přesčas nebo si vybírat náhradní volno. Protože by stejně neměli kdy to vybrat. A taky mají diametrálně odlišný přístup k práci.

Že já blbec se s ní vůbec dávala do řeči.... Z ranní euforie se vyklubal pěkný vztek a pak (kurva) lítost. Co mi přišlo vlastně líto, nevím. Asi ta nespravedlnost světa;-). Nevím, co je dneska za konstelaci hvězd. Ale den bude stát za hovno, cítím to v kostech. Když mě rozhodí pitomá baba co smrdí jak barel močůvky. Ještě, že jsem jí to neřekla;-)

Jsem blbec. Kde ty doby, kdy jsem měla každého na háku. S postupem věku a jak šupu navrch (zatím) po karierním žebříku, se snažím s lidmi vycházet, záleží mi na nich a snažím se k nim přistupovat spravedlivě, ale docela přísně. Na druhou stranu jim nedat nic zadarmo. Někdy mě zarazí požadavky některých podřízených, především těch, co občas udělají v práci zásadní chybu, ale obhajují se, že to nic není a že se to opraví, mají stále málo peněz, ale dost na to, aby pětkrát denně šli na čvaňháka, pak na hodinový oběd a pak si napsali, že pracovali do 18 hodin a velmi se diví, že jsem jim to neuznala.

Chlebíčky a zákusky jsem dala jedné návštěvě, co tu nečekaně přišla....

Uf. Strašně ráda vzpomínám na bývalou práci, kde jsem zařezávala před 10 lety. Měli jsme mladý kolektiv, na všem jsme se domluvili, navíc byla v kolbence sranda. Není všude posvícení. Ale už nikdy nechci dělat s dvěma důchodkyněma, z nichž jedné jsem svého času přebrala vyšší post a ta druhá má naflákané štyry děcka, od nic už osm vnuků, do kterých je třeba lifrovat peníze, hlídat je a kvůli tomu vybírat náhradní volno. Kdyby se v tom volnu aspoň občas vykoupala a vyprala si hadry třeba jádrovým mýdlem, tak to bych snad ocenila. Jinak po dnešku nemám moc co.

Ale nechci být nespravedlivá. Třeba to zítra zase uvidím jinak.

Anebo fakt změním práci. A možná i profesi. A třeba půjdu učit ekonomiku na nějakou větší školu. Včera jsem dostala pár majlů od svých studentů. Potěšili mě. Prý ekonomika patří k jejich oblíbeným předmětům. Ne, že by jim moc šla, ale při troše snahy bych z nich určitě dostala víc...

Včerejšek je minulost, zítřek je tajemství.

A dnešek je dar. Tak bych se z něho měla radovat a ne tady skuhrat;-)

Najsos dejos!

neděle 7. prosince 2008

POSTŘEHY Z DRUHÉ ADVENTNÍ NEDĚLE

Každý rok hned od ledna se nejvíc těším na vánoce. A jak běží měsíce, radost se umenšuje. A jako každý rok mi předvánoční čas zase leze krkem.

Je pěkné nakupovat vánoční dárky na mikulášském a vánočním trhu, támhle si dát grilovanou klobásku, támhle zase horkou medovinu, která v sibérii parádně zahřeje... jenže to bych musela mít nějaké jiné zaměstnání, případně dovolenou, abych tyhle poslíčky vánoc vítala s láskou v srdci:-(. Z kolbenky odcházím potmě pět minut před šestou, kdy už krámští stahujou rolety a trhovci s medovinou už taky zavřeli krám. Takže kupovat není co a se štrykováním jsem přestala před deseti lety, takže letos se svým dílem nebudu podílet ani na šedé ekonomice;-). Cosi ale koupit musím a vidím to na den před Štědrým dnem. Pár bebechů jsem si objednala přes net, jenže pošta asi v předvánočním čase opět nestíhá, takže nevím, nevím, jestli vůbec něco do nadílky dorazí:-(.

Navzdory těmto nemilým okolnostem se na vánoce všichni chystáme. V kolbence kupujeme vánoční hvězdy - symboly nadcházejících vánoc - letos se ovšem neurodilo a místo krásných hvězd jsou to bonsaje za páďo. Vánoční výzdoba v kanclu tohoto roku není nutná. Baňka visí na garnýži od loňských vánoc, páč se na ni nějak zapomnělo;-). Ztepilý stromek mám domluvený u prodejců, až jim zbude nějaký šáchor, o který nikdo nebude stát, že mi ho za krabku cigár schovají. A v pátek bude mikulášská. I když rozličné firmy vánoční večírky ruší, my nikoliv, pravda však je, že rozpočet na osobu a večírek činí 180,- Kč;-). Co si budem nalhávat, za to se tedy příliš nerozšoupnem;-). Hlavní organizátorka a koordinátorka akce v pátek přišla do kolbenky a požádala nás o drobné dary... jablíčko v alobalu, svíčičky... že si to nasypem do koše a anonymně se budeme obdarovávat. Abychom zamezili diskriminaci, dárce nebude znám a obdarovaný bude rovněž věcí osudu. Jedna podobná akce už tu byla. A někteří dostali svíčku z krámu, kde je všechno za 36 a jiní kávové soupravy;-). Nevraživost  hodnotných darů k těm ostatním od té doby bují.

Co se týče vánoční cukroví, letos žádná změna - opět neupeču. Zase mě bude zachraňovat mamina s jejím pečícím elánem a dvaceti druhama na vánočním stole;-).

Jo a taky jsem nestihla umýt okna. A myslím, že je mi to úplně jedno... hlavně, že se mi houpe na okenní kličce anděl s hlásnou troubou;-).

Pěknou adventní neděli!

úterý 2. prosince 2008

ŠKODA PENĚZ ZA HODINY TANCE

Jak to teda bylo s tím plesem...

VIP, co nejdřív odřekli účast, si to na poslední chvíli rozmysleli a na ples milostivě přišli. Páč u našeho stolu prominentů bylo místa dost, seděli jsme tam všichni a všichni jsme se fakt skvěle bavili:-(. Ze škrobené konverzace nás vytrhly až první tóny hudby, které se začaly linout z reproduktorů. Na pódium vplulo pět vystrojených párů, aby v rámci předtančení všem přítomným hned zezačátku vyrazili dech a navnadili je k tanci. Zatančili nám krásný vídeňský valčík a ještě cosi, co se mi nepodařilo identifikovat. Moc se, však, chudáci, nevycajchnovali;-). V našem provinčním městě jsou už pěkně profláknutí a jak nejsem plesař, ty čtyři plesy, co jsem v životě absolvovala, všechny obstarávali oni. Navíc furt stejné tance, furt stejné kostýmy... Nikdo z obecenstva ani tentokrát o dech nepřišel. 

Po slavnostním předtančení nastoupilo místní hudební těleso, proslulé tím, že jeho členové se na akcích téměř pravidelně dostávají do stavu ne nepodobného deliriu tremens a zpěvák v jedné písni vystřídá pět textů, tam, kde ještě nedávno byly slova, dělá hm mm mm, páč je zapomíná a když chytne za saxofon, občas neví, do které ďoury foukat;-). Tito hoši udeřili do strun a kláves. Parket vzalo útokem asi pět párů. Utvořili rozestupy a začalo soukromé stárdens. Všichni ostatní jsme je v duchu obdivovali, tiše jsme jim záviděli a všechny nás pěkně srali. Nikdo další se už na parket ve stavu střízlivém neodvážil. Dámy se vymlouvaly na špatné boty a chlapi na velkou žízeň.

„Běžte si zatančit, co netančíte?" žduchal jeden druhého.

„Já teda nejdu."

„Já taky nejdu, snad pozdějc! Ale měl bych návrh! Nejdřív bych je tam všecky postřílel a pak bysme si snad zatančili!" přišel jeden s fakt dobrým nápadem.V tombole toho dne kvér nebyl;-).

Ani mě se nechtělo. Sice do mě duli zleva zprava, prej na co jsem chodila na ty hodiny tance, ale přemluvit jsem se nenechala. Dosud na antibiotikách, svou nechuť k veřejné produkci jsem sváděla na celkovou slabost a sípavý dech;-). Rozdýchala jsem se až po čtvrtém panáčku vodky. To už se mi tančit chtělo. Když jsem vítězoslavně naklusala na parket, zpěvák zavelel po kalíšku po kalíšku, všichni napovel položili ságo, paličky a kytaru a kvapně odkráčeli do zákulisí nasávat. Co teď ? V těle mi hrál každý sval a v malém sále v patře fidlala cimbálovka. Rychle tam! Když už nebude tanec, aspoň si zazpíváme! Ovšem nezazpívali jsme si. Grupa šumařů nám nedala chvílema ani poznat, co to vlastně hrajou. U cimbálovky se plácalo pár nadšených tanečnic, pohupujících se v bocích. Z průměru se vymykala ženština věku neurčitého, váhy těžkotonážní a pohybů křepkých. Tancovala sama, tancovala bosky a lilo z ní jak z vola.  Připadala mi Helenku Růžičkovou, když jako paní Homolková tančí v temném lese a divák se brzy dozví, že byla baletkou;-). Ta si vystačila sama a kolem ní bylo fest nebezpečno, pokud člověk nechtěl padnout od smradu nebo dostat zásah rukou případně nohou;-). Takže od cimbálu dále a kvapně jsme pokračovali dolů na diskotéku. Tam byl chumel přiopilých lidí, povětšinou si ocicmávající hlavy, neprůhledné šero a DJ měl přestávku... tak ze zoufalství se ze mě stal málem alkoholik. Místo pohybu chlast! Okružní cesta pokračovala zasejc zpátky do hlavního sálu. domněnka byla, že už by mohli hrát.. Když jsme došli, zpěvák právě přiožralým hlasem notoval: „po kalíšku, po kalíšku..." a odkládali své nástroje.

No, co vám budu povídat. Z tanečního plesu se stal závod do vrchu (to když se utíkalo do patra) a z vrchu (logicky opačným směrem). Nepodařilo se nám chytit ani jeden taneční kus. V tombole za 500 jsme zato chytli pár životních pravd, jako že bez práce nejsou koláče a není všechno zlato, co se třpytí (to jsem fakt nevěděla) a návdavkem moc pěknou výhru: reflexní žlutou vestu.

Na nových luxusních šatech mi v tlačenici hned na začátku plesu kdosi urval ramínko a v neděli se mi načas vrátila moje choroba průdušek.

Včera Lůca řikala, že to byl super ples;-). To se mi teda fakt nechce zdát... že by byla toho dne špatná konstelace hvězd?;-).