GOODBYE

Na pondělí jsem si půjčila auto a že s famílijou vyrazíme povinšovat tetě v Orlové k požehnanému věku 98 roků.

V neděli večer jsem jí volala, abych ji na náš vpád řádně připravila, jenže volané číslo už neexistovalo... telefonováním na různé strany se nám podařilo vyjistit, že tetu přemístili do domova důchodců, kde ale stejně teď není, páč je ve špitále. Posmutněli jsme. Když se člověk v tak vysokém věku ocitne ve špitále, je téměř jisté, že odtud už živý nevyjde. Tu malou, poslední jiskřičku naděje, že ji snad ještě uvidíme, překazil večerní telefonát. Takže neuvidíme. Včera ráno odešla, přesně v den svých 98 narozenin.

Sbohem, tetičko. Budeš nám  chybět. A jestli je to tak, jak doufám, tak se jednou zase potkáme.

KONEČNĚ RECEPT NA HOSPODÁŘSKOU KRIZI

V našem městě se konala o víkendu městská veselice a provozovatelé nám ke kolbence připíchli kolotoč, aby nemuseli elektriku tahat bůhvíodkud.

Kolotoč byl skvělý. Ale hlavně bylo skvělé, že byl zadáčo a to bylo poznat hned v dopoledních hodinách, kdože má nejlepší čuch na to, kde je co gratis. Chvíli jsem si myslela, že jsem ztratila směr a místo centra města jsem zabloudila na sociálku v den vyplácení transferových plateb;-).

Šéf s montérem Kuličkou šli po víkendu zkontrolovat, kolik nám kolotoč sežral elektriky, abychom mohli provozovateli veškeré náklady vyfakturovat. Výsledek byl šokující:

Spotřeba elektrické energie v kolotočářském týdnu byla o třetinu nižší, nežli v týdnu předchozím, kolotoče prostém.

No, jak to tak vypadá, v čase hospodářské krize je zde unikátní recept na snižování nákladů: abychom ušetřili, je třeba zakoupit do každé kolbenky kolotoč;-).

PRÝ MÁM HUDEBNÍ SLUCH

Tvrdila mi dycky mamina, když jsem jednou rukou brnkala na harmonium vánoční melodie. Ten sluch jsem prý zdědila po dědovi, co uměl hrát snad na všechny hudební nástroje. Tak aby toho bylo řádně využito, i se ségrou nás naši zapsali ve třetí třídě na zobcovou flétnu.Učitel byl  etylik, na hodiny nechodil, pospával v konťasu před liduškou a my jsme ho nechali spát a našli si na sídlišti jinou zábavu. Nenaučil nás ani noty, natož nějakou skladbu a důsledkem bylo, že mě, ségru i dalšího spolužáka vyhodili u závěrečných zkoušek, když jediné, co se po dvaceti minutách podařilo nám všem svorně zahrát, bylo halí belí koně v zelí;-).

A teď, po tolika letech mi přišla do cesty kytara. Tak jsem si vzpomněla, že kdysi dávno, před nějakýma šestnácti sedmnácti rokama, jsem na to trochu uměla drnkat, když jsem malinkému chemikovi pěla ukolébavky, aby se mu dobře spalo. Moc času na trenirovku tehdy nebylo, tak jsem se naučila jen asi tak na pět základních akordů, nějakou dobu mě to bavilo a pak jsem s tím sekla.

Když jsem se přestěhovala, otlučená kytara, kterou mi kdosi kdysi daroval, putovala spolu s dalšíma věcma, co se zrovna nehodily a do malého bytu nějak nepasovaly, do sklepa. Ani nevím, jestli to bylo tehdy, když mi tehdejší sousedi vybrali sklep a přisvojili si lampu a pár dalších věcí (páč jsem je chytla téměř při činu, podařilo se mi zachránit aspoň vánoční strom).. nebo možná tehdy, když mi ze sklepa zmizlo fajnové křeslo. Prostě kytárka se někomu hodila taky. A bylo po umělecké dráze.

Ovšem teď přišel můj comeback;-).

Kytara je, chuť je taky, tak šup lup. Když jsem poprvé po letech hrábla kytaře do strun, docela dost jsem se vyděsila. Že bych po letech přišla o svůj hudební sluch? No to snad ne! S pomocí kvalitních knih s názvem Já, písnička, jsem se jala zkoumat, jak kytarou vůbec zacházet a pokusila jsem se zahrát ty nejsnadnější akordy. Děs běs. Brutus kaktus. Došla jsem k názoru, že nástroj bude patrně rozladěný. Ač jsem to nikdy nedělala, pokusila jsem se ho naladit sama. Kroutila jsem těma utahovákama, strkala ucho ke strunám, ovšem dosáhla jsem akorát toho, že už to nebylo k poslouchání vůbec. Zachránil mě mladý chemik, který patrně z nostalgie, že si vzpomněl, jak mu matička blahé paměti pěla prostonárodní písně, se nabídl, že kytaru naladí. Ale spíš proto, že se zmínil, že by se taky jako rád na to naučil hrát;-). Moc jsem mu s tím laděním nedůvěřovala. On ovšem našel na netu nějakou ladičku a podle toho kytaru dal dohromady. A já jsem konečně poznala, který akord hraju.

Třískám do toho teď každý den. Třískám je to správné slovo. Byla jsem vždycky k mému kytarovému umění hodně skeptická, páč mám krátké prsty, tak nevím, estli s něma vůbec zvládnu složitější akordy. Ale zkusim to. Navíc, jak tak koukám, udělaly se mi prstech levé ruky takové malinké puchýřky, každý večer vylezou, ale do rána zmizí. To pude. Já se nevzdám.  Pár posledních táboráků a grilovaček byla totiž pěkná nuda.

„Hele, je tu kytara. Zahrajem něco?", ptám se potenciálního kytarového virtuosa.

„Jasně," odpovídá kdokoliv, koho se ptám.

„Tak zahraj!", ponoukám.

„Já hrát nebudu. Já to vůbec neumim!"

 

 

A přitom vím, že umí.

Kdo se bojí, sere v síni. Nedá se nic dělat, beru to do svých rukou. A příště budu hrát já;-).

STŘEPY, CO ZBYLY Z PRÁZDNIN

Posledního srpna jsem se konečně dočkala.

Mladý chemik dorazil po dvou měsících domů! Pobyt mimo domov s ním zahýbal asi v tom smyslu, že se naučil trochu vařit, jako dělat palačinky, uvařit na druhý pokus krupici a tak nějak v divočině velkoměsta přežít. Je fakt, že je bílý jak moučný červ, má o pět kilo míň, ale má největší obava, aby neutrpěly jeho morálně volní vlastnosti, se ukázala býti lichou.;-) Aspoň teda při prvním ohledání není ani ošlehaný kavárenskými větry. Čoklová jak ho mezi dveřma zmerčila, se zdálo, že skončí svůj krátký bídný život klepnutá pepkou, ale nakonec ten šok  zdárně rozchodila.

Chemik se doma pomalu aklimatizuje. Aklimatizace spočívá v tom, že chodí spát nad ránem, po nikterak výživném spánku jde brzo ráno do školy a jak z ní odpoledne přijde, lehne a chrápe cca do půlnoci, kdy ožívá a usedá se svému dva měsíce opuštěnému kompu.

Na svátek jsem dostala tři orchideje v jednom květináči.

Chtěla jsem do něho dloubnout, že to přesadím, ať mají kytky plac a taky pořádně zaliju, ale naštěstí jsem včas byla poučena, že jim v jednom dolíku fajn a zalívat se to snad vůbec nemá! Kuš. Je fakt, že poslední orchidej, co jsem kdysi dostala, mi bídně zhynula navzdory mocné zálivce po několika dnech, páč jsem ani netušila, že s tou vodou opatrně. Stejnak jsem myslela, že orchideje jsou na chvilku. Přirovnávala jsem to k řezaným kytkám na pár dnů. A ejhle! Můrovec prý může vydržet při životě i květu i několik let! Jak tak pronikám do tajů pěstitele orchidejí, akorát je to teda dost náročné ho při tom kvetoucím životě udržet;-). Základem je květináč s hrbolem, na ten musí správný mičurin napasovat ten průhledný s můrovcama a každý den tam nalít trochu vody.  Taky mi poradili, že mám orchideje rosit. Tak jsem si ještě pořídila rozprašovač a ty tři můry každý den trochu orosím. Asi jim to svědčí, páč rostou do krásy, ale nevím, nakolik ten oblak vody svědčí elektrice, vedle které kytka stojí a každý den chytne zásah. Tak doufám, že jednou nezkratuju celý elektrický okruh v baráku;-).

A nakonec jedna neveselá příhoda:

Posledního srpna v kolbence mě náhle polilo horko a pak mi neviditelná ruka (nikoliv trhu, nýbrž vrhu) převrátila všechny orgány uložené v dutině břišní. Vydržela jsem hrdinně dvě hodiny, v jejichž průběhu jsem zkoušela chodit, sedět i ležet, zjistila, že nic z toho není dlouhodobě udržitelný stav, tak jsem si zavolala tágo a odebrala se do místního špitálu. Na chirurgii v čekárně jsem vyčkala třičtvrtě hodiny, poté absolvovala něžný lékařčin pohmat břišní stěny, sono, kde jsem čekala další půlhodinu a stejně se nic nedozvěděla. Ve finále mě odtransportovali na to oddělení, kam chlapi chodí jenom na návštěvu. Tam proběhlo pár mimořádně příjemných vyšetření a byl vynesen verdikt, že si mě tam ponechají, kdyby bylo třeba operovat. Naštěstí nebylo. Asi ta tajemná injekce, po níž mě deset minut konečně nebolelo břicho, ale zato celá levá polovina těla, mi po pěti hodinách zabrala a břicho přestalo bolet. Nebo se stal zázrak. To je fuk. Důležité je, že jsem druhý den ráno šla domů a rovněž do kolbenky. Co mě nezabije, to mě posílí. No, nevím. Zatím si moc silně nepřipadám. Ale třeba to přijde. Že to ještě trochu bolí? No co. Jak říká můj tata, až se jednou ráno probudíš a nebude tě nic bolet, tak to zavání maceškama. A já mám ty tři můry, takže na macešky času dost;-).