TO SNAD ANI NEJSEM JÁ,

když mám tyhle stavy. Připadám si, jako hodně slabý jedinec. Ale stejně to napíšu.

... a tak je to vždycky. Nemá na mě čas. Nebo snad náladu? Nebo co vlastně? Nejdřív je vypisování, pak scházení se a za chvilku už schází jenom jednomu ten druhý. Ne však druhému první:-). Prostě takhle to u mě chodí (v tomto případě jsem já ta první).

S Honzou jsem byla v úterý a už to nevypadá, že bychom se do konce tohoto týdne ještě viděli.

Je načase si přiznat, že můj osobní život je vskutku politováníhodný.

Kam to furt strkám hlavu? Nebo to dělám schválně, já, milenka paní Svobody, v podvědomém očekávání, že to zase nevyjde a tak to budu zkoušet jinde a stejně mě nikdy nedostanou?

Můj výběr partnera je vždy geniální (v uvozovkách). Vzpomeňme PanTéra, který mi zavile vyžral kus srdce, který už nikdy nedoroste. Mimochodem, mám pocit, že jsem ho dneska viděla sedět v jedné zahrádce. Smál se a s někým důležitě rozmlouval. Ale jistá si nejsem. Taky je možné, že ho vidím všude, třeba to bude tím. Honzík, ten jde dneska zpevňovat tělo, čili z tohoto mraku ani dnes nezaprší a já můžu tak vzít lopatu a jít se zahrabat:-). Stěžuješ si? Nech sa páči, semhle na blog nebo na lampárnu, páč nikdo (a chlap nejméně) není zvědavý na nespokojenou ženskou:-). Totiž, když řeknu, zlato, není mi zrovna oká, dočkám se maximálně tak vykulených očí, zvednutého obočí a káravého - takovou tě neznám, to snad ani nejsi ty...

Ale jsem to já. Ale dneska překvapivě ne za Kašpara s hodně velkým K:-), co je tu vždycky pro tebe. Mimochodem, nevím, proč by nemohlo být i kašparovi smutno. Když se mu zdá, že nejen z nebe bude dneska padat déšť...

Chci snad moc? Honza mi řekl, že prý některé ženské chtějí všechno hned. Byla v tom narážka na mě, právě, když jsem si mu trošku vylila srdce. Znamená HNED, když bych s ním ráda byla obden? A něco s ním prožila? S PanTérem to byla jen nálevna a kvartýr. To už nechci. Honzík je úplně jiný, ale zase žádná ochota ke změně. Nikdo mě za svůj koníček nevymění. PanTér si nenechal vyrvat své lahve a umělecká díla (přidružila se k nim i jeho přítelkyně, které se taktéž nehodlal vzdát) a tenhle sice neholduje alkoholu, leč v kostce - pracuje a sportuje.

A já? Otevřela jsem své srdce, ale bylo to ÚPLNĚ ZBYTEČNÉ. Důsledek pro mě? Bratříčkové těch vyjevených, ale nepochopených citů, se zavíčkovali ve mně. Už se jim nechce shazovat se před někým, o kom nevím, jak by se k nim postavil. Už to ani nechci vědět. Dneska radši nechci vědět vůbec nic...

PROČ ŽENSKÉ NEJSOU JAKO RACI

Dneska jsem navštívila ségru. Má nemocného synka, tak jsem je jela trošku obveselit po návratu ze nemocnice. Mají akvárko a pozorovali jsme raka, co v něm vegetuje. Vedle akvária v krabce dva svlečky, co se jich zbavil.

Když jsem se taklenc chystala na kutě, koukala jsem na sebe do špíglu a napadlo mě, že to je špatně na světě zařízeno. Ženské by se měly taky svlíkat jak raci! Povinně aspoň po deseti letech se zbavit staré slupky a mít zas novou, krásnou! Třeba by je pak chlapi tak často nevyměňovali za jiné. I když je pravdou, že některé ženštiny by potřebovaly spíš vyměnit ten vnitřek:-).

Tak to jsem si trošku zafilozofovala a nezbývá než říct, že k tomuhle bohužel nikdy nedonde. Po spočítání mých skrovných úspor, které na přešití tělesné schránky nestačí, nezbylo, než  opět zainventovat do dalších kosmetických vymožeností, slibujících jakkoliv starou a zvrásnělou pleť změnit v  dětskou prdelku, z pár řídkých rousů vykouzlit vlasy, hodné zpěváka z  Boney M, ze schlíplých trojek nebo prsíček, co vypadají, jak když vrabec ďobně do těsta a potáhne, vytvarovat dmoucí se ňadra.

Léto na krku s sebou nese odhalené dekolty, takže dneska padl los na ta dmoucí ňadra. Výsledek nejistý, leč tácek je v kopru.

JAK MI EX ZPŘÍJEMNIL NEDĚLI

Neděle. Překrásný den. Sice by mohlo být trošku chladnějc, ale jinak parádička. Do odpoledních hodin, konkrétně do 17.30, kdy se ozval ex. 

Při neděli se opět otevřela otázka střídavé péče o Dejva s mým ex. Ač jsme byli domluveni na osobní schůzku, zavolal. A že nemá čas a jak to tedy je.

„Máš ty papíry? Máš tu dohodu?", začal zpříma.

„Nemám a pojďme to někam probrat," zněla moje odpověď.

„Nemám čas. Slíbila, že to nachystáš! Tak co to má, zas, kurva, znamenat??", začal výrazně zvyšovat hlas.

„Poradila jsem se s právníkem a prostě s dohodou souhlasit nebudu. Ale klidně si podej žalobu, nebo návrh na snížení alimentů."

Z 800,- Kč:-) cha to bych chtěla vidět, který soud by na to přistoupil.

Nabídla jsem ruku ke smíru:

„Hele, necháme to tak, jak to je. Může k tobě, kdykoliv chce, nikdy jsem mu ve styku s tebou nebránila a z těch tvejch aláčů pokryju stejně tak jídlo ve školní jídelně a s bídou dojíždění."

Tak pak jsem se dozvěděla, že na Dejva kašlu. A prý podívej se, jak vypadá! Jak? No, jen se na něj podívej! Ale di ty. Má všechno, co potřebuje, i docela hodně navíc, chodí oblíkaný líp, jak ty, dobře se učí, nefláká se, není problémový, krásně kreslí, učí se cizí jazyky... (BTW: ex ho chtěl nechat rýsovat nějaké důležité rysy v maringotce:-), kde dlel na rybách).

„Jsi sketa, ta největší bestie, kterou jsem kdy potkal! Počkej, já z tebe udělám takovou ludru, že ti ho vezmou!! A víš, proč se s tebou nesejdu? Páč bych tě musel ZABÍT!!", zaúpěl a třískl telefonem.

Tak nevím. Nevím, co dělám špatně. Nedělám mu naschvály, ten člověk pro mě vždycky zůstane otcem mého dítěte, nic víc, nic míň. Chtěla jsem po něm vždycky jen to, na co měl nárok Dejv a ex mi občas vyšel vstříc, občas se mnou zase hezky vydrbal. Soudem je ale stanovené pouze výživné, jinak je to na jeho dobré vůli. Chápu. Nikdy jsem nežádala o zvýšení alimentů, i když jeho aktuální částka je vzhledem k oprávněným potřebám dítěte víceméně směšná. Docela dobře vycházím s jeho novou manželkou, ale o našem vzájemném vztahu se to říct nedá. Nebo máme opravdu tak nepřekonatelné komunikační problémy. Dneska nechápu (a asi ani on), jak jsme spolu vůbec kdy mohli žít.

No. Tak taková to byla hezká neděle...

STŘÍDAVÁ PÉČE

Tak jsem si říkala, jaký má můj ex zájem o Dejva, když pořád usiluje o střídavou výchovu.

Dejv má věk, ve kterém potřebuje chlapskou ruku, takže i když jsem se tomu dřív bránila, nakonec jsem usoudila, že by to nebylo pro Dejva tak špatné. A můj ex, jak jindy nevolá, se ozval a popoháněl k činu. Prý ať dám dohromady tu dohodu a podepíšem to a už to bude v rychtyku.

A já hloupá už chystala dohodu... ale ještě předtím jsem se rozhodla zavolat právníkovi.

Tomu právníkovi, co jsem ho před lety při rozvodu nějak obešla s majetkovou dohodou a kupní smlouvou na byt. A tak nějak jsem si nevšimla, že budu platit daň z převodu nemovitostí, ač jsem za byt stržila jednu kovovou minci. Prosila jsem ex o úhradu poloviny daně a on se mi vysmál. Takže jsem kvůli svojí blbosti zacálovala sedm litrů daň, bydlím v krcálku 37 m2 a můj ex zůstal v třípokojáku v lukrativní části města.

Dnešní telefonát s právníkem mi otevřel oči.

Důrazně mě varoval před uzavíráním dohody o střídavé péči s ex. Dneska nad ním visí Damoklův meč - musí platit alimenty osm stovek měsíčně. Směšné!! I když jsem o zvýšení mockrát uvažovala, zatím jsem žalobu k soudu nikdy nepodala. Šest let už platí osm stováků. A i to je mu zatěžko. Tak mu si někdo poradil, jak na mě:

V první fázi nebude platit nic, ve střídavé péči nula od nuly pojde, čili si nebudem vzájemně platit žádné výživné. Jenže on si najednou uvědomí, že má doma další vyživovací povinnost a taky manželku, co nepracuje a jemu se taky vlastně nechce... tak půjde cestou nejmenšího odporu a soud mu dá za pravdu. Mě stanoví pár tácků výživné, páč on nebude takový dobrák jako já, která hledím na to, že se s Dejvem špatně nemáme a víc peněz jsem od něj za šest let nechtěla. Potom dojde k tomu, že Dejv bude stejně věčně doma, páč ho to u ex moc nebaví a já budu namydlená. Jedny prachy padnou doma a druhé v rodině ex. Ideální kombinace:-(.

Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Žádná dohoda nebude a žádná střídavá výchova taky ne. Alespoň ne dobrovolnou cestou. Nakonec o co jde? Dejvovi nebráním ve styku s ním, může tam, kdykoliv se mu zachce. Nebo jestli si ex myslí, že soudce jeho případnou žalobu na střídavou péči schválí, když je tři týdny z měsíce mimo domov...

NĚCO NOVÉHO NA OBZORU

Zkoumám potenciální rodící se vztah s Honzíkem.

Seznámila jsem se s ním před měsícem na zahradní párty, která se zvrhla spíš v pěknou pařbu, končící ráno druhého dne po vzoru Kocábova songu, jen místo cizí ženy v cizím pokoji se tam vyskytl chlap. Následkem čehož jsem prožívala v několika následujících dnech těžký duševní očistec...

Nicméně Honzík se mi ozýval, ozývá a už jsme se od inkriminované události několikrát sešli. Zjistila jsem, že je fajn, že je s ním sranda, což potřebuju, navíc je na tom s intelektem zhruba jako já, takže si rozumíme. Je vysoký, pohledný a má sílu! A je single! Akorát... je zase o něco mladší. Ale nevypadá tak, páč jsem Haně onehdá ukazovala jeho fotku se záludnou otázkou, kolik by mu tak asi mohlo být let... zajásala jsem! Prý vypadá jako zachovalý čtyřicátník! No to jsem mu nemohla ani říct, páč to pak vypadá o pěkných deset let starší jako já! Má docela náročnou práci a je zavilý tenista, což výrazně eliminuje čas, který bychom mohli v budoucnu spolu trávit. Zatím to neshledávám jako nevýhodu, páč i já mám své práce, povinností i zájmů docela dost, takže se mi to hodí do krámu. Ale už se trošku zadrápkoval... hodně často na něj myslím a taky se mi zasteskne.

Horší bude, jestli spolu může vyjít střelec se štírem... Většinou se dočítám, že jsou to dva kohouti na bojišti. Ale cosi nadějného jsem přece jen našla.

Střelec se štírem jsou pro sebe navzájem hodně přitažliví. To souhlasí, páč jinak bych netrpěla v počátku těma duševníma krámama :-).

Oba mají prudký temperament, který je spojuje i rozděluje. Ano? No to se máme na co těšit! Zatím nás jenom spojil.

Oba si přejí být navzájem nezávislí. Můžou spolu vycházet jedině tehdy, když budou jednat volně a svobodně. Jakmile bude chtít jeden druhého ovládat, vytratí se počáteční kouzlo i vzájemná sympatie a přestanou si rozumět. U mě za 100 bodů. U něj, pokud se mi podařilo trošku odhalit jeho osobnost, to bude podobné. Že by horoskopy nelhaly?? Navíc ta kartářka, u které jsem nedávno byla, mi takového chlapa představila ve svém výkladu.

Střelci nevadí, že se do něj Štír strefuje, je svůj a nezávislý. Přesně tak! Je mi to fuck, stejně si to nenechám líbit a oplácím mu úplně stejnou mincí. Nad našima rozhovorama pod lampou by asi mnozí kroutili hlavami.

Štír utíká, ale zakrátko se ke střelci vrací, protože ví, že patří k sobě. Oba musí chápat jeden druhého a nebýt sobečtí. Slovo nuda ti dva nikdy nepoznají. Co se mě týká, já nepoznám nudu ani bez štíra:-)

To by mohlo být zajímavé. Se štírama zkušenosti nemám, ale možná je načase, aby někdo prolomil moje osobní ledovce. A třeba se to podaří právě Honzíkovi.

Jen už žádný další PanTér! 

ZAS JEDEN DEN V HÁJI...

Dneska ráno mi nebylo do skoku. Maximálně tak k záchodové míse:-).

Včera odpoledne mi pípla textovka a ohlásil se Marián, na zpáteční cestě ze služebky. Prý na kafíčko... Na oslavu našeho setkání jsme dali pár drinků, čímž bylo pokračování jeho cesty domů znemožněno a on byl nucen ubytovat se v místním luxusním zájezdním hostinci. Seznámila jsem ho s Janou a vypadalo to na spanilou pondělní jízdu. Ale chyba lávky:-).

Pobavil nás snad jen taxikář, co nás vezl do lokálu a cestou nám líčil své zážitky z Barcelony. Úplně živě jsme si ho představili ve slipech, v kterých tam prý jezdil a jak po něm toužil každý gay, co prý tam stojí na každém rohu:-). K tomu nám pouštěl nějakou operu...  a hulákal a řízení se moc nevěnoval, tak jsme všichni brzdili nohama i očima, když nestíhal zastavit na červenou na křižovatce... naštěstí jsme ji prolítli bez úhony...

Jinak jsme moc zábavy neužili, páč Jana řešila pořád zásadní problémy se synem, mě dožral pitomýma textovkama Honzík a Marián se zaobíral zítřejší zahraniční delegací, která ho měla navštívit a taky situací u něj doma, když se toho dne měl vrátit a nevrátil se...  Ze zoufalství jsem vypila jsem asi šest piv, což je můj rekord, nadlabala se při půlnoci grilovaného kolena  a odtáhla se tmou jak ten vlk co všechno všem sežral a ve finále prasknul:-).

Po napolo probdělé noci ve společnosti podivných břišních pochodů jsem se ráno vyštrachala do práce. Včera jsem uléhala ještě jako docela normální, ráno vstal místo mě totálně nemožný člověk.Ještě, že nehořel žádný termín, protože bych ho dneska zcela jistě prošvihla....

S VLASAMA MÁM TRABLE

Proto jsem se rozhodla nadobro skončit s chemickýma barvama, ale rozloučit se s mojí červenou barvou se mi taky nechtělo... Po měsíční pauze po posledním barvení jsem si zakoupila českou hennu, bordó, a zaexperimentovala. Jediný efekt, který se po experimentu dostavil, byl jemně zelený nádech:-). Vyčkala jsem tedy dalších čtrnáct dnů a zakoupila jsem si francouzskou hennu, o které jsem četla v diskusích na netu samé chvály, a včera večer to vyzkoušela.

Rozdíl byl vidět hned, po namíchání prášku. Ten český zůstal zelený, francouzský po přilití vody hned zhnědnul. To mě potěšilo a přesvědčilo, že tato barva bude pro mě to pravé ořechové. I jala jsem se nanášet barvu na vlasy. Tak jsem to tam plácala, sem tam něco někam cáklo... :-) Až později jsem si přečetla, že si mám natřít čelo a uši krémem, páč to pak nejde dolů.... Tak nějak jsem si myslela, že bordó je červená barva. Takže není. Mám oranžovou kůži na hlavě a jásavě zrzavé odrosty. Fleky na čele, na krku a taky oranžové uši. Jsem reklama na Fantu!:-). Jinak jsou ale vlasy nádherně lesklé a kromě těch odrostů mají barvu krásnou zrzavo-červenou.

No, co už,  zvyknu si... Hlavně, že se neprohloubil ten zelený tón a hlavně, to zdůrazňuju, že je mír a jsme všichni zdraví:-).

Stejně jsem ale dneska radši vyrazila do práce v brigadýrce:-).

DOBRO DOŠLI!

Včera byl krásný den, věčná škoda sedět doma. V Rožnově se o víkendu konal sraz motorkářů, kámoš kavárník René mi v týdnu volal, že tam jede, tak dá vědět a staví se pro mě. Jenže vědět nedal a nestavil se. Tak jsme jsme s Janou vymyslely výlet k Radhošti, na Pustevny. Třeba kdyby se náhodou někdo ozval, budem poblíž:-).

Na takové výlety se jezdí zrána, samozřejmě my jsme vyjely docela pozdě. Na Pustevny nás dovezl autobus někdy ve tři odpoledne. V hospodě jsme si daly pivo a přemítaly jsme, co jako dál. Jedna možnost byla sejít pěšky do Rožnova, druhá dát si těch piv ještě několik a nasednout na poslední autobus, co jede dolů a pak mrknout na ten sraz. Zvítězila touha po pohybu na zdravém vzduchu.

Zeptaly jsme se modrookého domorodce (aspoň jsme si myslely, že je domorodec) na nejkratší cestu dolů. Poradil. Vysvětlil. Udal délku trasy. Sedm kilometrů. Zajásaly jsme. Sedm kiláků celou cestu z kopce, to je za hodinku meta dosažena.

Tak jsme s elánem vyrazily. Měly jsme dojít na Skalíkovu louku a odtud na chatu Mír. Skalíkovu louku jsme natrefily v pohodě. A odtud nás nasměrovali - po asfaltce, dojdem k chatě a pak už je to do Rožnova co by kamenem dohodil. Celkem tak sedm kilometrů... magická sedmička. Už nám mohlo být divé, že odevšad to bylo sedm kilometrů...

Asfaltka se vinula po úbočí hory a neměla chuť nikde skončit. Když jsme po ní šly už dvě hodiny docela rychlou chůzí, páč se začalo smrákat a cíl cesty v nedohlednu, už nám tak do zpěvu nebylo. Už jsme si i ujasnily, že nějaký sraz nám může být ukradený. Hlavně, abychom se dostaly domů. Nevěděly jsme, kde jsme a kdy tak asi můžeme dorazit do civilizace, i přidaly jsme radši do kroku. Za náma se objevil chlap na nějaké šílené mašině, vypadalo to jako traktor předělaný na sněžný skútr. Jana nesměle navrhla, že bychom jej mohli stopnout, aby nás svezl. Když se přiblížil, viděly jsme, že ten chlap tam měl sekeru a  motorovou pilu a moc divně koukal, tak jsme radši ani nemávly a byly rády, že s tím vehiklem zajel za další zatáčku. Aby na chatě Mír nezačali nabízet čerstvé stejky a podobné věci:-(.

Z protisměru se vynořil cyklista. Jel jak při Závodě míru, tak jsem mu zastoupila cestu a zdálky na něho zuřivě mávala posledním pivem v plechu, co jsem našla v batohu...zastavil a chechtal se, když nás uviděl. Dvě trosky na konci světa... a porušil magickou sedmičku! Se smíchem nás informoval, že délka námi zvolené trasy činí osmnáct kilometrů... ale zase je fajn, že jsme už ušly třináct... tak už jenom pět...:-(. A prý že svižnou chůzí jsme za hodinku v Rožnově!

Ono se řekne - svižnou chůzí, ta byla možná zpočátku, ale po třech hodinách šlapání asfaltu byla svižnost tatam... Nebylo cesty zpět, tak jsme sebraly poslední síly a doplahočily se konečně po skoro čtyřech hodinách k tomu Míru.

Koupily jsme si pivo a tatranku, zhroutily se na dřevěnou lavici a úplně grogy plánovaly poslední etapu výletu. Jana zbaběle sondovala od hostinského, na kolik vyjde tágo, že už dál prostě nejde. Má diplomacie střelce z ní však vydolovala poslední zbytky kuráže, posbíraly jsme své kosti, co už sotva držely pohromadě a krokem dívek po první zkušenosti se sexem, vyrazily na tu poslední cestu. Prognóza byla špatná. Při našem tempu jsme taktak stíhaly poslední vlak, což bylo neklamné znamení toho, že domů se dokodrcáme v půl dvanácté v noci.

U cesty stála stará paní s holema, Bůh ví, kde se tam vzala a přála nám, děvčatům :-),  šťastnou cestu... byla to kouzelná babička. Kdo si počká, ten se dočká a my se dočkaly, páč pak už události nabraly rychlý spád.

Najednou jel zelený volkswagen, ženská, zastavila sama od sebe a svezla nás až do Rožnova. Ještě jsme si s ní skvěle pokecaly, až na to, že nemohla přijít na jméno motorkářům a my málem prozradily naše občasné výlety a cíl dnešní cesty. Mohly jsme skončit vysazené někde v hloubi lesa:-). V Rožnově další náhoda .. kde se vzal, tu se vzal - Zdeněk. Známý od Jany. Po chvilkovém přemlouvání se mu nás zželelo, páč jsme vypadaly docela zbídačeně a hodil nás na nádraží. A tak jsme nakonec dobro došli v devět večer domů a nejkratší cestou do postele...

Dneska se sotva hýbu:-(. Je třeba přiznat, že fyzička stojí za kulové a než se to zlepší, doporučuju výlet maximálně do těch míst, kde nejsou okna...  

TAK. A JE NA CHVÍLI KLID

Další diplom v kapse!

Zkouška dopadla nad očekávání dobře, ale jak konkrétně, tu psát nebudu, páč nechci vypadat jak šprt. Mám neocenitelný dar řeči a ten mě vždycky pomůže. Zkušební komisi se mi podařilo i pobavit, kdy na otázku, jak bych řešila prevenci alkoholové závislosti, jsem navrhla prohibici. Všem jim cukalo koutkama a při oznamování výsledků zkoušek mi sdělili, že jsem v nich zanechala hluboký dojem:-).

Mělo se jít slavit. Měl přijet Honzík, to padlo a stejně by to neklaplo, páč jsem dorazila domů až teď. Měla být oslava s Mariánem a pár známýma, taky nic, ti zas odfrčeli služebně do Ostravy. Kolegové z ročníku šli někam do nálevny na pivo a tam se mi pro změnu  nechtělo. Doběhla za mnou Silva a bouchly jsme si aspoň jedno šáňo, když už byl ten důvod k oslavě.

Teď jsem se teda dokodrcala domů, zmrzlá jak sobolí hovno a dám si horký čaj a hodím šipku na betli. Stejně by se mi už dneska nikam nechtělo... zítra je taky den, na oslavy vhodnější, a nese s sebou příznačné (zde již několikrát zmiňované) heslo: sobota, blázen, kdo se nemotá!

NEBYLY DNESKA ERUPCE NA SLUNCI?

V kolbence hned po ránu vypověděly službu dvě kopírky. Poté se kolegyni seknul počítač tak dokonale, že už se ho nepodařilo rozchodit ani ítý asistentovi. Šel koumat, kde rychle vemem nový a kde hlavně vemem na něj. Zatímco koumal, můj počítač na mě začal pomrkávat neznámým oknem a v něm se chlubil hláškou, že má nedostatek paměti a tudíž dál pracovat nebude. Ani restart ho nepovzbudil k činnosti. I sedla jsem si na svou židli a založila ruce za hlavu. Někde jsem četla, že ti, kdož svou pracovní dobu tráví u počítače, by měli po nějaké době své místo opustit a provádět jinou činnost.

Udělala jsem tedy obchůzku pracoviště a narazila na údržbáře Kouličku. Pod záminkou projednání plánovaných oprav jsem ho pozvala k sobě do kanclu. Ochotně šel, ochotně podebatoval a kolegyně si mu mezi řečí postěžovala, že jí odešel počítač do věčných lovišť. Svorně spolu nadávali na zastaralé vybavení některých pracovních stolů:-), já jsem je pobaveně poslouchala a konečně se mi podařilo nakopnout můj počítač.

Mezitím ta dobrá duše vstala a jala se kroužit kolem stroje kolegyně a zkoumat, zda se situace nedá nějak vyřešit. Opět se potvrdilo, že pod svícnem je největší tma a že ítý asistent stojí za dvě věci. Nevšiml si totiž, na rozdíl od Kouličky, že z počítače kolegyně vypadl kabel. A když vypadne kabel, pak stěží může heblo, byť letité, fungovat. Ochotně přikročil ke stěně, aby se dostal k panelu na bedně, sehnul se... a šup lup! Pecka jako prase, Koulička vyvalil prdelí ze zásuvky na zdi zloděje, dostal ránu, vyjekl, elektrika v kopru, takže všechny stroje dobouchaly... můj samozřejmě opět taky.

Rezignovaně jsem zabouchla šuplíky u pracovního stolu, trezory a za sebou s řádným prásknutím dveře. Když jsou erupce na slunci, tak se holt pracovat nedá.

KDYBY BYLY UNIFORMY, BYLO BY TO SNAZŠÍ...

Fujtajblík. Nějak se mi zvedá kufr. Sleduju třesoucí se ruku se sklenicí šumivého vitamínu, který se marně snažím do sebe vpravit. Zachvacuje mě nervový třes:-). V práci bylo dneska docela rušno, tak jsem neměla ani pomyšlení na to, co mě zítra čeká. Ale teď, když mi to přišlo na mysl, najednou je pohoda krásného dne tatam.

To, že jsem si sice v knihách poležela, ještě není záruka toho, že umím a problémy nepřijdou. Včera v podvečer přišly na návštěvu Jana se Šárkou, vybalily z kabelek tři sedmy vína a byly tak natěšené na dámskou jízdu, že je nešlo odmítnout. Takže místo pilného opakování toho, co mi zbylo v hlavě, jsme do jedenácté v noci seděly a hulákaly z balkónu sprostonárodní písně:-).

Kromě toho, že si nejsem jista vědomostma, mám těžké dilema. Vůbec nevím, co si zítra obleču. Elegantní věci moc nevedu, tudíž na takovou velkolepou akci nemám šaty ani sukni. Teda, objevila jsem jednu, jenže ta je černá kožená a těsně pod zadek, takže ta by se hodila na úplně jiné štace:-) a pak několik džínových, ty se mi na státní závěrečné zkoušky taky moc nepozdávají...

Jeden kolega v práci mi ráno důvěrně sdělil, že oblečení je základ a odvíjí se podle složení zkušební komise. A tam je to samý chlap. No jéje! Tak to prý mám být v klidu! Prý si mám dát výstřih a tak nějak se načančat.. a mám to v kapse! To se lehko řekne, když ale není do čeho se načančat. A abych vypadala jak tmavovlasá Barbie v dobách, kdy Ken zjistil, že je na chlapečky a jí už zbyl jen Ben, vysazený na lákavě oplácané samičky, tak na to mi asi trochu zežloutl rodný list:-). Do takových typicky ženských kousků, které si jednou vezmu na sebe a pak budou zbytek svého života dlít v nejtemnějším koutě skříně, tudíž odmítám investovat. Takže mi nezbyde nic jiného, než navlíknout se do vždy elegantní černé a neomráčit zjevem, nýbrž přirozenou inteligencí a schopností uvařit z vody cokoliv bude třeba:-).

No a abych to trošku zjemnila, za ucho do vlasů si vetknu romantickou kytku pro štěstí:-).

TAKY OBČAS NOSÍM ČERNÝ BREJLE...

Blíží se den D. V pátek zúčtuju s další školou. Doufám, že úspěšně.

Nemilé je, že je na mě příprava na toto zúčtování vidět, ovšem jinak, než bych chtěla. Z učení poznatky na hlavě nevyrostou, aby přede mnou vašnosta smekal a dámy se klaněly, zato jsem přibrala za poslední týden a víkend, co se válím doma ve skriptech, asi tři kila. Měla jsem nemilé podezření a to se potvrdilo včera, když jsem v podvečer vyrážela na dostaveníčko s Honzíkem.

Honzík je móc šikovný chlap. Chtěla jsem vypadat dobře. Ne šik, páč tak nevypadám nikdy, ale free.

Ve výborné náladě jsem stála před zrcadlem. Jen chvíli. 

Hned potom jsem nevěřícně zkoumala džíny, které mi byly ještě minulý týden volné a teď se asi nějak spraly či co:-)... připadala jsem si v nich jak ve šprcce, a navíc na mě laškovně vykukovaly tři jizvy (říkám jim kulinářské), které už hezky ztmavly...mé rozpoložení se zhoršilo. Pak se můj zrak zaměřil na letitou jizvu na čele, co už nikdy nezmizí a druhou na bradě... Ještě o bod dolů... Hned nato jsem si ještě všimla, že mi zase padají vlasy (páč měsíc je prý na očištění od hormonálního shitu, jako je antikoncepce, málo... ale dobrý konec se blíží .. doufám, že ne konec všech mých vlasů), tak jsem se fakt vytočila, chytla nůžky a ušmikla deset cenťáků (pro začátek). Nálada pod bodem mrazu. Mé zoufalství dostoupilo vrcholu a já měla chuť radši ani nikam nejít...

Překonala jsem to. Honzík přijel a bylo to fajn. Moc fajn. Takže to stálo za to a ve finále, když jsem byla provést namátkovou kontrolu na toaletu, už jsem ani tak zle nevypadala. Respektive už jsem se viděla jinak:-).

Jediná vada na kráse je, že mi ty těsné džíny sedřely jednu jizvu. A že mě to nebolelo hned po spálení a další dny, se mi teď vrací měrou vrchovatou:-). Au.

SOBOTNÍ PEČÍNKA

Tak se musím pochválit, jaká jsem já šikovná holka.

Vařím takhle sobotní oběd, k tomu uklízím, ať nemám prostoje a ať se cítím dobře, oblíknu na ty galeje bokovky, když vyběhnu věšet prádlo, ať nebudím pozdvižení v teplákách, svého času sloužících jako cvičný terč pro střelby.

Práce mi šla hezky od ruky, šoupla jsem do remosky kuřecí křídla, co měly být včera hřebem večera na grilovačce (která se nakonec kvůli nepřízni počasí nekonala), i jala jsem se zalívat kytky. Pár jich mám taky na lince v kuchyni. Vyskočím na židli, zaliju, slezu a pak jsem si všimla, že za květináčem našel úkryt jeden starý prasklý etno hrnek, ruční práce, s plastickýma slonama. Když praskl, bylo mi ho líto  vyhodit, tak jsem ho tam nastražila jako dekoraci. A teď mi přišlo na mysl, že bych ho mohla použít jako hrnek na tužky.

Tak jsem se pro něj natáhla, židli nebylo třeba, páč byl docela na kraji té linky... a najednou ááááááááááá, co to? Docela brutální bolest na břichu, teda spíš na boku... no, na hrnek jsem nedosáhla, zato jsem si upekla kus břicha! Podařilo se mi totiž přilepit se na rozpálenou remosku a vyrobit si na svém těle tři spálené pruhy. Kdybych si místo bokovek natáhla staré triko a ty tepláky, tak to nemuselo být tak zlé. Ochladila jsem tu novou ozdobu svého těla kostkami ledu, naplácala aloe vera gelem na spáleniny a teď vyčkávám... sleduju ty chameleony na mém břiše, kterak z bělounké barvy  nabírají růžovou a ještě tmavší... za chvíli zrudnou, a za pár dní olezou... své zkušenosti se spáleninami mám. Jizvu od žehličky na zápěstí si hýčkám už čtyři roky a ještě pořád je vidět. A kolik parády nadělám s těmahle v blížícím se létě, na to se fakt těšim. To abych si po letech koupila jednodílné plavky...

NOSTALGIE JE PRÝ SMUTEK

... tak jsem asi smutná či co... po delší době.

Totiž: 

Extra dlouhý víkend prodloužený až do alelujá, jsem strávila kromě již zmíněné návštěvy přízně  doma v posteli, nikoliv však v příjemné, nýbrž v nucené společnosti chytrých knih. Je mě půlka, páč ta druhá je uhryzaná nudou. A dneska mi přišla sms od PanTéra. Otázal se:

„Co děláme, že ani nepísneme? Sem myslel, že eště něco podniknem, než se kompletně vypařím;-) a ty nic. Moc práce?"

No to mě nazved. Takže on se dnes vrátil do své opuštěné rezidence, po předlouhém víkendu, který strávil kdesi s kýmsi a teď najednou si vzpomněl na mě. A proč? Přece proto, že zítra je pracovní den! A v předvečer pracovních dnů, o nocích, co následují a v kalných ránech beze spánku mají čas jen osoby nezaměstnané. A kdo ještě? No přece já! Teda - mívala jsem čas. Bejvávalo. Zjistila jsem, že přes týden je fakt lepší se vyspat. Nehledě na pracovní výkony podávané následujícího dne a vzhled vyorané myši:-). I vyčerpání organismu jsem kvůli němu riskovala, když těch nocí bylo víc za sebou...taková to byla láska! Bohužel, jen z mé strany.

Tak jsem mu navzdory svým předsevzetím, že škoda koruny, napsala, že už nic podnikat nebudem. Asi chtěl, páč ještě cosi psal, ale já už to nechtěla ani číst...

Možná byl smutný. Prý, že přišel o práci, musí se stěhovat, přichází o přátele... No jo. V životě se může stát leccos a ještě daleko tragičtější věci. Ale jak může člověk přijít o opravdové přátele (pokud jsou to přátelé)? Asi jen tak, že o ně nestojí.

Nevím, jestli mezi ty přátele ve svém bolu zahrnul i mě. Vlastně vůbec nevím, kam mě kdy zahrnul. Já chtěla být kdysi náplní jiného jeho citu. Nevešla jsem se tam... Ale jak jde čas, zjišťuju, že věci se dějí tak, jak mají a člověk nakonec zjistí, že to není až tak špatně, jak to zpočátku vypadá. Ne, že by mě to nebolelo. Měla jsem iluze a ty šly do kopru. Nic to ale nezmění na tom, že PanTér byl moje srdeční záležitost a přes srdeční záležitosti se těžko staví nový most.

A po dlouhé době mi tekly slzy. Ale pro něj už asi opravdu poslední...

PROČ NEBYDLET S RODIČI

Pojedu dnes navštívit naše.

Mamina mi včera volala a měla smutek v hlase. Kromě toho, že tento měsíc to má už třetí soused za sebou, by potřebovala vyřídit cosi s pojišťovnou... ona na tyhle věci vůbec není. Dneska se vymlouvá, že z mobilu je volání drahé, ale i když měli pevnou linku, tak jsem jí vyřizovala takové úřední věci já, páč ona nebyla schopná nikam zavolat. Prý že to neumí vyřídit. Vysokoškolsky vzdělaná osoba! No mami!

Ještě, že s nima nebydlím. Páč je mám ráda, ale tam by mě asi střelilo. Prostě bych pro ně byla na jedné straně element, který kde co vyřídí a zařídí, na druhé straně navždy jejich potomek, o kterého je třeba se starat.

Když tam zcela mimořádně dvakrát do roka spím, ráno se rozléhá barákem:

„Snídaněěěěěěěěěě!"

„Nesnídám! Spim!"

„Snídat se musí, podívej se, jak jsi zelená!" - použijou metodu nátlaku a pustí mi do cimry psy... mají dva, jedna fenka v létě skonala, ale ti dva jako budíček pro hosta docela stačí. Jsou to domácí mazlíci, hopsnou na postel a ňufají a olizují, takž spánek už nepřipadá do úvahy.

Dvakrát mě v šestnácti přichytili při kouření. Jednou na kolibě a jednou jsem si v našem nekuřáckém baráku při svitu měsíce bafala z okna startku. Smrad po celém baráku. Mamina tehdy chytla amok a řemen, honila mě po baráku, řemen jí svištěl nad hlavou, řvala, že  mě zabije. Táta ji musel krotit a smál se. Prý nech ji, však umře pomalu! Stejně mě nedohonili, páč jsem byla lehkoatlet, zaměřený na krátké i dlouhé tratě, skok do dálky i šplh, dařilo se mi úspěšně před svištícím řemenem kličkovat, předvedla jsem dokonce pár skoků snožmo přes zábradlí...

Ale od té doby si netroufnu před našima zapálit, i když uteklo sakra hodně vody. Nějak jsem se zablokovala a nejde to. Téma kouření je pro mě před našima absolutní tabu, i když určitě ví, že kouřím. Dejv mi trošku podřezal větev, když byl s babčou před třema rokama v létě v Chorvatsku a chtěl mi dovézt dárek. Vybral - popelník! Při jeho předání jsem měla opravdu kyselý a křečovitý usměv.

„Ehm... to je hezká dekorace", otáčela jsem v rukách kýč vytesaný z nějaké mušle.

„To není dekorace, to je popelník!" , zvolal radostně Dejv. To nemusel ani říkat, všimla jsem si neuměle vyhloubených žlábků pro odložení hned čtyř cigaret.

Při těch slovech zvedla mamina káravě obočí a úkosem se podívala na mě a potom na Dejva.

„Aha", pronesla ledovým hlasem.

„Takže popelníček," usmála jsem se.

Nic moudřejšího mě nenapadlo.

CO SE MNOU DĚLÁ MÁJOVÝ DEŠTÍK

Dneska ráno jsem viděla na kontryhelu kapky deště.

Byly tak nádherné! Sehnula jsem se k nim a zkoumala je. Odrážel se v nich celý svět i temné nebe, z kterého lilo a lilo. Když jsem se jich dotkla, kontryhel pod mou rukou uhnul a kapka se skoulela do vysoké trávy. Naposledy jsem je viděla před tisícem let, kdy jsem byla ještě malá holka a chodila jsem v deštivém létě s babičkou do lesa na houby. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Kvetou šeříky a tráva zalitá májovým deštěm vyrostla a má kouzelnou zelenou barvu. Chodím v té trávě, v níž nejsou vidět chorchoje od psů, a doufám, že si nedonesu nějakého domů:-). Mám úplně mokré nohavice, ale vůbec mi to nevadí. Je totiž překrásný den!

Miluju déšť a zataženou oblohu. Ne sychravé dny, ale takové, jako je ten dnešní. Teplý. V ty dny chodí po venku jen málo lidí. Ale já, já ano. Právě proto, že zřídka koho potkám, a když už ano, většinou je to člověk, který se cítí jako já. Poznám to. Má to ve tváři. Ani se nemusí usmívat.  

A když se vrátím domů, je mi krásně. Zalezu pod peřinu a budu si číst. A taky se konečně učit. Můžu si dělat, co chci. Nemusím uklízet, nemusím prát, ani žehlit a není tu nikdo, kdo by mě honil k vaření oběda. Čoklová dostala pár kostiček z včerejšího kuřete a já si vykouzlím ze zbytků rizoto.

Nemusím prostě vůbec nic. Jsem paní domu.  A užívám si to.

TŘTINY VE VĚTRU

Lije a lije. Ideální čas něco se naučit. I vytáhla jsem si učení, že něco konečně začnu dělat. Nemožné...

Od rána minimálně deset telefonátů od Džejn. Jela včera za svým kolouškem do Brna, s angínou, ale s nadějí, že jí jinoch zvedne náladu. Nikoliv mandle.

A zatím je všechno jinak... s jinochem zvečera nic nebylo, ovšem dneska ráno spolu vyrazili na sportoviště věnovat se sportu jeho srdci blízkému. Na tom by nebylo tak nic divného, jen to, že Džejn vzal s sebou, a zatímco on sportoval, nechal ji sedět někde na tribuně, v dešti a čtrnáctistupňové teplotě, v dřevácích naboso a plátěných kalhotách. Když už měl dobojováno, zavedl ji do restaurace a opět se vzdálil, tentokrát sledovat utkání svých stájových kolegů a zasvěceně podebatovat o sportovní problematice s nějakou krásnou blondýnou... a Džejn, ta dobračka, tam seděla a seděla. A popíjela čaj s rumem, tequillu a pivo. A žhavila dráty. Knedlík v krku, smutek v hlase, slzy v očích, že proč ji tam bere, když se jí vůbec nevěnuje... pak přišel a tvářil se, že je všechno v pohodě, co furt řeší, takže se jí nálada zvedla... pak zas ouvej, páč mu nabídla velkoryse nezávazný vztah, vědoma si věkového rozdílu a možností, čímž ho malinko nadzvedla, protože to prý pro něj nemá smysl... a vůbec žádná pusa, žádné letmé pohlazení, soucit - zlato, není ti zima? Nechceš do tepla? Nechceš domů? Co by sis přála?... předvedl totální nevšímáky...potom zas s úsměvem Mony Lisy přišel a řekl jí, vidím, že máš naváto... no bodejť, když tady sedím jak samice v kotci... a tak pořád dokola...

Doporučila jsem jí zachovat dekórum, bez emocí poděkovat kolouchovi za hezky prožitý víkend, sbalit kufry a nabrat směr domov. A už se nikdy nevracet. Nebrečet. Páč chlap, který není hoden tvých slz, tě nerozpláče. Tak prý že jede. Za půl hodiny další telefon - zůstává...

Svět se v prdel obrací...Co ti chlapi s ženskýma dělají? Že jsou jak třtiny ve větru se klátící? Vím co. Bude to ta slepá láska. Jak si jinak vysvětlit nerozhodnost jindy absolutně rozhodné osoby? Lexulo! Moc se nerozohňuj, zachovej klid a nepodlíhej vokamžitejm dojmům:-). Na něco jsi hezky rychle zapomněla...

Dyk já vim...

CO MI ŘEKLY KARTY

Tak to jsem klidná! Poté, co jsem byla včera u kartářky, mě nemůže nic rozhodit:-).

Kromě toho, že mi neřekla žádné jobovy zvěsti, co by mě čekaly, spíš naopak, se vedle mě překvapivě, leč geniálně vyskytl mužík, má srdeční záležitost, nezodpovědný, trochu falešný, se strážným andělem - svou matkou! No, hádejte, o koho by se tak mohlo jednat.... Jasně. PanTér. Dokonce na kartě vypadal jako on! Dávno jsem to tušila, páč ty jeho víkendové odjezdy domů a následné líčení rodinných obědů a rozličných oslav nebyly samy s sebou. Byl tam. Měla jsem ho v kartách. Sebevědomě jsem se na kartářku usmívala, páč já přece vim, jak to je, že jo. Jenže hrklo ve mně ve chvíli, kdy mi řekla, že konec s tímhle chlapíkem ještě zdaleka není v dohlednu...

Dále se ve výkladu vyskytl další muž. Mladší. Ambiciózní, schopný, má rovinu dovednosti - upadla mi klika u dveří do koupelny, takže vim, na kterém hrobě zaplakat:-). Jenže má absolutní nedostatek citu. Štír. Prý, když budu odtažitá, tak by to mohlo být fajn. Hlavně žádné kuchařování a praní fuseklí. A možná to klapne. Pokud mám správné tušení, vím, o koho se jedná. Tak vařit může on, a blíží se léto, bezfuseklový čas!

Pojedu do světa. Pojedem tři. Já, starší žena a muž. Shodou okolností jsem se na něčem takovém domlouvala ve čtvrtek. A s těma dvěma jsme si na to plácli. Že by ten Egypt na podzim fakt klapnul?

A další cesta. Tentokrát babská jízda. Tři ženské. Sakra... o tom byla taky minulý týden řeč... zcela náhodou. Akorát malý zádrhel.. bude bitka o chlapa. Ono se má jet za chlapem .... k moři za kámošem jedné z těch bab. Že by to byl onen lamač dívčích srdcí? Odpověď se časem dozvíme.

A tak dále.

Prostě můžu být spokojená.

Pokud tedy nehledám perspektivní vztah a nebudu si všímat mého osudového čísla, které prý značí jakousi rozpolcenost osobnosti. Na pohled naprostá vyrovnanost a osobní síla na straně jedné, na druhé straně vnitřní trápení se s věcma, kterým přisuzuju nadměrnou důležitost a zbytečně se jima zabývám. A to prý jen těžko změním. Já vim. Je to od nepaměti... ale s osudovou kartou Ochránce to vždycky zvládnu:-).

NEZVRATNÝ OSUD

Ať dělám, co dělám, dneska jsem nějak mimo. Důvody jsou patřičné:-). Včera jsem jela do školy a zcela neplánovaně se setkala s Mariánem v jeho luxusní kanceláři. Poslal pro mě osobní asistentku, připadala jsem si jak v té reklamě - do klubu, Alfréde! Půlhodinová původně zdvořilostní návštěva se změnila ve více, než přátelskou a protáhla na čtyři hodiny. Navíc byla skvělá.

Cestou domů jsem se pořád chechtala, ani nevím čemu, lidi si klepali na hlavu, když jim na mě padl pohled, ale mě to bylo úplně fuck. To asi ty drinky, kterými mě Marián celou dobu hostil.

Jana mi napsala, že ten její kolouch, co měl přijet už včera, nepřijede ani dneska, ač k tomu důvody patřičné nejsou, a mě bylo hned jasné, že ji budu tahat ze splínu. A taky jo. V osm do naší nálevny, tam setkání s PanTérem, mluvil kupodivu moudře, leč na mě už jeho řeči nezabírají. Ale na pivo se s ním sednout dá. Pak jsme se přemístili do jiné nálevny o patro výš, kde jsme byli jedinými hosty a tudíž to hezky rozjeli. Dokonce taneček:-). Morová středa. Brzo na betli, leč spánek nikde, takže asi po třech hodinách převalování jsem se na dvě hodiny propadla do bezesného a neklidného spánku. Z čehož logicky plyne, že svěžestí a vitalitou dneska rozhodně neoplývám.

A přesto, nebo právě proto, se jdu dneska zeptat kartářky na to, co mě čeká a nemine a zda je můj osud nezvratný. Kdysi jsem u ní byla, před dvěma lety a pak už jsem nechtěla. Ale teď najednou chci. Poodkryju roušku tajemství. Pomůžu náhodě. Když už nic nenapíšu, je možné, že to se mnou seklo:-).

TŘEŠNĚ KVETOU A TO MUSÍ STAČIT

Třešní všude kolem plno, některé z nich i kvetou a já sedím celý den v baráku. Jsem nepolíbená. Čili asi uschnu. Nevím, jak dlouho to má trvat, než se ze mě stane mumie. Do konce roku? Nebo do dalšího prvního máje? Každopádně mě to netěší. Čoklová mě chtěla olíznout, asi se mnou cítila, ale já se nedala. Od psa to asi neplatí.

Přišla mi sms od PanTéra, slibující nevšední zážitky a drobné povyražení. Co si tak asi pod tím představit... chvíli jsem zaváhala, přece jen polibek je polibek, ale nakonec jsem to vzdala.

Marián, ta dobrá duše, mi poslal virtuální polibek přes sms, tak snad aspoň ten se počítá a zvrátí můj osud...

Jinak první máj se příliš nevydařil. Venku je kosa jak z nosa, to asi bude v stodole ráj, jak praví stará pranostika. Dokonce začala topná sezóna, soudě podle teploty ústředního. A v zahrádce nálevny, co mám pod oknama, vřískalo celý den duo, co chce dosáhnout slávy Evy a Vaška. Z jejich hudební produkce se dalo poslouchat leda tak „po kalíšku po kalíšku, po kalíšku dáme, pak si zazpíváme... ejchuchu". Co nedali v kvalitě, natáhli v kvantitě a hlasitosti. Decibely třásly oknama a já, ač jsem měla v úmyslu vytáhnout materiály k závěrečné zkoušce a konečně se začít učit, jsem to rezignovaně shrnula do šuplíku a dala si odklad. Ani šlofíka jsem si nedala po obědě. Všechno zhatili...

Smutně jsem seděla u kuchyňského stolu a přemýšlela, čemu že zasvětím dnešní den... V ledničce jsem našla dva birely, tak jsem si doplnila vitamín B vnitřně. S Janou jsme objevily kouzlo kvasnicové masky na pleť, která sice z člověka po zaschnutí učiní kamenožrouta okrového, nebo, ještě hůř, bryzolitovou bustu, ale zase po umytí  je obličej jak dětská prdelka. Tak jsem doplnila vitamín B i zevně a tím jsou skutky dnešního dne dokonány.

Je pozdní večer, první máj, večerní máj je lásky čas... ach, Hynku, o čem to sakra meleš?