JAK JSME SI HEZKY POSPALY

Včera po osmi slivovicích na karu jsem usoudila, že noc je ještě mladá a že by bylo dobré ještě někam skočit. Radim to měl jasné hned, šel domů s mámou. Tak jsem po dlouhé době vyrazila do ulic s Janou.

Vsetínské ulice byly mlhavé jak ve starém Londýně za časů Jacka rozparovače a tato ponurá kulisa přímo lákala do místních pubů. Vyzkoušeli jsme jich hned několik. Bohužel, staří Londýňané se k nám v čase nepřenesli a věkový průměr v zábavních podnicích byl toho večera 18 let. Ze zoufalství jsme si šly dát o půlnoci velmi pozdní lehkou večeři. Nakonec to byl smažák a česnekové brambory s bylinkami;-) Při jídle nás neustále vyrušovalo pokérované individuum s rozepnutým buntkem, které ji mělo jak z praku, kroužilo nálevnou a každé ženské tvrdilo, že ji už někde vidělo... na pokoji ... v edenu. To je místní bordel;-). Celému lokálu objednal slivovici, pak vykřiknul, že stejně si tam nejlíp pokecal s nějakou Silvou, co po něm aspoň za dva tácky nic nechtěla, mrcha mrchná, a že je rentiér. Po tomto proslovu pak padl jak podťatý na stůl a tam usnul.

V jednu jsme byli doma jak na koni. Páč Jana požila tu slivovici, rozhodla se u mě přespat. Vytáhla jsem z útrob skříně fialové pyžamo s hřibem, ve kterém tu kdysi pravidelně spávala a natáhla jsem budíka na půl deváté. Ať si trošku o víkendu přispíme, že jo.

Nejdřív mě ve štyry ráno vzbudila pila. Jana zařezávala jak dřevorubec;-). Párkrát jsem do ní drbla a byl klid. Upadla jsem znovu do blaženého spánku. Zdálo se mi o kolotočích (patrně spojením několika pohřbů posledních dnů;-) a pak se mi do snu vkrádal zvuk, z něhož mi před očima vyvstala následující prapodivná scenérie: cigán, co bydlí pode mnou, spravuje díru v ústředním topení. Dírka je malá, ale on přejíždí zednickou lžící po žebrech ústředního topení a tu dírku ucpává maltou... a strašně to dře a škrábe a nedá se to poslouchat... ve snu se cigán nehodlal jen tak vzdát, spíš to vypadalo, že se do jeho hajcungu učili svazarmovci střílet. Házel maltu jako divý a rachot přibýval. Sen se mi nelíbil a začala jsem se probouzet. A cigán přitvrdil. To už jsem se probudila, ovšem ne to tichého jitra, ale do haly staré kolbenky, kde se dělá se železem. Kurva, co to je??? Vylezla jsem z postele. Venku, přímo pod našimi okny chlapi v montérkách, jeden házel do míchačky písek, štěrk a maltu. A míchačka jela. V šest hodin ráno. V sobotu. Zavyla jsem. A to už se hrabala z cích Jana.

„Pusť mě k tomu oknu!" odstrčila mě a rozrazila křídlo.

„Hej chlape! Jsi normální? V sobotu ráno v šest hodin?" hulákala do ulice, ve fialovém pyžamu, s rozcuchanýma černýma vlasama a krhavým pohledem. Chlap se nedal ničím rušit a ládoval to tam. Písek, malta, cement.

„Jsi hluchý nebo co? Že tam na tebe vletím!"

Jana přitvrdila na hlase i na kalibru;-). A ti, co je míchačka nevzbudila, už určitě nespali;-).

V ulici se najednou rozhostilo blažené ticho. Chlap vypnul míchačku a všichni zmizeli jak pára do útrob baráku, který spravujou. A do teď nevylezli. To je sice fajn, že už bylo ticho, akorát teda už jsme neusnuli, páč já, když mě někdo vzbudí, už nezaberu. Buď přemýšlím, nebo mluvím. Tentokrát jsem mluvila, takže neusnula už ani Jana;-).

Každopádně, chlapi měli z pekla štěstí, že u mě nespal Radim. Páč ten nenávidí, když ho někdo vzbudí ze spaní. Mám na okně pěkné dva truhlíky s muškátama. A věřím tomu, že Radim by na chlapy nehulákal. Jenom jednou, aby si ověřil terč;-).