ZA PÁR

Už jen nějakých pár desítek hodin zbývá do konce tohodle starého roku.

A jako by se s nabídkama roztrhl pytel. Každý se chce na konci roku vidět, zajuchat, něco málo vypit, zavzpomínat a někteří taky zapomenout.

V pátek jsem byla na kontrole u doktorky. Nové. Zjistila, že antibiotika zabraly, takže kromě zánětu mezižeberního nervu, který se mi z virózy vyvinul, jsem již zcela fit. Vyfasovala jsem léky na bolest a hurá do kolbenky. Jó, to se to pracuje, když je člověk v kanclu sám. Z pracovního úsilí mě vydloubl Hanys, když mě překecal na pracovní oběd. Tam jsme se usnesli, že se v podvečer přidám k několika dalším jeho kamarádům a navštívíme spolu koncert kultovní valmezské kapely Ciment. Přijela i Jana.

Bohužel, zjistila jsem, že Ciment není moje krevní skupina. Nikdy jsem to neposlouchala a napoprvé jít na živák asik nebyl až tak dobrý nápad. Všichni juchali na parketu, ale Jana byla naštěstí stejného názoru a bar byl blízko.

O půl třetí ráno jsem spočinula ve své posteli. Ale co to? Kdo se to šine z vedlejšího pokoje?

Mladý chemik přijel ze srazu četařů, kde s ostatními ukuli plány na společný postup vůči rodičům. Že pojedou na Silvestra všickni na Václavák. Slavit. Tak si za mnou přišel popovídat a přemluvit mě, abych ho pustila. S bídou jsem držela otevřené oči, když jsem mu vysvětlovala, že ho tam nepustím a dozvěděla jsem se, že se mu tam nic nemůže stát, že je jiná doba a já tomu nerozumím. Mátožně jsem naslouchala jeho argumentaci a pak ho poslala spát. Musím být pro něj strašný tyran:-).

Včera ráno jsme měli ject na sváteční rodinné návštěvy, ale chemik se šprajcl, tak jsem ho nechala lkát doma nad svým osudem. Zajela jsem na návštěvu k ségře a vzala jsem s sebou na čerstvý luft čoklovou.

Nebyl to dobrý nápad. Musela jsem ji hlídat jak oko v hlavě, páč má své dny a na vesnici se za náma táhlo hejno volně pobíhajících psů. Nevím, kdo měl větší strach, jestli ona nebo já. V hlavě mi šrotovalo, co nás učili, jak se chovat, když na vás začne dorážet cizí velký pes. Jestli znehybnět nebo jít pomalu dál... zvolila jsem to druhé. Sunula jsem se s čoklovou v náručí a se srdcem v kalhotách k baráku, kde už na mě z balkónu mávali a hurónsky pokřikovali:

"Neboj, nic ti neudělají! Jsou úplně hodní!"

To mě ovšem uklidnili. Hodní. S vyceněnýma zubama. Ségra do mě musela hned vetknout panáka, bo jsem se třásla víc, než čoklová. A ta mrška hned zmizla za rohem s jejich psem, fešným kokrem třikrát tak velkým, jako je ona. No tak to zas prrr! Odhodila jsem panáka a upalovala chránit čoklové čest. Záchrana přišla v poslední chvíli. Už stáli na chodbě, čoklová ocásek stranou a jejich kokr se právě začínal hrabat na její malý hřbítek... Chytla jsem chlípnou čoklovou za kožich a odtáhla ji s vyšpulenou žlutou prdelí do bezpečí. A tím jsem si ovšem naštvala dalšího člena naší domácnosti.

Páč se se mnou doma nikdo nebavil, večer jsem se odebrala na válečnou předsilvestrovskou poradu. Ukuli jsme plán, že na hory odjíždíme dnes za kuropění. Ale v tomto světě není nic stabilní a plány se tím pádem furt mění. Ráno byl odjezd byl odsunut na zítřejší dopoledne. To mi hraje do noty, páč stejnak nemám nic sbaleno, ani nakoupeno. A do ničeho se mi ani nechce. Asi se půjdu na chvilku natáhnout a načerpat síly.

Večer mám totiž sjednáno ještě jedno dostaveníčko. Pro tento rok poslední:-).

Jeden veselý silvestrovský ftípek:

Jde beruška na karneval a žmoulá v puse tvaroh. Potká mravence.

"Za co jdeš, beruško?" zvědavě se ptá mravenec.

Beruška vymáčkne z pusy tvaroh a řekne:

"Za beďara!"

Veselého Silvestra, přátelé!

ČIRIMOJA A JINÉ LAHŮDKY

Štědrý den jsem strávila u našich.

Krom mě tam byla taky ségra s chlapem a jejich dva malí raubíři. Na můj vkus trochu moc povyku, ale pořád lepší. jak sedět doma s mladým chemikem u lety opelichaného, neúspěšně kradeného jehličnanu.

Sváteční náladu mi zkazil článek v novinách o plánovaném prodeji bytového fondu města za cca 40 % tržní ceny. V rámci toho bytového fondu je i můj kvartýrek. Jako nespravedlivost osudu pociťuju, že ti, kdož měli štěstí a v pořadníku na přidělení bytu získali před dvěma lety kvartýr dvojnásobné výměry v klidné části města, si ho mohli posléze odkoupit za necelých sto tisíc. Mě, žel Bohu, nabídli naprosto stejný byt, jako ten, co obývám, v naprosto stejné čtvrti, kde bydlím. Mají smysl pro humor:-). Zůstala jsem ve svém krcálku, doufajíc, že buď dostanu časem jiný byt, nebo ty naše odprodají za nějakých sto klacků. Chyba lávky. Paní starostka prohlásila, že cena bude podstatně vyšší, cirka 400 tis. Kč. A každý, i ten sociálně slabý, má možnost vzít si půjčku a řádně ji splatit:-). Podotýkám, že sociálně slabých je v našem baráku odhadem sedmdesát procent... Ráda bych věděla, kdo občanovi v hmotné nouzi úvěr či hypotéku poskytne, když žije ze sociálních dávek a nikdy nepracoval. Leda snad... že by město poskytlo bezúročnou půjčku. Když ji mohli dostat spoluobčané před dvěma lety za Čunka, proč ne i ostatní?

Bohužel, při konci roku začínám i já pociťovat tíhu života samoživitelky:-). Zjišťuju, že práce, která mě docela baví, mě patrně uživit nedokáže. Ani můj další šolich, který jsem si přibrala, mi bankovní konto nenaplní... Průser je, že pokud budu chtít změnit džob, tak se budu muset odebrat do jiných míst naší matičky vlasti, případně se z matičky vlasti úplně vytratit... Nebo si konečně najít bohatého milence;-).

No, hlavně zdraví. Choroba mě nějak nechce opustit, tak to vypadá, že i oslavy konce roku proběhnou bez kapky alkoholu a nezažiju ani chvilku blaha v alkoholové anestezii;-). Tak bych aspoň na chvíli mohla některé starosti hodit za hlavu a radovat se ze dnů příštích. I když...jestli je vůbec nač se těšit.

Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Vánoce přinesly i pár nových zážitků.

Mamina je vánoční expert.

Kromě toho, že má vždycky v obci první vánoční výzdobu na zahradě a baráku, první napeče 15 druhů cukroví a dárky kupuje snad už od prvního ledna, každé vánoce se u nás objeví nějaké nové exotické ovoce, které jsme ještě neměli příležitost ochutnat. Tak jsme před lety testovali hvězdicovou karambolu, ze které mi bylo, lidově řečeno, na tyčku, manga, papáje, které nedokážu dodnes odlišit, mastné avokádo, kaki neboli tomel, chutnající jak nahnilá meruňka a další exponáty, jejichž jména jsem zapomněla. Chutnalo mi jenom liči nebo rambutan, které si občas kupuju i v konzervě.

Letos se objevily na stole nové dva kousky. Mučenka a anona neboli čirimoja. Čirimoja! Indiánský název mě naprosto uchvátil, i vrhla jsem se s nožem a s nadšením na zelený plod. Po rozříznutí na mě vykoukla bílá dužina a v ní placama velké černé pecky...

"Je to stašně dobré," ponoukala mě mamina.

Nedůvěřivě jsem dloubla do měkké dužiny a zkusila ten exotický zázrak. Mělo to chuť jako hruška. Taková bídná, když je málo slunka, řekla bych... čirimoja nenadchla.

Ale ještě není vše ztraceno. Hurá na mučenku! Znám ji z jogurtů, ty mám ráda, takže to nemůže být nic špatného, mnula jsem si v duchu ruce a do mučenky zabodla dranžírák.

Rozpůlený plod v sobě skrýval nevábnou žlutozelenou kaši s černými semínky... Těžko jsem mohla posoudit, jestli je konzistence akorát, nebo už za horizontem zralosti, ne - li před branami zmaru, když jsem to viděla poprvé v životě... každopádně to bylo hořko - kyselé a polknout jsem to odmítla. Propříště už budu mučenku zase jíst jen v jogurtu.

Letos jsme se tedy usnesli, že zůstáváme u známých druhů ovoce. Stejně... buď mi už dosluhují chuťové buňky, nebo je to všechno šlendrián. Co okusím nového, to stojí věru za starou bačkoru:-).

SVÁTKY BUDIŽ POCHVÁLENY!

V samém závěru roku si na mě počíhala choroba.

Díky ní jsem se musela uchýlit do péče své nové obvodní doktorky. Ordinaci má sice patnáct kilometrů od mého bydliště, v jedné zapadlé vísce, ale po první návštěvě se zdá, že zájem o mou tělesnou schránku má daleko větší, než předchozích deset let jiná doktorka s příhodným přízviskem Čený kořen.

Dostala jsem antibiotika a vynadáno, že jsem nepřišla už před týdnem. Vysvětlila jsem jí pohnutky, které mě vedly k samoléčbě doma. Že totiž obavy o mou tělesnou schránku jsou (aspoň při chřipce) pořád ještě menší, než obavy o výši mého výdělku. A že jsem samoživitelka. A že mě v práci potřebujou. A ....

"To mě nezajímá! Já chci mít zdravé pacienty!", houkla na mě.

"To byste byla bez práce," uchichtla jsem se.

"Neschopenku?"

"Nene. Díky, nechci,"

"Ne?" tázavě zvedla obočí. "No, uvidíme. Však ono se vás hodně vrací," řekla prorocky.

Doufám, že to nebude i můj případ...

Sbalila jsem prášky a šla zase do kolbenky. Slabší kolegyně, co je to setlo dřív, než mě, jsou na neschopence a já jsem tam zůstala sama... vedení na mě spoléhá a jsem za ekonomickou stránku zodpovědná. Už nebylo na koho delegovat úkoly, co se musí bezpodmínečně do konce roku udělat. Doktorka hledí jenom na zdraví. Zaměstnavatel jenom na výkon. Nenápadně jsem sípavým hlasem v týdnu naznačila, že možná slehnu.

"Ale, vždyť vypadáte zdravě! A máte krásný hlas!", polichotil šéf zbytku toho, co mi v hrdle zbylo.

"Potřebuju ty výkazy, cash flow, žádost o výjimku na hygienu a jak to vypadá s projektem!", přikázal.

Faktem je, že se mi ten neduh za těch pár dní spíš zhoršil, než zlepšil... přišla jsem o hlas a taky přišly záchvaty nočního kašle. K doktorce jsem se vydala až poté, co mě kolegyně z druhé budovy postrašila bezteplotovým zápalem plic.

Myslim, že to už bude dobré, páč po dvou dávkách antibiotik je mu líp. Každopádně, zem to vytáhne, jak říkává s nádechem černého humoru jeden můj kamarád;-).

A co. Svět se nezboří. Letošní vánoce u nás nevoní vánoční cukroví. Ne, neudělala jsem velký vánoční úklid, jenom jsem pošolíchala nejnutnější. Ve vaně neplove kapr ani jiná ryba. Zato jsem dneska vytáhla ze sklepa jehličnan a nazdobila ho. Už dorazily vánoce i k nám!

Beztak není důležité, jak se na vánoce člověk nachystá. Tyhle dny jsou i bez megalomanských příprav kouzelné. Láska, klid a mír jsou všude kolem. Nebo ... aspoň by měly být...

Lidičky, přeju vám všem krásné pokojné vánoce. Ať je prožijete s těmi, které máte rádi a v kouzelný Štedrý večer ať se vám plní vaše nejtajnější přání.

P.S. A až budete lít olovo, nezapomeňte si vzít svářečské brýle!;-)

VYDAŘENÉ DÁREČKY

Vánoce na krku.

Navzdory chřipce, co se do mě v sobotu zakousla, i já jsem se rozhodla nakoupit nějaké ty dárečky svým nejbližším.

Město je plné lidí a kšefty prázdné. Respektive plné krámů, co je už nikdo nechce. Můj otec je náročná osoba. Nic moc nepotřebuje a vlastně ani nechce. Takhle vloni jsem ho chtěla obdařit nějakým nápaditějším dárkem, než je každoroční parfém, cédéčko a přítel člověka - kniha. Prošla jsem pár těch kšeftů a v jednom se mi zalíbila lupa. Ale moc hezký výrobek! A to zvětšení! Byla hezky zalisovaná v plastu a čtverečkovaná síť pod ní byla pod sklem zvětšená tak o pětasedmdesát procent. Žádné štráchy, můj otec, švihák lázeňský, brýle nosit nechce a občas ho vidím, jak slepě mžourá do křížovky. Lupa bude pro něho to pravé!

A pak ještě něco pro maminu... v parfumérii jsem se dlouho rozmýšlela mezi parfémem a nějakým značkovým tělovým mlíkem. Vyhrálo mlíko, páč bylo v akci. Teda, spíš ve slevě, kvůli docházející době použitelnosti. I tak mě to vyšlo na devět stovek.

Večer byl toho roku opravdu štědrý. Dary se předaly a já čekala pochvalu jak Donutil za boty.

Tak první táta. Rozbalil lupu z luxusního papíru, vzdechl, usmál se a jal se ji vydlabat z výlisku. Po chvíli zažil úspěch. Třímal v ruce krásný exemplář zvětšovacího skla. Podal si nejbližší noviny a začal zkoumat písmo.

"Je nějaká zmazaná, šlendrián,"otíral lupu do sváteční košile a znovu natáhl ruku s lupou nad noviny.

"Já ti nevím... to snad nezvětšuje, nebo už zase hůř vidím," pronesl smutně a odložil cenný dar.

Natáhla jsem se pro lupu. Zkoumám noviny, fakt žádné zvětšení! Písmo je pořád stejně velké i když novinama kroutím do všech světových stran... v neblahém tušení jsem se natáhla pro původní obal lupy. Svinští kramáři! Ta mřížka pod lupou byla v místě položení lupy krásně velká. V ostatních místech miniaturní. Takové jsem koupila zvětšovací sklo. No nic, přišli jsme v životě o víc. Akorát mi bylo líto táty.

Kouknem na mámu. Hrabe v hromadě darů, veskrze blbostí, co k ničemu nejsou a nebudou. Pár hezkých hrnků. Má jich plnou kuchyň a návdavkem dva regály na půdě. Parfém. Letos od táty a jako obvykle se netrefil. Halda krémů, gelů a další kosmetiky. A mezi tím - moje body milk! Těším se, co řekne. Značka sama o sobě hovoří o luxusu! Otevře, přičichne... jé, krásně to voní! No sláva, mám radost. Aspoň tady jsem se trefila...

Takhle o podzimku jedu k našim na návštěvu a jak je mým dobrým zvykem, prohrabu kosmetické skříňky, co mamině přibylo nového, že bych se něčím napatlala (horší, jak malá holka:-). Koukám, co se to támhle vzadu krčí za luxusní zbožíčko? Můj vánoční dar! A nepoužitý!

"Mami, co to tady máš?" ptám se a výhružně jí mávám před obličejem tubou.

"Jé, ukaž... no, já nevím, to mi kdosi dal myslím na vánoce a to tak strašně smrdí, že se s tím nemůžu ani natřít. Jestli chceš, si to vem," usmála se na mě.

Tak dík. Ani jsem jí nechtěla připomínat, že to byl můj dar. Sbalila jsem ho, že než by se zkazil, aspoň to vynosím.

Doma po koupeli jsem se natáhla po luxusním mléku. Natřela jsem si s požitkem své hladké nohy... a dál už se nedostala. Nejen, že to, co jsem po nanesení ucítila, nebylo nosu ani trochu příjemné, navíc mi silně mi to připomínalo voňavku, co s ní natřeli mého dědu, když umřel a mě bylo tehdy 11 let. A ten odér nikdy v životě nezapomenu a nikdy už ho nechci ani cítit. Mlíko jsem řádně zašpuntovala a vyhodila. Znovu jsem se osprchovala, tentokrát důkladněji, páč mlíko vynikalo zvláštní trvanlivostí a nezamával s ním ani dove.

Nutno přiznat, že loňské dárky se mi opravdu příliš nevydařily. Ale letos jim to všem pořádně vynahradím. Aspoň teda doufám:-).

NĚKTEŘÍ LIDI SE HOLT NEZMĚNÍ...

Vánoce jsou svátky, kdy jsou si lidi blíž.

To si uvědomil asik i můj prehistorický lover PanTér , který týden před vánocema za nějakým účelem přijel do našeho města. Teda, osobně si myslím, že ten účel byla nějaká vánoční pijatyka ex zaměstnavatele, ale jistá si nejsem. Nicméně, napsal mi sms, že by mě v sobotu rád viděl.

Plán na víkend jsem v té době už měla. Takže jsem ho odmítla. Ale včera z toho plánu sešlo. Jako předzvěst osudu jsem při včerejším předvánočním úklidu narazila na zastrčený hrnek s nápisy "Merry Christmas!" v různých světových jazycích. Nápaditý dárek s využitelností jeden týden v roce od PanTéra k loňským vánocům... uvařila jsem si do něj vánoční kafe a to mi vnuklo tu blbou myšlenku.

Neměla jsem nic lepšího na práci, než se PanTérovi připomenout.

Poslala jsem mu sms:

"Ahoj, takže nakonec jsem tady. Tak můžem na to pivko."

A čekala. Za půl hodiny přišla odpověď:

"Já tebe taky."

No sláva, zajásala jsem! Ať to tehdy skončilo, jak chtělo, tento chlap měl pro mě vždycky zvláštní neodolatelné kouzlo. Ovšem, pouze ve střízlivém stavu. A v to jsem včera velmi intenzivně doufala:-).

Má rychlá odpověď byla odpálena s dotazem "kdy a kde?" a šla jsem se rychle přikrášlit, kdyby to bylo vcuku letu, ať nemusím stresovat.

Hm. První půlhodinu jsem koukala na mobil co pět minut. Další půlhodinu jsem ho nosila neustále při sobě. Za hodinu a půl jsem se konečně dočkala! V jedenáct v noci přišlo netrpělivě očekávané pozvání. Dobře zamaskované;-):

"Jasne. To sem.rad"...

A vymalováno. Možná chtěl PanTér naznačit, že to ne on, to nějaký pan Semerád a eště to zakvízoval nebo mu z toho rozčilení vypadlo písmenko ve jméně:-).

Každopádně mi bylo jasné, že je zduněný a o zduněného jsem nikdy nestála. Navíc, jakoby na znamení toho, že nemám nikam chodit, mě zničeho nic rozbolelo v krku a začala jsem se cítit docela nemocně...

Poslechla jsem své tělo a šla si lehnout. Mobil jsem radši vypla...

V pět ráno mě vzbudila čoklová, pořádající turistický pochod kolem mého těla. Ze spaní už nebylo nic, tak jsem zapnula mobil a čekám. No jasně. Ve tři ráno odpálena smska:

"Kakra, co je s tebou? Volám ti snad posté!"

A pak druhá o zmeškaných hovorech... ve tři ráno mi volal desetkrát...

Přesvědčil mě o svých kvalitách, chlapec. Nezměnil se. Ani po roce není jiný, než tehdy. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Tehdy jsem doufala, že se změní. Dneska je mi to už úplně jedno. A takového chlapa bych nechtěla za nic na světě.

PUGÉT HAUTE COUTURE

Necelý týden poté, co jsem obdržela různé květinové dary, bylo nutno se jich zbavit.

Jedna z velkolepých kytic začala totiž kolem sebe šířit mému nosu velmi nepříjemný puch. Po sledování různých amerických kriminálek z Las Vegas a jiných částí států jsem se začala obávat nejhoršího: Že mě někdo chce otrávit! No když se dá do mundúru zažehlit jed z korálovek, který vás po pár hodinách připraví o život, taky může být něčím infikovaná kytka, že jo.

S podezřením jsem šla najisto. Podezírala jsem pugét od neznámého dárce. Jenže krom mírného stupně ovadu jsem na něm nic závadného neshledala. Pachatelem se ukázaly být malé žluté kvítky, jako vzhledný doplněk přivázané k nádherným oranžovým růžím. Nu což. Přišli jsme v životě o víc, pomyslela jsem si, když jsem se blížila jsem se s nakrčeným nosem k krásnému, leč smrdutému pugétu a snažila se ho nacpat do transportéru, teda igelitky, v němž stráví poslední minuty v mé blízkosti. Květináři vymysleli nový fiš. Celá kytka byla odshora dolů posypaná oranžovýma třpytkama, co se s nima svého času zdobily baňky. Mírným dotekem, ne - li hned dechem, všechna ta paráda z kytky olezla... na ubrus, na koberec, do slánky a pepřenky... a protože byl pugét velký, část ho z transportéru čouhal a nepřetržitě trousil blyštivé třpytky...

Vysavač si dlouho tak nezařádil, o smetáku ani nemluvě. Ale ty potvory se drží jak helvétská víra. Mám jich plný kvartýr a není mi jasné, kde se pořád berou. Jsou na místech, kde bych je nečekala. V botách, jsou ve vaně, jsou v posteli... na nose jsem měla přilepené hned tři. A klidně s tím promenáduju mezi lidma!  

Kytka potěší. Ovšem kdyby mi chtěl někdy někdo ještě nějakou dát, prosím, módní výstřelky vynechat:-). 

 

MARŠAL MALINOVSKIJ!

Nejen Wood se účastní kdejakého předvánočního večírku. Já jsem odmítla minulý týden veselici mého stávajícího zaměstnavatele, zato včera nečekaně jsem dostala pozvání na jeden večírek firmy, s níž jsem svého času měla co do činění.

A protože středa je v práci den volnější, rafinovaně jsem si nahlásila na dnešek půl den dovolené. A se soumrakem jsem vyrazila do víru předvánočního veselí.

Ještě předtím mi stačil junyj chemik sdělit, že ráno MOŽNÁ pojede do Vídně na zájezd, který pořádá jejich škola. On se tam sice nepřihlásil, ale někdo znenadání ochořel a v tu ránu chemik zacítil příležitost. Pranic mu nevadilo, že má propadlý pas, není pojištěný na cesty, páč mu se přece nemůže nic stát! Vlastně ani nevěděl, jestli může někam jet, jestli ho vemou... tak jsem mezi přípravama na večírek volala asi pěti zainteresovaným osobám z jejich školy, pojišťovala ho online za 18 káčé a byla na vývrat. Plánovala jsem si, jak budu krásná, jak na večírku zazářím a místo toho jsem si připadala oškubaná jak micka;-). Natáčky jsem si na hlavu dala tak halabala, čili účes z toho vzešlý by mohl směle být uveden na avantgardních módních přehlídkách, na běžné nošení mi přišel docela exotický a... divný. O pozornost takto vzbuzenou jsem nestála i hodila jsem vlasy do culíku a vyrazila.

Večírek byl podřízen návštěvě ze země, kde zítra znamená již včera:-). Byl totiž obohacen návštěvou tří Rusů, které coby lukrativní obchodní partnery pozval můj bývalý zaměstnavatel. Co čert nechtěl, stůl managementu včetně ruské posily byl jediný, u kterého bylo místo. I usedla jsem k nim a byla ihned zapojena do hovoru. Já to věděla, že jednou dojde ke zúročení nabytých znalostí ruského jazyka z dob povinné školní docházky! Vtipy, které vykládal Anatolij, jsem sice nechápala, ale podle toho, jak se manažeři pod stolem nenápadně navzájem kopali, nebyla jsem sama. Všichni jsme se povinně mocně chechtali, abysme druzjam udělali radost:-).

"Co bude kdo pít?", ptal se direktor.

"No já jenom pivo, děkuji", zvolila jsem svého favorita pro tento večer.

Dopíjela jsem si v klidu svoje třetí pivko, když došlo k zásadnímu zvratu. Rusi jsou kovaní na jiné náboje i začly se objednávat vodky...

"Maršal Malinovskij!" neslo se co chvíli putykou mocné zaburácení, následované cinkotem sklenic. S tímto přípitkem se vytasili (jak jinak) Češi, a Rusové ho hned vzali za svůj.

Fakt nevím, kolik jsem těch vodek měla... moc. Pivo jsem si ale vzít nenechala a kupodivu jsem byla docela v pohodě.

Druzja chtěli jít tančit! Jejich krok už byl značně vratký, i byli nasměrováni ke svému hotelu, aby se šli prospat na ranní důležitý míting. My někteří zocelení jsme vydrželi do časných ranních hodin, kdy jsme se odebrali spát, páč nocleh byl zodpovědně zajištěn. V devět ráno jsem se vzbudila a bylo třeba jet domů. To, že mě při změně polohy pěkně třískalo v hlavě, by se dalo napravit práškem. Horší bylo, že mi nebylo ale vůbec dobře...

Cesta domů se ukázala být nemožnou, páč jízdu autobusem bych po ránu zcela jistě se ctí neabsolvovala. Dovolenou jsem protáhla na celý den..

Ploužila jsem se jako stín po městě a snažila se vsugerovat si, že je mi dobře. Nebylo. Potvrzením toho se stal fakt, že za veřejné WC jsem dnešního dne utratila víc, jak za autobus... Když už jsem se odhodlala do nějakého spoje nastoupit, hned na schůdkách jsem to otočila, když mi do nosu uhodil divný autobusový puch, kterého si jindy ani nevšimnu.. toho rána mě však udeřil obzvlášť silně...

Tak takové jsou teď předvánoční večírky.. Místo tancování kolem jolky s podarkami, což blahé paměti bývávalo, zbyl z večírků jen maršal Malinovskij:-).

JAK JSME OSLAVOVALI

Prosinec v naší famílii není jen ve znamení vánoc a oslav nového roku, nýbrž někteří z nás v tento zimní měsíc poprvé spatřili i světlo světa. A tak pořádáme pravidelně v tento čas rodinnou sešlost.

I dnes nastal ten slavný den. Sesedli jsme se všickni kolem stolu i jali se hodovat. Téměř s železnou pravidelností nás ob rok u stolu přibývá, pravda, občas někdo i ubyde, jako třeba už s náma šest let nesedává můj ex:-).

Na správné oslavy je třeba bouchnout šáňo. Hlava rodiny, tedy můj otec, se této úlohy chopil se ctí. Páč v rodině máme několik hodně malých lidiček, kteří by se bouchnutím špuntu eště mohli vyděsit, vzal otec flašku a jal se ji odšpuntovávat z okna. Jak je jeho dobrým zvykem, když se dílo nedařilo, začal morově klít. Zrovinka se po zahradě promenádoval soused a zvědavě nahlížel na otce zápolícího s lahví.

"Sousede, co to co to?" zvědavě natahoval krk soused za plotem.

"Ale himl, slavíme silvestra! To víš, vyhráli jsme ve sportce, tak odjíždíme na Kanáry!", křikl na něho otec.

Soused scvaknul čelisti a půlky a celý rudý vztekem odkvačil do příbytku zkoumat výherní listinu sportky.

Konečně se dílo podařilo. Špunt vylítl ven, z láhve se zadýmilo a otec rozlil do sklínek přípitek. Tak jsme si cucli a nechali šáňo šáněm. Po chvíli bylo načase zase svlažit hrdélka i otec uchopil svou sklenku, a kouká...

"Co to pijem? Má to divnou barvu... a tak nějak zajímavě to opalizuje!", prohlížel obsah sklínky. A fakt! Ve sklínce se rozpíjely různé barvy... Bádali jsme nad záhadou tajemného moku, páč nikdo z nás nic podobného ve své sklence neměl.

"Dědo! Dej mi tu, prosím, tu sklenku!", důrazně se přihlásil o slovo čtyřletý synovec, upatlaný od barvy a s výkresem v ruce.

"A na co?" udiveně se na něho otočil otec.

"No dědo! Co myslíš? Já si tam přece máčím štětec!"

 

JAK JSEM CHTĚLA ZVELEBIT DOMOV

Radostné a zábavychtivé dny minulých týdnů jsou tytam a já s velkou radostí trávím páteční večer doma. Dokonce jsem dneska odmítla účast na pracovním večírku na oslavu Mikuláše a blížících se vánoc! 

S hurónským smíchem a jednou coronou, co jsem našla v ledničce, jsem se natáhla na gauč. Jak si tak popíjím, do nosu se mi vetřela nepřístojná pachová stopa... trochu jsem zavětřila a zjistila jsem neblahý fakt. Totiž aby šlo usušit doma prádlo, musím mít neustále zapnuté topení a otevřenou ventilačku. Jinak - puch jak od ropuch! Prádlu na sušáku, co ho vtipně přemisťuju z jednoho pokoje do druhého a zase zpět, vždycky aktuálně tam, kde je menší pohyb, se zachtělo tuchnout! A jak jednou zatuchne, je s ním ámen... 

Pak jsem na něčí bloggerskou radu schrastila za půllitr špiritusu nějaký starší tébich, že s ním dočasně zamaskuju stopy řádění mladého chemika. Když jsem ho dosmýkala do patra, radostně jsem ho rozbalila a volám chemika. Ať se mrkne, jak se matka pochlapila!;-).

"Tak TOHLE já teda v pokoji nechci," sdělil mi s odporem, "to je pěkný hnus."

"Jaký hnus? Co máš? Docela pěkný tébich!", přesvědčovala jsem ho.

"No tak si ho dej k sobě," doporučil mi, "radši budu mít na koberci flek, než takovou ozoru!"

Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata! No nic, hodím ho do obýváku, budu mít dvě vrstvy, v zimě tu bude aspoň teplíčko... utěšovala jsem se, abych si nemusela přiznat, že by bylo nejlepší hodit ho do sklepa, nebo raději zrovna ke konťasu:-).

Rozvinula jsem kobereček v obýváku. Začichala... z koberce stoupal starý zatuchlý puch. Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme! Na co mám dva vaniše, zakoupené v akci? Popadla jsem rýžák, kýbl a ten vaniš a zaklekla k práci. Puch se znásobil... Hned první záběr mi vyrval rýžák z ruky a ten zůstal zaklesnutý v koberci. Šlo to ztuha, ale přitlačila jsem ... a na druhý pokus rýžák vyrval část kobercového ochlupení až na tkanou mřížku...

Mrskla jsem s rýžákem do kýblu, koberec smotala zase zpátky a nejkratší cestou ke konťasu...

Tak. Špiritus jsem si mohla radši nechat do čaje. Ruce mám od stěhování tébichu jak orangután a ještě k tomu bylo třeba důkladně vystříkat kvartýr osvěžovačem vzduchu, do zásuvky vsítit brís a zažehnout několik vonných aromalamp. Přesto ho pořád cítím.

Dobrovolná mise spasitele našeho domova se mi opravdu nevydařila...  

 

 

DĚKUJI NEZNÁMÉMU DÁRCI

Ne, dobrovolně darovat orgány zatím nepotřebuju:-).

Ale dneska jsem obdržela nádherný květinový dar. Bohužel, ten, kdo mi ho poslal, zapomněl uvést své jméno... 

Pátrala jsem v paměti, kdo by mi mohl něco tak krásného poslat, kdo o mě ví víc, než jiní... mám pár tipů, ale nechci se ptát: to Ty? A příležitostně někoho uvádět do rozpaků... já nic! Já muzikant!:-).

Tak aspoň touhle cestou... DĚKUJU. JE MOC KRÁSNÁ...

SEXY KOUSKY ZE ZÁSILKOVÝCH OBCHODŮ

Přišel mi dneska do práce balíček.

Zkoumám upozornění od pošty, kdože si na mě vzpomněl a copak mi asi poslal…zásilková služba magnet! Ta, co s ní už několik let nepeču… divné… a prý že dobírka.. chtějí šestnáctset… kroutila jsem hlavou. A pak mi docvaklo, že kolegyně, co je se mnou v kanclu, se vyžívá ve výprodejích kdejakého luntu. Mezi výprodejema teď u ní suverénně vítězí ten, kde za nákup v určité hodnotě získáte výhodnou prémii zdarma. Jednou se mě ptala, jestli si může na mě cosik objednat, aby za tento svůj počin obdržela červenou koženkovou kabelku, prachbídné kvality a zjevně lacině vyhlížející. Ale bylo to ZADÁČO! Tyto výhodné akce jsou jaksi omezeny, na své jméno už prémie vyčerpala, tak teď to zkusila na mně.

Byla jsem pro balíček... ehm, balík... na poště. Kolegyně, zřejmě spokojená s dosavadníma nákupama, si na mě objednala další exkluzívní tovar.

"To je naposledy," kladla jsem jí na srdce, když jsem jí měch předávala. "Příště bych o tom minimálně ráda věděla!"

Kývala provinile hlavou a zároveň mi spiklenecky šeptala: "Jsem si objednala pár věcí, co by mohly udělat radost chlapovi."

S jiskřičkama, které je možno spatřit v očích malého dítěte při rozbalování vánočních dárků, se jala netrpělivě škubat plastový měch.Z jeho útrob vytáhla nejprve úděsnou červenou halenu s krajkama.

"Jé!!", poklesly jí koutky a v šoku si prohlížela hadr, "To dám asi Julči"....

Hrábla znovu do útrob měchu... čekala jsem nějakou erotiku, ale tentokrát vytáhla cosi příšerně zeleného a vzápětí další kousky... černé.

"Hele, běž si to zkusit," popohnala jsem ji k činu.

Posbírala hadry a odplula do šatny. Za chvíli se rozlétly dveře, mrkla jsem na modelku a obešla mě hrůza...

Mezi dveřma stálo cosi, co když jste si odmysleli hlavu, připomínalo agamu límcovou;-). Zelená úpletová hazuka s mocným saténovým řaseným límcem! Vše v dokonalé barvě plaza...

"Tak co myslíš?", zvedla tázavě zraky, "ne? Asi ne co...".

"Ne," shovívavě jsem se usmála. "A to další?"

Nadějně odkvapila zpátky do šatny. Tentokrát přišustila v černém večerním kompletu. Sukně do gumy a řasený hadr způsobily dvojnásobný rozměr zadních partií a boky se mysticky změnily ve starou almaru... Chlap by byl dozajista bez sebe;-).

"Co? Asi taky ne, co?" pronesla smutně a prohlížela si tříčtvrteční rukávy na hrbaté jupce.

"Vrátím jim to všechno!" štkala, když ty maškary rvala zpátky do měchu, "i tu kabelku, co mi dali za nákup! Ať se s ní udáví!"

Chybama se člověk učí. V zásilkových službách hadry nekupuju.

Kámoška Jana svého času také našla zalíbení v tomto druhu nákupu. A kolikrát nakoupila, tolikrát ji na poště vítali s ledabyle zabaleným balíkem hader, co absolutně nesplňovaly očekávání. Naposledy to byly v katalogu proklamované, svůdné plesové šaty růžové barvy. Po rozbalení nejenže jsme zjistily, že šaty nejsou růžové, ale cihlové, nejenže nejsou svůdné, ale na opicu světa, ale navíc se zdálo, že si kdosi dal tu práci a spíchl je ze starého dederonového závěsu, co hodnou chvíli visel na slunci a řádně tím pobytem vyrudnul...

Ale aby nezůstalo jen u svůdných hadříků, tak něco málo choulostivého;-). Další kámoška si objednala růžového přítele. Akční nabídka - výhodná cena, vysoká kvalita. Pouze za 250,- Kč. Včetně tužkových baterek. Čekala měsíc na dodání kýženého pomocníka. Po několikerých urgencích ji na poště čekal slíbený balíček. Zaplatila požadovanou částku a nedočkavě se hnala domů s balíčkem. Happyend nečekejte;-)

Po rozbalení diskrétně zabalené krabičky se na ni vykutálely čtyři tužkové baterie... A dopis, že růžovka není momentálně skladem, ale dodají ho do tří týdnů. Samozřejmě zdarma.

Takže sečteno podtrženo, má čtyři tužkové baterky za tři stovky. Páč ještě bylo třeba uhradit firmě poštovné:-).

A pak si něco objednejte;-).

 

 

TEST NEZDOLNOSTI ORGANISMU

Furt se něco děje.

Už nějaký ten měsíc pro mě platilo pozvání od kamarádů rockerů na Masters of rock do Zlína. Na pozvání jsem kdysi laxně kývla, počítajíc s tím, že na to zapomenou. Jenže nezapomněli.

Průběžně se mi ozývali a já začala koumat, jaxe z toho vyvléct. Vzpomněla jsem si na svou panickou hrůzu z velkých prostorů a velkého množství lidí, co mě párkrát za život hezky potrápila, prý jen jako následek dlouhodobé stresové zátěže. Vzpomněla jsem si, jaxem kdysi prchala z koncertu Horkýže slíže, který byl v pitomé sokolovně někde na vesnici, ale nebylo tam přes dým a kouřové efekty vidět a nedalo se tam ani dýchat... srdce si prostě z trucu, páč se mu tam nelíbilo, dvakrát mocně bouchlo mimo obvyklý rytmus, já nemohla dýchat a uz jsem věděla, že tam umřu... Nezvratná jistota! Jenže neumřela jsem. Nějak jsem vyběhla ven a kdosi mě uklidňoval a pak už to bylo lepší... no tak na tohle jsem si vzpomněla při pomyšlení na ten koncert, který mě včera čekal.

Kdo sa bojí, sere v síni! Nastal čas podívat se fóbiím do očí a zjistit, jak na tom jsem. 

"Běžte naproti svým fóbiím," kdysi mi říkala psycholožka. A já tedy včera konečně vykročila.

Že je dobrý přístup jít se vztyčenou hlavou vstříc potenciálnímu nebezpečí a ne se krčit v mdlobách s papírovým sáčkem na podporu dýchání pod postelí, mě přesvědčil fakt, že žádná fóbie mě včera nedostihla. Skvělá muzika, skvělé pivo, zábavná společnost... a hodně únikových cest ehm;-).

Rockové koncerty jsou kult. Je tam spousta lidí, spousta řevu, spousta společensky unavených. Ukázalo se, že je výhodou mít tancem vypracované tělo. Líp se vám uhýbá, když vedle vás háže současně několik lidí tyčku:-).

NÁSTRAHY MLADÉHO CHEMIKA

Čoklová spala dneska v pokoji u Dejva.

Samozřejmě. Ráno rozrazím dveře - a na koberci loužička! Dostala na prdel a Dejv příkaz, že po příchodu ze školy ten koberec vydrbe vanišem.

Přišel ze školy, vyfasoval vaniš a jal se tébich drhnout kartáčkem na ruce. Jiný doma nemáme. Koukala jsem mu přes rameno, jak mu to jde a tázala jsem se na původ malých hnědých flíčků, co byly v místech, kde byla loužička, trochu rozpité. Tak prý že neví, co to může být.

A drhnul.  

Za chvíli vyletěl z pokoje i s kýblem, velkou rychlostí nabral směr koupelna, tam vodu vylil a pílil s novou várkou zpátky. To se mi nezdálo... jdu za ním a na místě, kde byla malá uschlá loužička, byl obrovský červenohnědý flek, který velkou rychlostí směřuje do obýváku!

"Co to sakra je?", láteřím a vzteky se mi láme hlas.

"Nevím, co to je, neřvi!" sklání se nad tébichem a drhne. Je to čím dál tím horší.

Zkoumám kýbl. Cosi po něm teče... cosi, co je navrchu hnědý krystal a nechává to za sebou fialovou stopu. Hypermangan! Rozsvítilo se mi. Nás mladý chemik onehdá přišel z praxe a hlásil mi zásadní informaci, že v hypermanganu se máčejí plesnivé nohy:-). Zapomněl mi říct, že si někde trošku obstaral a patrně s ním prováděl nějaké pokusy. Doma. 

Tak. Vaniš v prdeli, tébich rovněž. Já na infarkt. Sdělila jsem Dejvovi, že bude kupovat nový tébich. Tak prý ne, že mám koupit eště pár vanišů a to pude!

To pude! Ale do popelnice před barákem! A na vánoce má s dárkama šlus. 

BTW: a teď přišel s tím, že ten obludný flek určitě sleze, když to vyčistíme syrovátkou... Ani todle nepude... při vzpomínce co dokázalo po vylité školní mlíko po uschnutí se určitě nechci ve svém kvartýře ještě pozvracet:-(.

PLESÁNÍ

Tak je po plese. Fotky eště nemám, ale měly by být, tak sem nějakou šoupnu:-).

Málem jsem prošvihla začátek, páč jsem se povalovala doma a sbírala síly, že se po šesté začnu chystat, jenže po šesté přišla Jana a hodnou chvíli se zdržela, takže jsem pak měla co dělat, abych to vůbec zvládla. Ale s výsledkem jsem byla spokojená. Měla jsem trochu strach, abych nevypadala jako Brišít Džons na večírku právníků, ale naštěstí ne.

Překvapilo mě velké množství lidí, kteří se na ples přišli pobavit. Myslela jsem, že to bude pojato spíše v komornějším duchu, ale nikoliv. Do půl desáté všichni udržovali dekórum. Po tomto časovém limitu bylo možno příležitostně spatřit opuštěné shrbené postavy, ploužící se foajé, nesrozumitelně blekotající a místy padající. Někdo asi něco vyvedl, páč se v prostorách kulturáku objevilo pět městských policajtů a sjednávali tam pořádek.

Hrála skupina k tanci a poslechu, v menším sále byla diskotéka a plesový repertoár rozšířila i cimbálová muzika. Každý si mohl vybrat, co chtěl. Starší a pokročilí cimbál a plesovku, mladší disko. Tam bylo možné spatřit válející se postavy, když někteří z účastníků už vážně nekoordinovali své pohyby:-). A pak bylo možné vidět rozverné dívky v nádherných plesových šatech s neuvěřitelně zmazanými zády, které posloužily jako průběžný mop v plesovém veselí (možná i něco jiného:-).

Na diskotéce byl imrvére u baru pěkný nátisk. Zcela jistě tam měli největší obrat. Měla jsem na plese spoustu známých, takže kromě sedmičky vína, kterou jsem si koupila s kámoškou hned na začátku akce a která zůstala stát netknutá na stole, jsem neutratila ani fenik. Místo toho se mi dostalo kouzelné kombinace berentzenu, jägra, vodky a mochita. Alkohol se jax tax stačil odbourat divokým tancem, ze kterého jsem včera celý den kurýrovala kolena:-). On není totiž tanec jako tanec... když jdete během jednoho songu dvacetkrát do figury podobné dřepu, tak to musí být někde znát... už mi, lásko, není dvacet let, víme;-).

Byla to hezká akcička, i když, pravda, trošku zničující. V jejím důsledku jsem včera nevytáhla paty z kvartýru, páč mě hrozně bolely nohy. Potrvrdilo se mi heslo "sportem k trvalé invaliditě". Tímhle stylem jet několik dní, zcela jistě si tělesnou schránku odrovnám:-D.

KOLAUDAČKA PRVNÍHO ZÁŽEHU

Hodina "H" se blíží.

Nalakovala jsem si nehty rychleschnoucím lakem, ale byla jsem rychlejší než 60 sec, tak se mi podařilo na dvou nehtech udělat rýhy o zips u džínů:-).

Natřela jsem se samoopalovacím krémem, ale je tu ňák špatné světlo či co, páč se mi zdá, že vypadám tak trošku jak zebra... v záři reflektorů se to snad ztratí.

Piluju taneční figury. Jednoduché. Prozatím se mi podařilo smést a roztřískat jeden solný svícen:-).

Včera proběhla ještě nečekaně kolaudačka u Jany na chajdě u příležitosti prvního zážehu fungl nových krbových kamen.

Byl vlahý večer a někoho napadlo, že můžem grilovat venku. I zapálili jsme ohně a vytasili rošty s kotletama. Poté, co jsme tak chvíli seděli u žhavých uhlíků, jsme nejenže zjistili, že asik moc nepogrilujem, páč evidentně nízký tlak nedovolil ohni hořet a tudíž ani připravit krmi. Byli jsme taky přidušení dýmem, který na nás vytrvale dul. A taky nám ten večer už nepřipadal tak vlahý, čili jsme nejprve začali se shánět po starých svetrech, kterých je na chatě habaděj a po kouskách rozstříhaného kožichu, abysme tak nějak nenachladli... a pak sebrali očazené kotlety, ze kterých prosakovala krev, svetry a kožichy, tekutiny všeho druhu a zalezli do chaty.

V chatě byl puch jak od ropuch, nové kamna se musely vypálit. Taky trochu dýmu, ale ten nám tak nevadil, páč jsme tam všickni svorně začali bafat. Kdosi si pochvaloval, jaký že mají ty kamna tah... že je to něco jako pračka vzduchu, páč to všechno táhne k nim a ven...a v komůrce je čisťoučký vzduch jak v klícce... poté někteří přidali na intenzitě bafání, leč přecenili kapacitu kamen a v momentě by se v chatě daly věšet čagany:-).

Jak se teď ukazuje, neustálé otvírání dveří kvůli přísunu kyslíku způsobilo první stupeň nachlazení. Potřebudu se do osmé něčím zmátořit.

Vzhledem k znehodnocenému solnému svícnu to vidím jen na modafen a čaj s citrónem. Alkohol probouzí vášně a co kdyby mě náhodou napadlo zkusit salsu nebo jiný vášnivý tanec? :-)

ZAČÍNÁ PLESOVÁ SEZÓNA

Že je to brzo? U nás je všechno možné.

Zítra jdu na ples. Dlouho jsem se tomu bránila, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu. Váhala jsem mezi plesem, srazem ze základky po nevímkolika letech a ještě jinýma alternativama, aby nakonec vyhrál ples. Docela drahá sranda - a to jsem ještě ani nenašlápla na taneční parket:-).

Když jsem začala koketovat s myšlenkou, že půjdu plesat, první mě napadlo vypadat originálně a neotřele.

Zanořila jsem se do hloubi almary a s nadějí jsem vytáhla rozevlátý rusalčí úbor, co jsem svého času koupila ve frcu a o němž se Jana vyjádřila, že jde nejspíš o noční košilku, řádně průsvitnou až průhlednou. Já si plánovala, že si ušiju tón v tónu pod to nějakou jupku:-). Leč, sliby se slibujou, blázni se radujou. Nekoupila jsem ani látku, natož abych do toho píchla jehlou. Jako náhradní řešení se nabízelo vzít si pod tu krajkovou věc černou krajkovou sukni... s nadějí jsem to zkusila... a zamítla. Sukně do gumy mi způsobila pod tím vílím úborem prdel patřící snad pivovarské kobyle. A eště březí:-). Tak co s tím? Stála jsem bezradně nad hromádkou tylu nebo z čeho to je a pak to rezignovaně hodila na dno skříně.

Při dalším zanoření do almary jsem narazila na elastické černé šaty s krátkým rukávem, áčkový střih, střižené pod prsy, což dělá sexy postavu... tak jsem se do nich nasoukala... jenže jaxi v horních partiích se šaty ukázaly být až příliš těsné... páč látka je elastická, ale zároveň stahující, stáhla mě v partiích horních (nikoliv břišních, což bych potřebovala spíš), já nemohla dýchat a z mého horního objemu zbyly s bídou dvě třetiny:-). Tak šaty letěly za zelenýma kolegyněma...

Třetí pokus jsem vzdala.

A dneska jsem vyrazila po krámech koupit nějakou tu plesovou róbu. Výběr poměrně vysoký, ceny rovněž. Od každého modelu minimálně dva kousky... riziko setkání s osobou stejně oděnou vysoké.

"Měli jste hodně kusů tohohle modelu?", ptám se unylé prodavačky.
"Toho? Mno... né, jen čtyři myslím!", uchichtla se a v úsměvu odhalila zlomený řezák. A škytla. Kradmo jsem se na ni podívala. Chichotala se pořád. Jen tak... veselá kopa patrně.

Hm. Takže dvoje šaty už jsou pryč, jedny si koupím já a ty poslední rychle slevní, takže taky briskně zmizí... snad se nevydáme všichni na stejný ples... přeju si v duchu a platím u pokladny částku, za kterou bych měla radši Chanel Chance, co nad jeho koupí pořád přemýšlím a ne lunt, co budu mít jednou na sobě. Dilema vyřešeno - alespoň pro tenhle měsíc.

Ještě jsem sháněla střevíčky a kabelku. Chtěla jsem černé boty a černou kabelku. Všude měli buď bílé nebo stříbrné. Sice hezké, ale k těm šatům, co jsem koupila, se fakt moc nehodily... po hodině běhání městem o další tácek lehčí a spokojeně si nesu domů další krámy na jedno použití...

Tak snad bude aspoň ten ples stát za to:-).

FANNY A ALEXANDR

Zašla jsem včera do kina, kde v rámci Klubu náročného diváka promítali film Ingmara Bergmana Fanny a Alexandr.

Nejsem filmový kritik a svými neumělými slovy bych stěží dokázala popsat, jaký zážitek ve mě film zanechal. Jen nerada používám cizí slova a pocity, ale mimořádně si to dovolím. To, co o filmu napsal jistý člověk Marigold, dokonale vystihuje mé pocity ze sledování filmu. A dělám to jen proto, aby vy, kdo jste film neviděli a budete mít tu možnost, si ji určitě nenechali ujít.

"Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece - veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která - ať už tragická, nebo humorná - dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především - UMĚNÍM!

Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích) dovedete na film více, než jen dívat."

UDĚLEJTE ÚTERÝ DNEM ZA DOBROU VEČEŘI!

Opět po delší době mezi chudinu zavítal pan velkomožný manažer Marián. Měl by jezdit častějc - třeba každé úterý.

V luxusní restauraci na nás čekala Jana se svým Jerrym a tetička peruánka Sarah. Kultivovaná a skvělá společenská večeře se brzo přelomila v bujarou veselici div ne se zpěvy a tanci a nebýt účtu, rostoucího závratným tempem, určitě by obsluha kvůli nám neprotáhla zavíračku o dvě hodiny. Pravda, ke konci už mnozí ani jazykem nevládli, páč u stolu padlo šest sedmiček vína, co se tvářily jako červený archívek. Já jsem se naštěstí pevně držela svého piva - jediného toho večera a půl šťopičky slivovice. Zato ráno jsem byla naprosto v pohodě - asi jako jediná z vybrané společnosti:-).

Středem zájmu toho večera byl Marián.

Znám ho už čtyři roky a jsme kamarádi. Je úspěšný, mladý jako já:-), bohatý, zábavný a... ženatý. Sarah mu zkoušela svaly na rukou, ale do kategorie krásných, pevných a mladých chlapců se jí nehodil. Tak do něj šibalsky bouchala jak do boxovacího pytle, prý aby si vybila svou nashromážděnou sexuální energii, on si to blahosklonně nechal líbit, jen občas uhnul před dobře mířenou ranou, která směřovala na citlivější místa. Ale i tak bude mít určitě dneska modřiny. Sárinka na mě ještě několikrát přes stůl zahalekala, že zjistila, že jsem nádherná ženská, když nemám tu svou kšiltovku a pak zvadla...a jen bylo slyšet, jak šeptá: nádherná, nádherná! Kdoví, na co přitom myslela:-). Jana si smyslně olízla rty a pak chytla Mariána kolem krku a přivinula se k němu a vedla směrem k němu nějakou tajnou řeč a on byl z toho na rozpacích... jó, to už bys moh vědět, že s každou další lahví stoupá odvaha! Chudák Jerry se tak smutně koukal... až mi ho bylo líto.

Ani v kolbence si mě dneska neužili, páč jsem se rozhodla, že si vezmu dovolenou (ovšem, dovolat se svým podřízeným a poinformovat je o této skutečnosti, je úkol nadlidský - mobily si zásadně zapínají kolem poledního, nebo je rovnou nechávají doma). Zašla jsem si na oběd do asijské, kde platí přímá úměra, čím víc lidí, tím rychlejší obsluha. Dneska nás tam bylo zhruba pět. A čekali jsme na lístek, pak na pití a třičtvrtě hodky na jídlo. Z kuchyně se ozývaly zvuky drhnutých hrnců, tak asi asiati zrovna museli pomýt vařicí náčiní a na vaření neměli čas. Doufám, že to, co nám nandali na talíře, nebyly vyškrábané zbytky z těch hrnců;-).

Byla jsem ve městě s cílem nakupovat vánoční dárky, páč vánoce se blíží velmi, ale velmi rychlým krokem:-). Nekoupila jsem nic. Jsou tu mikulášské trhy, na nich předražené zboží, všechno mejd in ejša. Nekoupila bych si to sama pro sebe, natož tím obdarovávat druhé. Dárky ráda dávám, ale nikdy se nechci za své dary stydět.

Dneska večer půjdu možná do kina:-).

Jo, novinka. Dejv má vánoční přání. Piercing v obočí;-). Jakým dalším přáním mě asi překvapí?

 

I´M LOSER

Už to tady dlouho nebylo, takže se to dalo čekat. Jdou na mě chmurky. Co chmurky... chmury!

Nechce se mi z práce domů... proč taky. Čeká mě tam 37 metrů čtverečních podlahové plochy a asi 24 stěn...Docela dobrá bilance. Dále tu máme jednu čoklovou, co za mnou chodí jako stín všude, kam se hnu. Jednoho Dejva, imrvére zavřeného mezi 4 stěnama s kompem. Po kvartýru bordel, páč Dejv má v tomto naneštěstí genetickou výbavu svého otce a své pramáti - gen úklidu jejich těla naprosto postrádají.

A pak jsem tu já. S železnou pravidelností v předsíni klopýtnu o Dejvovy ladně rozhozené štyryaštyřicítky... V kuchyni vystopuju zbytky nedokonale utřené psí loužičky... na stole pozůstatky Dejvova hodokvasu... vypadá to, že mě omejou... v takovou chvíli si zapalulju toho dne první cigáro. A říkám si, že přece o nic nejde. No Bóže, trochu binec... jenže když je to den co den, sedm dní v týdnu a vy klavírujete někomu do hlavy, že věci se bohužel samy uklidit neumí a ono se nic neděje, připadáte si jak hlupák... inteligentní řeči a akce typu: "jen ho nechte, však až mu to přeroste přes hlavu, něco s tím bude muset udělat", na něj nezabírají. Párkrát jsem to zkusila, ale žádaný efekt se nedostavil. Dejvovi je naprosto jedno, co má kolem sebe. Může mít kentus až po strop, důležité je, aby v něm byla dírka pro něj a jeho komp. Hlavně, že si žehlí vlasy a vytváří si na hlavě moderní kreace. Kupříkladu minulý týden se sám ostříhal! Vzadu výbrus na bocích nějaké dlouhé camfy...geluje to a špičatí... styl japonské mangy... nebo snad rodina Addamsova? Jako by nestačilo, že já chodím pořád v černém, on si koupil úzký černý mantl, aby vypadal tajemně a k tomu nosí barevné šály a bílé rukavice...

Dejv má však plány. Že vypadne, jen co dodělá školu. Už aby to bylo! Doufám, že nedopadnu jak kámoška Jana, poskytující služby hotelu Mother svým dvěma synům. Nechápu ženské, co brečí, že jí děcko odchází z baráku. A kor, když je mu přes dvacet a pracovního procesu se neúčastní. Já se na to těším! Možná je to tím, že můj byt je i pro jednoho dost malý. No jo... asi mi bude smutno. Občas.

To je jen jedna strana mince.

Ta druhá však není o nic lepší.... Bývá mi smutno... A jaxe zdá, bude tak dlouho, dokud se na to nevykašlu. I´m loser, bejby.

A to je můj osud.

STŘELEC JE TVOR SPOLEČENSKÝ

A včera večer se to už vážně nedalo vydržet. Dva večery za sebou s němým přítelem člověka je na mě příliš silné kafe. Brzo bych mohla začít štěkat;-). 

V našem městě si dala rande s devizovým cizozemcem kámoška, neustále hledající manžela, bohatého a krásného. Tento byl podle fotky pouze bohatý. A to kdoví, jestli. Měla se mi ozvat a měla za mnou přijít. Ani se neozvala, ani nepřišla. Čekala jsem doma jak pichlé kolo a když už byla hodina docela pokročilá, poslala jsem jí zprávu (abych jako nerušila telefonátem třeba v nejlepším:-), a ona už byla na cestě domů! No tak to mě docela dožrala.

Hanýsek měl tentokrát čas i naládu a návdavkem virózu. Vyrazili jsme tedy na pivo. Udělali jsme si neplánovanou okružní cestu městem, páč knajpy byly buďto plné fotbalových fandů, nebo zavřené kvůli tomu velkému svátku:-). Vzala jsem si černou mikinu, černou vestu a černou krátkou bundu, takže jsem měla sice tři kapuce na hlavě, ale na zadku ani jednu. Dul ledový vichr, opíral se mi do zad a níž a popoháněl mé kroky směrem k restauračnímu zařízení. Byla jsem neskonale šťastná, když jsme konečně našli v jedné nálevně útočiště.  Jaxem cestou zjistila, manšestráky nemají vysokou výhřevnost a některé mé tělesné partie se blížily charakterem ledovému salátu;-).

Nakonec jsme zaparkovali tam, kam jsme chtěli jít jako první, leč Hanys se domníval, že tam bude narváno. Bylo, ale takhle v předsálí, kde jsou tři stoly, byly hned dva volné. Sice tam nebylo plátno ani bedna, ale zato bylo dobře slyšet, tak kdykoliv byla na spadnutí nějaká akce, vyštrachali jsme se do dvou schodků a nahlíželi do centra dění.

Z fotbalu tedy moc nebylo, zato bylo pět piv a Hanysovi jsem neustále vnucovala k poslechu mé nově nahrané empétrojky. Nejdřív odmítal, páč v hospodě se přece debatuje a ne poslouchá privat mjuzik, ale později viděl, že má snaha je neutuchající, taxi dal do ucha jeden špunt a poslouchal. Já si dala do ucha ten druhý a bylo dodebatováno. Pecky jsem si natáhla kvalitní, tak nebylo možné nepřidat se svým hlasem k intepretovi:-). Zvesela jsme si notovali v předsálí nálevny, kolem chodili hosti a koukali na nás trošku s údivem a Hanys mě musel občas usměrnit, páč jsem hulákala asi docela nahlas. 

Po cestě domů mě chytl děsný hlad. V ledničce na mě čekal segoš, co jsem plánovala, že budu mít ještě dneska  na oběd. Tak jsem ho měla na půlnočním rautu, no. A studený a bez knedlíku;-).

Ráno mi nebylo nejlépe. Nevím, zda se o to postaralo těch pět piv, nebo zelí v segedínu;-).

Nevadí. Stejně jsem dneska bez oběda;-). 

PÁR VYJMENOVANÝCH SLOV PO "B"

Taky to máte tak zařízeno, že některé dny, potažmo víkendy, máte tak těhotné nabídkama, že máte problém se pro některou variantu rozhodnout a jiné totálně vytuněné, kdy není, lidově řečeno, do čeho bodnout?

Tak takový víkend mě právě potkal. OBYČEJNÝ. Ne, že by mi to nějak extra vadilo. Mám aspoň čas dohnat domácí resty za poslední dobu (a že jich je:-). Ale včera, když konečně odbouchali náročný pracovní týden, jsem měla neskutečnou chuť někam vyrazit. Přání je prý otcem myšlenky, tak páč nikoho nenapadlo samého od sebe se ozvat, nažhavila jsem mobil a lákala.

První mě napadla Jana. Klub odložených žen skomírá, takže by bylo načase udělat nějaký slet, napadlo mě. Janě zvonil telefon dlouho a když ho konečně vzala, bylo slyšet pěkný rachot a do toho Janin vyjuchaný hlas, že je kdesi v tahu se svým milým na ochutnávce vín. Čímž mi dokonale zatla tipec:-). Dlouho jsem neviděla Hanýska, tak jsem navrhla skok na pár kousků i jemu. Taky se mu to nehodilo... Ještě jsem čekla pár kámošek, ale bylo zřejmé, že nic z toho neklapne. A taky že ne.

Pustila jsem si smutné Želary a v jedenáct zaklapla dekly:-).

Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata, takže dneska ráno jsem se BYSTŘE vyštrachala z postele svěží jak Toma:-). Uvařila jsem si BYLINKOVÝ čaj. Vykopla jsem Dejva, který jel se svým otcem tam, kde sa nad Tatrú blýská a já si tady užívám samoty s čoklovou. V kvartýře se taky už všechno blýská (kvůli tomu snad nemusím za hranice), pračka vesele pere druhou várku prádla, dám si kafe a pak venku na pozorovatelně cigáro a bude mi fajn;-).

Pozorovatelna totiž skýtá pohled na leckteré zajímavé obyvatele našeho bloku. Třebas ta paní vedle na pavlači, kterou potkávám za bílého dne ve městě, vždy usměvavou a upravenou. Večer je to hezká KOBYLA. Se svým manžílkem snášejí do kvartýru igelitky plné chlastu. Nevím, co pijou, ale vždycky si otevřou okno a hulákají do černé noci. Ženština se občas předsune na pavlač, kde dělá scény a opileckým hlasem deklamuje, že od svého milého hulána uteče. On se vysune za ní, chytne jí za vlasy, ona vyjekne, ovine se kolem něho jako liána a oba zalezou zpátky... Asi to bude pěknej bejk;-). Sorry, BÝK:-). 

Ale v PŘIBYSLAVI jsem nikdá nebyla. Musím to někdy napravit:-).

KDYŽ KLEPAT, TAK TO NEFLÁKAT!

Na sobotu jsem byla domluvená s Dancerem.

Měla jsem docela hlad, tak jsme se usnesli, že navštívíme reštyku, kde dělají vyhlášené grilované kolena.

Už se sešeřilo a Dancer, který se v terénu vyzná, to říznul zkratkou. Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, napsal by poeta. V sednici teplo u kamen, dodává, ale my do té sednice nějak netrefili:-). Dostali jsme se strategickou cestou, která byla patrně konstruována pro průjezd těžké techniky, až k nějaké cementárně; druhý pokus už byl korunován úspěchem. S autem to smýkalo v bahně, mimo to bylo cestou možné rozpoznat výmol, šutr a rovněž koleje. S obavami jsem se ptala Dancera, zda má s sebou rezervu...

„Jistě! Ale neboj, nic horšího nás dneska nepotká!", spokojeně se zatvářil a navigoval vozidlo přes něco, co vypadalo jak přehradní hráz.

„Klepej, klepej, ať to nezakřikneš!", důrazně jsem ho varovala.

Aby se neřeklo, klepnul do palubovky.

Dorazili jsme do reštyky. Venku byla spousta aut, zřejmě nějaká akce. Kdoví, zda vůbec to kolínko dostaneme, strachovala jsem se. Jestli je oslavička, pak bude gril je v permanenci a mohlo by to trvat příliš dlouho. Dancer chtěl zaujmout místo uprostřed lokálu, mě se zdálo lepší nevzdalovat se od topení. Přece jen tam nebyl žádný hic. Překvapivě kolínko bylo, i učinili jsme objednávku a čekali.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, ze salónku vylezl osvalený borec v kšiltovce, chytil támhle nějakého pepíka, co seděl u stolu štamgastů, pod krkem, stáhl ho na zem a začal mu pěkně sázet pěstí... číšníci se probudili z letargie a jali se ty dva od sebe roztrhávat. Ze salónku se vyplížila posila. A kdo se nebije, není chlap! Ten stůl, co jsme u něj měli původně sedět, chytl přímý zásah, padla nějaká ta židle, vzduchem lítalo pivo, možná i sklenice... a my nezúčastnění pozorovatelé jsme sledovali zrakem ostřížím vývoj situace, abychom v případě nebezpečí mohli někam vzít kramle. Rodinka s dětma se uchýlila za má záda, ani nevím, jestli stihli zaplatit, páč najednou byli všichni pryč... nakonec rozbouřené chlapy zpacifikovaly jejich partnerky, co s výrazem členek armády spásy každá chytla toho svého za ruku nebo jinou část těla a se slovy:

„Kurva, Franto, nech toho, dem domů," nakonec dosáhla svého.

S Dancerem jsme se na sebe usmáli. Měls klepat...

Na zpáteční cestě jsme šli cosi koupit do marketu. Mimo jiné po grilovaném kolenu bodne pivko, že jo. Tak šest kousků, každý tři. Nákup jsme uložili do pár igelitek, s kterýma se štracháme od auta... najednou Dancer velmi nehezky zaklel a pak už bylo slyšet jen rachot střepů... jedna ta igelitka rubla na zem a bylo po pivu... no, ještě že jsme nějaké zachránili:-). Taky jsme ztratili z tašky salám a posléze ho našli před dveřmi. Ještě, že tu nežijí rychlé šelmy:-).

Ale jinak to byla kultovní sobota. Drobné vsuvky neúspěchu a nelibých zážitků člověka jenom utvrdí v tom, že pozná, kdy je mu fajn. 

Ale stejně mám pro příště radu:

Drž se toho, co ti říkám já:-). A když už klepat, tak pořádně!

KVĚTOVÁ TERAPIE

Usoudila jsem, že v poslední době můj život značně pozbyl svých kvalit:-(. To je pořád práce, pak zas útočí ňáká choroba, pak zas povinnosti... nabyla jsem náhlého přesvědčení.

Je zapotřebí změny!

Tak jsem se domluvila se Silvou, že ji takhle ve čtvrtek se soumrakem a lahví vína navštívím. Prozíravě jsem si vzala na pátek dovolenou, neboť zkušenosti jsou takové, že akce se Silvou nekončí vždy v rozumnou denní hodinu.

Silva měla přichystáno jídla jak na narozeninovou oslavu a vzhledem k tomu, že ona drží věčně různé diety a já jen tu bodovou, při které co najdu, to zbodnu, bylo jasné, že to všechno zůstane pro mě. Teda - pokud nepřibyde další host. Dále dvě sedmičky vína. Docela dobrý základ na posezení dvou křehkých bytostí:-).

Nebudu zdržovat zbytečným popisem. Prostě Silva otevřela všechny tři vína, prý na košt! A dál bude každý pít, co bude chtít. Chtěly jsme to všechno. Asi v polovině dostihu mě napadlo, že by nebylo od věci víno ředit vodou. Nápad to byl dobrý a zcela jistě ho ocenila i další návštěva, která k Silvě přišla. Dancer s bráchou měli hlad a pak zjistili, že to je jenom převlečená žízeň, nám přišli trochu pomoct s tekutinama. Docela pozdě jsme šly spát.

Spánek byl té noci krátký, neklidný a postrádal obvyklou výživnost. Ráno jsem zjistila, že jsme se předchozího večera malinko zdunily:-). Oči byly ráno kalné, v hlavě africký bubeník, krok nejistý a myšlenky rozhárané. Jak dobře jsem udělala, když jsem si vzala volno! Děkovala jsem vnuknutí, když jsem se snažila spolknout ibalgin...Jela jsem domů autobusem a marně snažila přemoct spánek... čekaly mě dvě hodiny přednášek a já bych tak ráda šla spát... navíc jsem se nemohla zbavit neodbytného dojmu, že alkohol neustále koluje v mých žilách a jen tak to vzdát nehodlá:-).

Přednášky byly utrpení. Naštěstí však téma snadné a časová dotace malá.

Těšila jsem se, že si odpoledne dám dvacet nebo pětadvacet.... A pak jsem si vzpomněla, že jsem slíbila Hanysovi, že s ním absolvuju undergroundový koncert.

Vyrazili jsme záhy po pracovní době. Cestou jsme z dvojky udělali trojku, páč se k nám přidal hlavní organizátor zájezdu, Fly. Cestou jsem usínala, takže bylo zapotřebí načerpat síly v přístavišti. Mají tam dobré pivo (teda.. pokud se pije z krýglu, jak mě poučil Hanys;-), ale mou alkoholovou otázku vyřešil již předchozí den. Na osmou jsme vyrazili do klubu. Bylo tam ještě prázdno, ale už se ladily kytárky a testovaly bubínky. Nečekaně před proklamovaným koncertem měla recitálek Lucka Redlová, což byl od organizátorů tah "T", páč alespoň v našich končinách není skupina Květy příliš známá. Což se o Lucce říct nedá, takže tam přitáhla svoje fanoušky a klubík byl skoro plný. Zaujali jsme strategickou pozici u vchodu do klubu. Jednak bylo blízko k baru a taky k jiným odlehlejším místům, jejichž čas také přišel...

Lucka je tedy písničkářka, která se dobře poslouchá a nezklame. Poslechli jsme si několik písniček a průběžně je prokládali pivem a ztuchlými arašídy, které měl místní bar v nabídce. Dokonce i já jsem musela svlažit hrdlo pivem, páč arašídy byly prostě hnusné, ale zase hlad je bestie a já jsem celý den nic jiného krom želatinových medvídků nepozřela...

Po Lucce byla přestávka a pak svižně udeřil do bubnu Mlynář:-). První dojem byl, že hasiči svolávají požární poplach na plechovou kolejnici... pak už jsem pochopila, že přichází hlavní hvězda večera, seskupení Květy. Kluci to parádně rozjeli... byla jsem u vytržení. Zpěvák s mandolínou, nebo na co to hrál, předváděl na pódiu něco jako tanec svatého Víta, jeho hlas zněl podivně, místy byl hluboký a místy se dostával do výšek, kam ani eunuch nedosáhne... hudebně mi to taky moc neštymovalo, ale kluci se neostýchali a řezali do nástrojů hlava nehlava.

"První půlka koncertu je za náma," zašeptala jsem Hanysovi, "ta lepší."

Jenže: po dvou vstupních hitech začal zpěvák komunikovat s publikem. A najednou se koncert přesunul do úplně jiné roviny. Sice Namyšlenec na můj vkus mírně blábolil (z neznámých důvodů), ale získal si mé srdce. I tím, že vypadal jako chlap fešácky! Zbytek koncertu jsem si super užila a určitě jsem nebyla sama. Jejich cédo bych si asi nekoupila, páč bez té atmosféry by mě nebavilo poslouchat, jak šel borec věšet prádlo a pak začlo pršet a bylo to v kopru anebo o tom, jestli sejmout na cestě zvíře nebo spolu s ním i sebe:-).

Čtenář - potenciální fanoušek zmíněného hudebního tělesa promine.

Tomu, kdo se chce pobavit, grupu vřele doporučuju. Byl to skvělý relax po fádním týdnu. Dokonce se mi přestalo chtít spát!

V ZAJETÍ ŽIVLU

Dnešní den jsem se rozhodla věnovat generálnímu úklidu.

Sotva jsem došla domů, začala jsem kvartýr uvádět do luxusního stavu. Podlahy nablýskané, boty vyleštěné, prach utřený, nádobí umyté... ještě támhle koukám na tu hromadu špinavého prádla, tak že bych ho vyprala... pravda, v tom nečase není kde sušit, ale rozkládací sušák mám, šoupnu ho do obýváku, však návštěvu nečekám...

Vetkla jsem prádlo do pračky, pustila ji a šla si dát oraz ke kompu.

Seděla jsem tak... no, řekněme patnáct minut. Směju se tady nad některýma článkama, nálada je výborná.... akorát bych si něco dala k té siestě... třeba nějaké slané mandličky (honí mě mlsná:-). I odcházím pro něco dobrého do kuchyně.

V předsíni šlápnu do obrovské louže vody... první co mě napadne - čoklová! Ta bestie se mi udělala na tu vyblejskanou podlahu! Sháním se po ní, kam, mrcha, zalezla, páč ví, že dostane na prdel, kráčím chodbou a co je s podivem, louže je čím dál tím větší...

Himl, tolik se toho do psa přece nevejde?... tuším katastrofu.

Otevřu dveře do koupelny a tam pět čísel vody a z pračky valí a valí... voda se přelévá přes práh a rozlízá se po chodbě, směřuje do kuchyně  a druhý jazyk si to namířil do obýváku! Do prdele! Skáču v ponožkách do jezera, až pozdějc mě napadá, že voda mohla být pod proudem (to bych už neřešila ehm:-), vycucávám vodu hadérkou, ale zdá se, že je jí čím dál tím víc... běduju a zoufale volám o pomoc.  Dejv leží v horečkách, choroba, nechoroba, na cvičišti nebyl, na bojiště musí... vyfasuje ručníky, kýbl a musí lapat vodu. Já trčím ve studené vodě v ponožkách, voda má schopnost vzlínací, takže nohavice mám za chvíli mokré po kolena ale kalím na to, hlavně čeho se obávám, abych nevytopila kvartýr pode mnou... státem hájení by si určitě dokázali obstarat fakturu s tučnou částkou, vyčíslenou za malování koupelny, neřkuli celého bytu... asi po půl hodině je voda jax tax vytřená a tak koukám, co se to vlastně stalo...

O víkendu jsem čistila pračku. Ano, byla jsem důsledná. Vytáhla jsem i ten čudl, co se za ním občas mohou skrývat namotané fusekle, kapesníky a jiné zapomenuté věci. Sice jsem ho tam před praním dala, ale asi blbě, páč povolil a voda, co do pračky natekla, vzápětí tou dírou vytekla...

Moje úklidová investice byla totálně zbytečná... hned jsem si říkala, že se na to mám vybodnout. .. Všechny boty, co byly v chodbě, můžu sušit, rohožka na odpis, mokro od kuchyně po obývák, páč tam mi z chodby nateklo a tak metr od dveří je mokrý koberec... šest mokrých ručníků, hadry v koši na prádlo taky nacuclé.. tak to vypadá, že dneska dám eště tak dvě pračky a můžu klidně spát:-(. Nebo že bych si tu udělala ohýnek? Vytrhat pár parket, co zůstaly jako zázrakem suché?:-). Houby. Parkety nemám.

Hlavně, že zatím nikdo neklepe.

ŽENA BEZ KOŽENÉ BRAŠNY

Na to, že si Česká pošta, s. p., diktuje na trhu podmínky pro zákazníky, by si měla taky začít diktovat podmínky svým zaměstnancům.

Je v našem městě několik pošt. Poštovní úřednice jsou veskrze příjemné a nám, zákazníkům vychází vstříc. Ať mladá, nebo stará, tempo jejich práce je relevantní frontě na druhé straně bezpečnostního skla a výraz tváře přijatelný.

I zde však platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Na hlavní poště za jednou z přepážek sedí odkvetlá žena neurčitého věku, vždy s rudě namalovanými rty a krásnými pěstěnými nehty. Tlusté prsty jí zdobí několik zlatých prstenů s barevnými kameny. O to nic. Potud by na ni mohl být alespoň přijatelný pohled. Jenže když sklouzete pohledem na její obličej, nabydete dojmu, že coby zákazník pošty jste pro ni obtížný hmyz, kvůli kterému ona se nepřetrhne. Ženská tam sedí nafouklá jak jedovatá ryba fuga a nepokoušejte se po ní něco chtít ,nebo pukne a začně prskat jed.

Stojím dneska o páté u jedné z přepážek, jako druhá v řadě a čekám. Ženská přede mnou patrně řeší nějaký zásadní problém, páč na svém fleku setrvávám víc, jak deset minut. Náhle vidím, jak od jiné přepážky, nabízející stejné služby, odchází jediný zákazník. Je tam volno, zaraduju se a přecházím. Za přepážkou sedí fuga. Blýskne po mě pohledem a hrabe dál v hromadě obálek, co jí předal kdosi přede mnou.

"Dobrý den," říkám.

Loupne po mě okem za brýlema a hrabe dál v obálkách.

"Prosím vás, mám tu jen jeden doporučený dopis s vylepenou známkou," usmívám se na ni.

Baba nereaguje.

Čekám.

Baba vytahuje ze šufla hrst papírových bankovek a začíná počítat. Úplně mě ignoruje!

"Paní, prosím vás, můžete mi vzít ten dopis?", ptám se už zvýšeným hlasem.

Fuga se ani neobtěžuje zvednout oči od bankovek, zato s heknutím zvedá svou tlustou prdel z úřednické židle a i s paklem bankovek se vzdaluje kamsi do zázemí pošty.

Naštvaně jsem shábla pitomý dopis a přesunula se zase dál. Když se mi konečně podařilo dopis odeslat, chtěla jsem se zajít poinforomovat k vedoucí pošty, koho že to ve svém úřadě zaměstnává a za jakých podmínek. Jenže vedoucí už nepremávala, tak nezbývá, než zkusit štěstí jindy.

Fuga už mi dávno pije krev, když na ni náhodou na přepážce narazím. Znáte muže s koženou brašnou? Dvě dávky? Zde lze nalézt analogii. Je to sice baba, navrch bez kožené brašny, ale dvě dávky by pro tu fugu byly sakra málo.

ZACHMUŘENÝ LISTOPAD

Letos poprvé jsem nezašla na krchov zapálit svíčky...

Měla jsem to v plánu dneska, dokonce jsem kvůli tomu odřekla výlet s Hanysem a jeho kamarády. Jenže si mě opět vyčíhla viróza, tak mám v sobě od rána čtyři modafeny, tři čaje s rumem a na kontě už celý pakl papírových kapesníků.

Na své příbuzné jsem ale nemohla a nechtěla zapomenout.

Ten věnec, co jsem koupila, jsem naaranžovala na stůl (eště že mě napadlo koupit přírodní, s jehličím, borovou šiškou a suchýma květinama a ne ten umělohmotný s nápisem "vzpomínáme":-) a kolem něho zapálila šest svíček. Za každého z nejbližších, co tu už nejsou, jednu. A jednu společnou za ty ostatní, co mi vstoupili do života, ale už se s nima nikdy nesetkám... 

Zrovna včera jsem šla kolem vývěsní tabule s fotkama těch, co přestoupili do druhého vlaku. Kámoš, nebo spíš známý... je ti třicet let, bylo ti třicet let a už nikdy ti nebude víc...

Smutný je měsíc listopad... 

 

Kolikrát viděl jsem, jak za úsvitu

štítům hor slunce zlatou lázeň chystá

stříbrné řeky, rosu v jitřním třpytu

ve zlato přetaví jak alchymista

pak dopustí však, aby černé mraky

jak závoj hanby spadly do červánků

jak zloděj prchá před lidskými zraky

až k západu, kde uloží se k spánku.

Mě taky jednou slunce svitlo takhle

nádherou jitřní pozlatilo čelo

pak přišel mrak a zastínil je náhle

jak rychle vzešlo, tak mi zmizet chtělo.

Co měl jsem rád, to zkusím teď mít radši.

Proč bych se pro mrak na slunci měl mračit? 

(Sonet 33, W. Shakespeare) 

 

UŽIJTE SI KRÁSNÝ DEN

Dneska jsem měla v horoskopu jen: UŽIJTE SI KRÁSNÝ DEN. Nic víc. Všechna ostatní znamení tam měla na dnešek hotové věštby a já jen tuhle větu.

Byl to příslib:-). Tak jsem čekala, jak mocně si to budu dnes užívat.

Ráno jsem vstala v sedm hodin. V polospánku jsem vyklopýtala do psího počasí s čoklovou na čůrací procházku.  Vysmýčila jsem celý kvartýr. Vyprala. Pověsila prádlo. Vyrazila na nákupy a zase moc utratila. Vrátila jsem se zmrzlá jak sobolí hovno a ještě naštvaná, páč romka, co se hnala za mnou do baráku, mě počastovala hodně nevybíravýma slovama a ještě za mnou hrozila pěstí, že jsem jí nepodržela otevřené dveře. Doma jsem uvařila oběd. Pak jsem si vyšla do deštíku na polední procházku s čoklovou. Má vábení, takže se stihla v nestřeženém okamžiku vyválet v cizím psím hovně, takže musela absolvovat ještě koupání... Vyžehlit. Napsat pět stránek textu ve wordu na téma podnik a podnikání podle obchodního zákoníku. Samé běžné věci... o výjimečně krásném dni nemůže být ani řeči.

A ty střípky, co za něco stály: snad těch několik sms od polozapomenutých lidí. A film Jméno růže. Přítulná čoklová vděčná za voňavou srst.

Jistě. Byl to hezký den. Minimálně tím, že se nikdy nebude opakovat... Ale zažila jsem mnohem krásnější dny. Tento nebyl ničím výjimečný a krásou neoplýval. Spíš jsem v něm cítila smutek. To ten sychravý podzim a dušičkový čas, nenaplněné touhy a sny, které se rozhoří zrovna v tyhle pošmourné dny.

Horoskopy jsou jako lidi. Někdy prostě lžou... 

Zítra bude líp. Ať máte hezký den! 

 

PŘÁTELSKÉ POSEZENÍ S NEZVANÝM HOSTEM

Zastáncům názoru, že český národ nemá na máslo radím, ať si udělá takhle o víkendu okružní jízdu hospodami a uvidí prachy i kapalnět.

Podzim je charakteristický častou avitaminózou, tak jsme s Janou včera vyrazily doplnit béčkovou řadu v tekutém skupenství. Cestou jsme přibrali Sarah s Jerrym, což je už nějaký ten pátek Janin miláček. A že si přátelsky posedíme.

Cestu nám zkřížil mladý krasavec s vrávoravou chůzí a kalným pohledem. Nevím, co ho k tomu vedlo, asi už nechtěl vrávorat nocí sám, tak že se k nám přidá. Já jsem se všelijak ošívala, tyhle zduněné týpky moc nemusím, eště k tomu jsem zahlédla, že se krasavec chytl za srdce a směrem k publiku pronesl:

„Teď právě jsem se zamiloval! Už si tě nenechám utéct!" a tím kalným zrakem šilhal mým směrem.

Sarah tyto signály patrně přehlédla, protože chytla krasavce pod křídlo a že teda jdeme. Ve třech hospodách beznadějně narváno... nakonec jsme skončili v šantánu s kulečníkem. Sarah zjistila, že krasavec se jmenuje Bill a je švorc. Tak mu koupila kofolu, ať nemusí nic řešit a prohlásila, že už dlouho nehrála kulečník, že to musí dohnat a odkráčela někam pryč s tágem. U stolu nechala Janu s Jerrym, mě a vedle mě toho zduněnce... v putyce byl rachot, takže veliká verbální zábava nepřicházela do úvahy, což mi znemožnilo bavit se s Janou, naopak umožnilo Billovi, aby se ke mně naklonil, pořád na mě civěl a něco do mě hučel. Já ho ke stolu nezvala a fakt jsem neměla chuť se s ním bavit. Evidentně bylo zbytečné mu to několikrát zdůraznit. Pokoušela jsem se navázat kontakt s druhou stranou stolu, ale vůbec na mě nereagovali:-(.

Bill byl bílý jak stěna a byl na koni. Podíval se mi dlouze do očí a pronesl:

„Tebe jsem celý život hledal. Miluju tě, krásná lásko. Co s tím hodláš dělat?" a tázavě nakrčil obočí.

„Nic. Nemám zájem a radši už běž", pokrčila jsem rameny a šla si koupit pivo. Už mi pěkně lezl na nervy. Že se dycky někdo musí nalepit na mě. A eště taková šajba! Nejradši bych z tama vypadla a na Sarah jsem se taky docela naštvala.

Jenže on to nemínil tak lehce vzdát. Čekal.

„Lásko, jsi zpět?", uvolňoval mi místo u zdi, kde je málo manévrovacího prostoru.

„Nejsem tvoje láska, sakra!"

„No tak se nezlob a dej mi radši pusu. Udělám pro tebe všechno! Všechno, co budeš chtít!"

Padla jsem do rohu a šly na mě mdloby... zoufale jsem se podívala na druhou stranu stolu, na Janu a ona můj neverbální signál s. o. s. konečně zachytila.

„Hele, nech ji už být, nevidíš, že nemá zájem?" šťouchla Billa přes stůl do ramena.

„Co je? Nejsi ty náhodou její matka?" utrhl se na ni.

„Jasně a já jsem její otec," přichvátal na pomoc další spasitel, tentokrát Jerry, „a tuhle naše dcera fakt není k mání," a zavelel k ústupu. A bylo poznat, že z Jerryho má Billík respekt, páč mu celou dobu vykal a říkal mu, že je fakt starý:-). Čtyřicátník!

Venku jsme si ještě dávali cigáro na rozloučenou a oběma jsem děkovala za support a pomoc.

„Blbe. Nemáš se oblíkat jak teenager!", zavrčela Jana.

ROZPAČITÉ VZPOMÍNKY NA LÉTO

Digitální fotoaparát jsem dostala darem na loňské narozeniny. Dárce se pýřil, když mi předával značkový kousek, významně se uculoval při dotazu na cenu a absolutně vyloučil možnost jakékoliv závady, takže nepřiložil záručák.

Fotila jsem s ním den. Pak zablikal a dofotil. Pídila jsem se po záručáku, ale marně. Vyměnila jsem baterky a kartu. Ani si neškrt:-(. Že se nemá hledět darovanému koňovi na zuby, vim, tak jsem ho uložila hezky do šuplíku a fotím klasickou konikou.

To, že nefotím zas tak často, je zřejmé z toho, že jsem se teprve včera dokopala k tomu, dát vyvolat film z letní dovolené. Ještě jsem na něm dofocovala průběžně pár domácích foteček a těšila jsem se především na senzační záběry z chorvatského letoviska.

Takže z této špedice vyšly bezkonkurenčně nejlíp fotky čoklové, která se ukázala být maximálně fotogenickým tvorem. Čoklová na fotelce, čoklová v rouše kocouřím na mém rameni, vyceněná čoklová zívající, čoklová stokrát jinak. Pokaždé lehká, stravitelná a málo kalorická;-).

Ovšem pak ten zbytek... Můj spálený zadek. Můj spálený předek:-). Pak já v příliš malých plavkách s místní kopií Paroubka, hrdě mě držícím kolem ramen (mě hned bylo divné, že se za mnou potom tak hnal do mořských vln a chtěl na mě šahat, až jsem mu musela jednu výchovnou kopnout mezi nohy:-).

Na další fotky koukám už úplně zaraženě... Vždycky se mi zdálo, že Ejmy je hubená ženská, co nemá daleko do radiátoru. Takže ne. Na fotce, co se cpe před apartánem stejky, vypadá jak velryba. A pár snímků našeho dámského tria, na kterých je znát, že jsme ze země třetího světa, kde není co jíst, nepřijely:-).

Je třeba to brát z té lepší stránky. Příští rok nás čeká velké zdražování, ale my máme z čeho brát. Takže až budou ti hubení studení, na nás ta hubenost teprv přijde:-).

NÁVŠTĚVA CHORÉHO

Možná jsem ten klub odložených žen správně neodhadla... dneska ráno mi přišla sms, jak se po ránu mám a jestli je už čoklová vyvenčena a že návštěva čeká dole...

No co to je za srandičky? Kroutila jsem hlavou, páč jsem byla po ránu bez nálady. Posledních čtrnáct dní se do mě pořád strefujou nějaké virózy a jiné létavé ludry, asi by to chtělo vyležet, ale to není nic pro mě. Dneska mě bolelo v krku jak by se tam nasáčkoval prevít angína a už mi bylo fakt i mnohem líp, než toto ráno...

Mžourám z okna, nikoho nevidím... blbé vtipy v sedm ráno.

Jenže. Zazvonil telefon a vzápětí stála návštěva za dveřma.

Chi. Měla bych být po ránu taky jak růže květ. Jenže jsem měla epesní pyžamo, červené oči, a v hrnci se mi vařily natáčky. V kvartýru brajgl jak po náletu, páč jsem dojela včera v noci z návštěvy ségry a jaxi nebyl čas dělat při půlnoci úklid. A v peřině spala odložená fena:-). Jo, kdybych čekala, že mi přijede v sedm ráno taková návštěva, určitě bych se přemohla a trochu uklidila.

No co, tak jsem tohle prostě zasklila a ukázala se jako nepříliš pořádná hospodyňka... doufám, že se mi to podaří napravit.

Ale ranní návštěvy budu přijímat častěji. Bacily a bolení v krku jsou totiž v tahu!

VÍTEJ V KLUBU!

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že poslední doba je na zážitky poněkud chudá. Tatam je doba, kdy mě pravidelně obveseloval PanTér v alkoholovém opojení, nebo kdy jsme s klubem odložených žen absolvovaly jednu akci za druhou.

PanTér je navzdory všem jeho slibům dávno v propadlišti dějin.

Klub odložených žen zpívá labutí píseň. Jana je už dva měsíce zaláskovaná. Ejmy prý taky našla nějakého chasníka s třema vyživovacíma povinnostma, avšak tam si troufám říct, že je to jenom jako záplata na absenci orgasmu. Sarah se bude asi podruhé v životě nevěsta. Ženich bude mladý, pohledný cizozemec se žhavým pohledem. To, že je švorc, není v lásce podstatné:-). Mary dávno tušila, že je bisexuálka, tak řekla všem chlapům ádijé a našla si ženskou. Prý je šťastná. Rozjíždí spolu šou s Maryšou:-). I já se pokusila o životní šou. Ovšem, zvolila jsem špatné herce, nebo špatné šminky... nebo špatně režíruju.

Klubu chyběly stanovy, ale na klubové hymně jsme se tenkrát usnesly. Jako nejvhodnější song nám přišel Zálinský od Čechomoru:

Cožpak těm zálinskejm pěkně vyhrávají cožpak těm zálinskejm pěkně hrajou

Muziky jim hrajou a voni tancujou potom pěkný holky pomilujou

Nehaňte netupte zálinský mládence nehaňte netupte že jsou malí

Když voni jsou malí přec rádi tancují dávají hubičky na dvě strany.

Když hubičku dají teprve se ptají má milá rozmilá jakpak se máš

Já se mám moc hezky jako hrách u cesty kdo přijde utrhne zanechá tak...

Ještě jsme chtěly vhodně pozměnit rčení veni, vidi, vici, ale nikdo z nás neumí latinsky tak jsme nevěděly, jak říct "urval jsem":-).

Tak teď se to možná bude všechno hodit. Páč dobří holubi se vracejí.

Poté, co jsem řekla Honzovi goodbye, jsem se rozhodla opět obsadit předsednickou židli. A přibrala jsem coby místopředsedu němou tvář. Čoklovou To sice není žena v pravém slova smyslu, ale je to fenečka! Psi by ji sice chtěli, ale to zase nedopustím já. Takže se dá považovat za odloženou fenu.

To jsem zvědavá, jestli mě z té mojí sesle vůbec kdy někdo vyštípe.

VÝKŘIK TECHNIKY

Ano, i do naší kolbenky dorazila vymoženost jménem mobilní telefon. Světe div se, jeho nákup prošel schvalovacím řízením (taky aby ne - za dvě kačky), diskrétně jsem pomlčela o nutnosti každý měsíc protelefonovat jistou, dosti vysokou částku, ze které by se odborářům stejně hlava zatočila, tak na co je dráždit.

Telefon dorazil. Se slzou v oku jsem prohlížela nový typ Nokie a kradmo ho porovnávala se svojí dvouletou stařenkou stejného jména.

Všechno fungovalo! Luxusní věcička. Nic naplat, technika je technika a všechno jde kupředu, pochavalovala jsem si. Euforie mě opustila v momentě, kdy jsem píchla telefon do dobíječky. Nějak nedobíjela... silou jsem rvala kolík do dírky a měnila zásuvky... nic. V příručce psali, že při prvním dobití může trvat i půl hodiny, než se objeví na displeji symbol dobíjení, ale o třech hodinách už fakt nic...:-(. Docela by mě zajímalo, jestli je to jen můj případ, že jedna věc ze tří, které si pořídím, se zákonitě posere.

Na značkové prodejně jsem se byla poinformovat, jak to s reklamacema takového zařízení vlastně je. Tak jsem se dozvěděla, že kdybych ten telefon koupila tam, prý by mi po dobu vyřizování reklamace půjčili jiný přístroj včetně dobíječky (není jistota, že je špatná dobíječka, ale špatný může být i telefon - no jistě, v mém případě se jistě vhodně doplňují a zmetky jsou oba). Jenže páč jsem jim kšeft neudělala, že prý si mám sama sehnat starší přístroj a do něj strčit tu novou simku. No, to je mi jasné že simka asi bez mobilu fungovat nebude grr:-(.

Jenže kde splašit starý mobil? Přece nebudem investovat do starého křápa, který stejně po reklamačce vyhodíme? Nevěřili byste, jaký je probém zadáčo a na chvíli schrastit nějaký odpisový, leč funkční kus.

Provedla jsem průzkum mezi spolupracovníky a buď všichni kecali, nebo se fakt odpovědně zbavují ve sběrném dvoře starých mobilů, páč nikdo neměl žádný ibrišní přístroj... jen jedna kolegyňka mi nabídla něco jako tašku ze střechy:-), letitou motorolu, která už ani nešla dobít, a to proto, že po těch letech, kdy zabírala sama téměř celý šuplík, se nevratně rozloučila se svým komplementem, tudíž baterií.

Ale je v naší kolbence osoba, která je doprovázena na každém kroku štěstím. Jsem to já:-)

Ona ta moje Nokia občas zastávkovala jak dementní stařík. Při volání náhle vypla, nebo mi šibalsky smazala dlouhatánskou sms, ve zlomku vteřiny předtím, než jsem ji stihla odeslat. A v pátek se mi to stalo asi pětkrát, což mě nakoplo k činu.

Zašla jsem do značkové prodejny a zakoupila jsem si tam stejný mobil, jako jsme pořídili do práce. Bohužel, mě dvě kačky nestál. Nicméně, funguje všechno, včetně dobíječky.

A stařenku jsem teda věnovala na oltář zaměstnavatele, aspoň do doby, než se vrátí nový mobil z reklamačky.

A pozor, dnes padl nápad, že na zadní stranu mobilu nalepíme štítek s inventárním číslem...nejlépe oranžový!!! Že musí být vidět, že je to náš majetek...

Dej blbci funkci, vymyslí lejstro. Nebo jinou, mnohem kvalitnější cypovinu...

PACHATEL SE VRACÍ NA MÍSTO ČINU

Dneska jsem absolvovala oslavy založení základní školy, kterou jsem kdysi čtyři roky navštěvovala.

Mamina tam dodnes, ač v důchodu, učí, ségra - učitelka, tam taky pár let práce odvedla, tak jsem se s druhou ségrou k nim připojila a šla navštívit zapomenutá místa a přičichnout ke géniu loci:-).

Nic moc se tam nezměnilo. Řekla bych, že jde poznat, že ve školství moc zbytečných peněz není. Krom nezbytných nových učebních pomůcek a pár novýma lavicema vybavených učeben to tam bylo jako za starých časů. Venku ale přibylo nové sportovní hřiště a nová tělocvična. To za nás nebylo, maximálně jsme přeskakovali staré pneumatiky, napůl zapuštěné do země a házeli granátem na zpustlé louce.

Oslavy školy byly pojaty jako den otevřených dveří. Ve třídách byly naaranžovány učební pomůcky a dílka současných i bývalých žáků. Mamina má na starosti přírodopis a v učebně tak byly vystavené letité šutry a vypelichané vycpaniny ptáků.

Výstavku bylo třeba něčím oživit a hned bylo jasné, čím. V koutě kabinetu se skrývala figurína, na které se žáčci učí dýchání z úst do úst. Andula. Vhodnný objekt pro malý žertík.

Andula měla unylý obličej jako znuděný člověk, zavřené oči a šedé vlasy jí trčely do všech světových stran. Bylo jí jen do půl těla, což se ukázalo být výhodou, když sedla na učitelskou židli jako prdel na hrnec:-). Konstituce těla anče nebyla nikterak pevná, takže hlavu nedržela zpříma, ale hned jí padla na stůl, kde si ustlala na třídní knize. No ještě lepší! zaradovala jsem se. Ještě jsem hlavu natočila tím správným směrem a ruce jsem jí naaranžovala kolem hlavy. Nezasvěcený mohl nabýt prvního dojmu, že za katedrou sedí polečensky unavená žena, která si právě dovolila zdřímnout na stole.

Pobaveně jsem pozorovala ode dveří reakce návštěvníků, kteří se přišli pokochat přírodovědnými sbírkami. Udržovaná žena ve středním věku si ze zájmem prohlížela citrín a růženín, přesunula se k sokolovi s olezlýma nohama a nalomeným křídlem a pak jí zrak padl na katedru.

"Mankote!", vyjekla, zbělela a chytla se za srdce.

"Fujtajxl", odplivl si pán v černé šorně a šel obezřetně blíž, aby dřímající pedagožku vzbudil.

"No to snad... to snad není ani možné?", šeptala jedna paní druhé a ukazovala na spící postavu.

A děti se smály a píchaly do anduly prstem v domnění, že učitelku vzbudí.

Škoda, že tam nebyla skrytá kamera!

BTW: Aby nebylo tímto počinem učitelské povolání degradováno, mamina všechny mystifikované vyvedla z omylu, řkouc, že to je názorná ukázka toho, jak budou vypadat učitelé na konci školního roku. Ne však vlivem alkoholu, nýbrž a pouze únavy:-).

LETMÁ VZPOMÍNKA NA PRACOVNÍ SOBOTY

 Tak nějak žiju v domnění, že je zítra volno...

Asi proto, že jsou zase prázdniny... my jsme museli chodit do školy občas i v pracovní sobotu a prázdniny byly, co si pamatuju, snad jen ty velké letní.

Pracovní soboty ale byly kultovní záležitost! Většinou se neučilo, buď se šlo na nějaký pochoďák, nebo jsme šli na nácvik práce. Jako na brigošku. Třeba se konal úklid městského parku. Do nevábného sadu plného holých stromů a vrstvy žlutého listí byly nahnáni studentíci s hraběma a kolečkama a úkol zněl jasně: všechno to žluté listí shrabat. Jen s nechutí jsme se do toho dali, rozděleni do skupin v jednotlivých sektorech parku. Sychravý podzimní vítr nám shrabané hromady rozfoukával do všech stran. Byla to bezútěšná práce, po které nebyl vidět žádný výsledek. Ale skupina nedobrovolných arbeiterů, pracujících poblíž malebného městského rybníčka, měla svůj pracovní program oživen, neboť kdosi z nich uzřel v kalné vodě plavat cosi jako kmen s větvema... Při bližším ohledání to nebyly větve, ale ruce utopence, který si v kalné vodě rybníka nacvičoval splývání...:-(.

Dneska už se v sobotu ne brigády nechodí... Ovšem zítra taky není sobota, ale čtvrtek a k nám dojede velkolepá návštěva z Práglu! Dejv pozval, Dejv se bude starat! Opravdu se moc těším! Doufám, že to nedopadne tak, že by si musel pozvat mecenáše našeho rodu, mého drahého ex, aby vše zafinancoval:-).

Asi se raději na pár dní odstěhuju:-(...

JAK POSLAT DĚTI DO SVĚTA NA ZKUŠENOU A NEPŘIJÍT PŘITOM O ROZUM?

Tak to já fakt nevím...

Chtěla jsem si udělat domácí pohodu, páč po mé domácí víkendové absenci vypadá kvartýr jak po náletu pumy, ale sotva jsem začala, přišla smutná kamarádka...

Kamarádka vyslala svého nejstaršího potomka na druhou stranu zeměkoule na zkušenou. Skončil školu a neměl tady práci, tak přemýšlel, že než se poflakovat a pobírat příspěvky v nezaměstnanosti, je lepší jít vstříc novým možnostem. Kamarádka přemýšlela. A proč ne? Oťuká se tam, pozná, jaké to je, vydělat si vlastníma rukama peníze a bude si jich náležitě vážit a tak nějak se vrátí jako jiný člověk. Zodpovědnější.

Jenže: Místo toho, aby inkasovala zpátky, co do něj vložila, dostává maily, že kluk nemá práci, takže ani prachy. To málo, co vydělal, hbitě utratil. Cizí řečí příliš nevládne, takže se nedomluví. Není co jíst, nemá kde spát a buď ho zavřou, páč něco ukrade, nebo si hodí mašlu a že potřebuje keš, ať máma pošle... Kamarádka má o něj pochopitelný strach, tak cáluje. Píše mu maily, ve kterých prosí, ať se vrátí domů, bukuje letenky, posílá sms, ve kterých prosí, ať jí kluk alespoň zavolá, kde je, že se spolu domluví, kam má jít a kdy mu letí letadlo...

Kluk nevolá... telefon asi prodal a stejně tak foťák, co mu extra do světa pořídila, ať to tam všechno zdokumentuje. Na maily nereaguje. Kamarádka neví, kde se vůbec v té daleké, rozlehlé a cizí zemi nachází... nemá se s ním jak spojit, pokud on sám neprojeví zájem. A ona čeká...

Není mi líto toho kluka. Nechala bych ho, ať se otříská.

Je mi líto té kamarádky, která se kvůli němu strašně trápí. A že za svou mimořádnou snahu z kluka něco vycepovat došla tak daleko, že ji její výlet stál a ještě určitě stát bude desítky tisíc korun a kluk nemá zájem se té své mámě alespoň ozvat a říct jí, jak to s ním vlastně vypadá... a vlastně ani to, jestli ho ještě někdy vůbec uvidí...

Jak se to stane, že někteří potomci mají své rodiče rádi? A pro druhé jsou ti, kvůli kterým jsou na světě, někde na chvostu, dobří tak k tomu, aby financovali (alespoň dokud jsou ekonomicky činní) rozmary svých mladých nadějných synů a dcer?

Smutné, že?

Tak nevím, jesli je lepší mít malé děti, nebo velké. Že když jsou to hotoví dospěláci, a vy je vypustíte z hnízda a myslíte si, že bude konečně fraj, natáhnete si nohy na stůl a budete si užívat samoty jak arizonská pěnice Peter Nagy v dobách největší slávy, tak ony se holt dětičky postarají, abyste toho klidu moc neužili:-).

Kamarádce přeju, ať se jí syn vrátí domů. Lepší a zodpovědnější.

A vám všem, kteří to máte podobné, nebo vás to teprve čeká, ať z toho nesejdete na těle ani na duchu.

A lepší děti.

 

HLODAVCI V ZAJETÍ

Dneska mě oslovila kámoška s neodolatelnou nabídkou:-).

Její dětičky zařídily, aby párek křečíků džungarských rozšířil rod a narodily se jim tři malé myši. Protože jim to doma dělalo docela bordel, z krabice v rohu místnosti se ozývalo nepřetržitě pískání a kvartýrem se začal táhnout i smrad, bylo třeba mladé vylifrovat. Měkkosrdcatá kámoška neměla to srdce vypustit je do lůna matky přírody, i vzala transportní klícku a do ní umístila jeden exemplář a vyrazila ho udat ke mě na návštěvu.

Když mi přednesla své přání, spráskla jsem ruce:-).

Uvařila jsem jí kafčo, sobě šalvějový čaj na uklidnění rozbouřeného žaludku, i jala jsem se jí líčit své životní zkušenosti s tímto živočišným druhem:-).

Dávno tomu, co byl Dejv malý, a vydyndal si tuto malou myšičku, aby se mohl starat o nějaké zvířátko. Velké zvíře bylo zavrhnuto předem, po zkušenosti, kdy měl ex geniální nápad pořídit si dospělého dobrmana, který u nás byl asi měsíc a bydlel ve svém separátním pokoji v našem tehdejším 3+1. Do pokoje jsem ani nenakoukla, páč na mě temně vrčel, poté, co jsem s ním jednou vyrazila na zdravotní procházku, on nasadil ďábelské tempo a potahal mě na špagátě půlkou města. Tehdy zjistil, že má na mě navrch a dával mi to najevo. Inu, chytrý nápad, pořídit si dospělého psa takové rasy... později zmizel neznámo kam, když se ex s ním šel někomu pochlubit, čokl na pokyny nereagoval a kousl jednu známou do zadku a druhou do prstu.

Takže pro klid a mír v domácnosti se zakoupil křečík džungarský, zvaný Miky. K němu betelná klícka a do ní kolotoč.

V prvních dnech chovu se Miky nechal nosit a hladit, brzy však zjistil, že věčné natahování ho stojí vzácný čas, který by jinak mohl trávit na svém oblíbeném kolotoči. I začal škrábat a a kousat, tak za trest už z klícky nevylezl. Přes den byl klid. Miky bydlel v kokosovém ořechu, a tam celý den prospal. Když se večer zhaslo a byl čas se uložit ke spánku, Miky namazal svaly, naskočil na kolotoč a celou noc drandil:-). Nepomohlo namazání kolotoče olejem, vrzal pořád příšerně. Zkoušela jsem kolotoč sebrat, ale to zvíře bylo na něm evidentně psychicky závislé, protože mu posmutněly oči a z kokosového ořechu nevycházel ani pro potravu. Tak kolotoč putoval zpátky a Miky ožil. Ne však na dlouho:-).

Jeho závislost dostoupila vrcholu. Jezdil stále. Snad 24 hodin denně. Nedopřál si žádný odpočinek. Malé, chlupaté perpetuum mobile. Až jednou...

Když jsem přišla z práce domů, bylo ticho... tak divné a nezvyklé ticho... jdu ke klícce a tam ležel na kolotoči natažený jak strunka Miky. Tuhý jak štolverk. Umřel, chudák, při činnosti, kterou nade vše miloval. Pohřbili jsme ho v papírovém sáčku s nápisem MIKY pod břízkou.

Malý Dejv ho pochopitelně obrečel. Chtěl svého Mikyho zpátky a odmítal připustit, že je po něm. I ustrnulo se srdce mateřské a já jsem opět chvátala do krámu s živýma zvířatama koupit Mikyho II.

Miky II byl skokan. Bydlel v klícce s horním otevíráním, ze které furt utíkal, páč kolotoč preventivně nedostal. Podezírala jsem Dejva, že ho vždycky vytáhl a zapomněl ho vrátit zpátky a my ho pak chytali po kvartýře. Ale jednou jsem ho tam osobně umístila, Dejv nebyl doma a Miky II ráno v kleci taky ne. Domnívala jsem se, že nějak mazaně utekl ven při otevírání dveří a za křečíkama jsem udělala tlustou čáru.

Jenže za pár týdnů si takhle lebedím na gauči a najednou mé oko zaregistruje, že něco běží obývákem. Myš! Sice z myší strach nemám, ale děkuju, myš v baráku fakt nechci. Nastražila jsem past z ořechů a semínek. Byl to ten náš myšák:-). Prevít, udělal si hnízdo za obývací stěnou, což jsem zjistila až při jejím rozebírání. V gumové rukavici jsem prskajícího myšáka chytla a putoval zpátky do klece. Ani toto zvíře v zajetí nepřežilo, páč při nesčetném pokusu o výskok z klece se v noci zachytl nohou za pletivo, ta noha se mu asi odkrvila a přerušil se krevní oběh či co.. každopádně Miky II byl do rána v pánu. 

Vyhodila jsem klícku i se starým kolotočem, zamáčkla slzu a rozhodla se, že hlodavce už v baráku nikdy nechci.

No a přítelkyně musela uznat, že po těchle zkušenostech u mě s hlodavcem nepochodí, takže také zamáčkla slzu, sbalila klícku a šla hledat štěstí jinam:-).   

DOWN

Život z veselé barevné přešel ve fádní šedou a s včerejším večerem v dokonale černou...

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekala. Člověk, který by mi měl být nejbližší, mě dokonale zklamal a podrazil. Nemůžu to brát na lehkou váhu, ale vůbec nevím, co si počít...Aby toho nebylo málo, po včerejsím dramatickém výstupu se ve mě něco seklo a jsem úplně v kvalitním háji...

Takže zde výstižné veršíky pro dnešní den:

 

Už chci, vším unaven,  jen smrt a věčný klid

a nemuset zas a zas poznávat,

jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt,

 jak mošnou žebráckou se za velikost platí,

jak hrubci šlapou něžná srdce v prach,

jak na rytířskost číhá smečka katí,

jak sílu obrů uhlodává strach.

Jak tupost, tupost, tupost vrchovatí,

jak jazyk umění je sevřen v kleštích,

jak blbci na trůnech jsou ctěni víc, než svatí,

jak Její Jasnost Pravda sklízí leda smích...

Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven,

jak tě však, Lásko, mám tomuhle nechat v plen?!

 

Nezbývá, než doufat, že bude líp...

PANI, NEKUPITE RYFLE?

Zapomněla jsem vás informovat o věci tak zásadní, že nedobytná pevnost se z naší kolbenky dosud nestala a opět byla dobyta ztečí nepřítele. Důvod? dodavatelské firmě došly kabely nebo zvonky nebo něco podobného, tak se neopatrně vzdálila od rozdělaného díla. A zas nikdo nezamkl barák...

Dneska si takhle pěkně pracuju u svého stolku, jsa zaujala vysokými ciframi na kalkulačce. Najednou mě z pracovního zápalu vyruší nějaký rachot. Barák je přece prázdný - nebo by aspoň měl být. Mám tedy pro strach uděláno, co by kdo špatného čekal za bílého dne?

Sunu se zpoza barikády krabic xeroxového papíru, který mám narafičený jako zábranu proti průvanu. Překračuju kabely od olejového radiátoru, kterým si zpříjemňuju chvilky ve vymrzlém kanclu... a už jsem u dveří a zvědavě nakukuju, cože se na chodbě děje... je tam tma a nikoho nevidím - zase se šetří na světle? Bleskne mi hlavou a šátrám po stěnách, kde je asi vypínač:-).

Blik.

Zářivka několikrát líně blikne a osvětlí podivné sousoší. Od dveří se blíží dva silní chlapi. Hezky opálení i v tomhle ročním období. Venkovní dveře na konci chodby jsou dokořán a za nima je vidět betelný dvoukolák.

S úlekem skáču zpátky do kanclu. Ale zmerčili mě...

"Hej, pani!", volají a hrnou se k mříži.

"Ano? Ááá, dobrý den, pánové! Copak tady chcete? Tady nemáte co dělat, " snažím se o pevný hlas.

"Bylo odemklé!", brání se ten tmavší. No jo, má pravdu...

"Pani hodná, nemáte nejaké hrnce? Svadba bude, není v čem vařit. Nebo nějeké železo? Kotle? Nebo kabely?", mrkají na mě svorně.

S obavou jsem se podívala po stěnách chodby, kde trčely nezainstalované kabely od domovních zvonků.

"Ee. Nic takového. Nevaříme a v kabelech je elektrika!" preventivně jsem udělala bububu, i když jistá jsem si nebyla.

"Hm...", posmutněli a měli se k odchodu.

"A pani? ," otočil se jeden z nich.

"No co ještě?", toužebně jsem si přála, ať už jsou pryč.

"Jste pěkná.... A...nekupite ryfle?"

CHCETE VOJNU? MÁTE JI MÍT!

Ráno jsem si takhle zálibně pročísla svou hřívu. A jak jsem zvyklá, popotahuju za konečky vlasů, sem tam nějaký vypadne... a těch skunků mi zůstalo v ruce asi padesát! Vyděšeně jsem potahovala a potahovala a vytahovala a vytahovala....

Vlasy mi asi tři měsíce vůbec nepadaly. A teď při podzimku to chtějí dohnat:-(.

Na kulové je henna, ten zelený hnus, co si patlám jednou za měsíc na hlavu a několik hodin si nemůžu jít ven ani zapálit, páč s tím nadělením na hlavě musím strávit delší dobu! Na kulové jsou preparáty na posílení vlasových kořínků, co už sežraly majlant! Stejně tak vlasové vody, hnusné kopřivové čaje a chmelové zábaly!

Do očí mi vhrkly slzy. Všechno je marné! Že prý vlasy jsou korunou ženy! Cha! Takže přiblížila se doba, kdy nejen že budu bez korunky, ale navíc ze mě bez ní bude regulérní chlap! Ne nadarmo jsem si svou vlastní fotku s krátkým sestřihem, kde dlím těhotná na zahradním lehátku, spletla s fotkou mého otce s pivním pupkem! Je to tady... Propadla jsem panice. Prvotní hrůza a děs přešly ve vztek.

"Táhněte, když tu nechcete být! Chcete vojnu? Máte ji mít! Vrazila jsem do vás tolik péče a peněz, že byste se mi snad mohly nějak odvděčit, co? Co vy na to? Vyžírky! ", řvala jsem na svou vlasovou pokrývku a poškubávala chudákama vyděšenýma tenkýma vláskama, co se zatím držely a nehodlaly pustit.

Pak jsem viděla ty chudinky v umývadle a zase se mi chtělo brečet. Ze zoufalství jsem pojala nápad, že bych se mohla preventivně nechat ostříhat dohola. Jenže pak jsem si uvědomila, že moje hlava není nikterak ideálně kulatá a že by to vskutku nebyla nijaká výhra. Čert vem, že bych se nelíbila sama sobě, ale ještě k tomu strašit děti? Ne, tak to zatím v úmyslu nemám:-).

Dýchala jsem pomalu a klidně a najednou jsem si vzpomněla, že je podzim a padání vlasů není nic až tak neobvyklého. Tak snad tedy ani v mém případě.

Ale stejně jsem si vzala nůžky a trochu vlasy ošmikala. Najednou mi to bylo jedno. Nějaké vlasy mi můžou být ukradené. Hajzlíci nevděční. Klidně ať jdou, když jim tu není dobře. Ten zbytek vypráskám machem tři a koupím si paruku z krásných pravých vlasů.

Každý mrak má stříbrný lem, když víš, kam se dívat. Aspoň budu mít háro, co jsem si vždycky přála:-).

AMATÉRSKÝ ZÁMEČNÍK NA NOČNÍ ŠICHTĚ

Dneska nad ránem jsem měla v kvartýře návštěvníka:-).

Za zády mi spala čoklová a mě najednou probudilo takové blafání, zdálo se mi, že bublá ústřední, že možná ti, co bydlí pode mnou, odřezali trubky, aby je výhodně zpeněžili a my budem v nastávajícím chladném období mrznout.

V polospánku jsem se zaposlouchala do toho zvuku a najednou mi docvaklo, že blafání se ozývá zpod peřiny, kde má noclehárnu čoklová. To nebylo samo sebou... najednou jsem uslyšela jiný zvuk... nepatřičný... ospalost byla rázem tatam a já vyskočila z pelechu a potmě a po špičkách jsem se plížila ke dveřím do kvartýru... někdo se hrabal v zámku a evidentně se snažil dostat dovnitř!

Nějakým řízením osudu jsem v noci, když jsem se ubírala na lože, zamkla a zastrčila do zámku klíč. Normálně to nedělám, páč spolíhám na zámečnickou kvalitu a kouli na dveřích. Děkovala jsem osudovému vnuknutí:-).

No, ty jo, co teď? Co mám dělat? Letěly mi hlavou myšlenky. Mám zavolat městské policajty? Nebo nemám stresovat? Když jsem zamklá, tak bych měla být v bezpečí! Ale co když se mu to podaří a vlomí se sem? Horečně jsem přemýšlela o předmětu, jímž bych lapku mohla hned po vstupu do chodby křísnout po hlavě... našla jsem jenom starou známou paličku na maso, tak jsem si ji přichystala k ruce, skrčila se za dveřmi a naslouchala.

Asi po pěti minutách šťourání v zámku ustalo. Poslouchala jsem, zda uslyším vzdalující se kroky... Ale nikdo se nevzdaloval. Shrábla jsem čoklovou do náručí, páč stála bezpečně za rohem a bez ustání blafala a znehybnila jsem jí tlamičku. Konečně klid... asi už to vzdal a odešel.

Odebrala jsem se zpátky na lože se zmítající se čoklovou.

Sotva lehnu, pípl mi mobil.

"Mamousi, pliiiis, otevri mi, me ten vlak ujel, pojedu az pozdeji" ....

A zvonek nemáme, sakra???

Eště že se mu nějakou náhodou nepodařilo dostat do kvartýru... ve zpocené ruce jsem ještě pořád svírala tu betelnou kovovou paličku na maso.