DÍKY BOHU ZA MALOU BOLEST;-)

Tak jsem to neukočírovala. Ten nehet.

Doktor na pohotovosti měl sice dobrou vůli a chtěl škodit (krom platby regulačního poplatku) co nejméně, ale nevyšlo mu to. V pátek jsem naklusala na chirurgii, kde si mě vzal do parády stárnoucí doktor. Kromě toho, že mi bezelstně vrazil do prstu najednou dvě injekce a pak mi ustřihl půlku nehtu, tak u toho breptal, že vypadám mladší, než jsem a kvůli tomu se ke mně choval jak k teenagerovi. Nějak mi ušlo, co tím myslel, páč se choval pořád stejně a byl milý. Každopádně předpokládal, že mi to vadí. A mě to bylo úplně fuk, páč jsem se soustředila jenom na to, co mi provede s tím prstem. Na rozloučenou mi ho sestra zabalila téměř dárkově, jak ten prezent, co sice velikostí  neoplývá, proto je třeba dát ho do řádně velkého futrálu. Celý pátek pohoda v háji. Prst bolel čím dál tím víc a celou noc jsem bolestí oka nezamhouřila. Ještě mě stihla varovat jedna kolegyně, že známá měla něco podobného, zanedbala to a poslední článek prstu jí ufikli. To mě dorazilo a v sobotu ráno jsem radši šla do nemocnice na ambulanci.

To, že v čekárně nebyla ani noha, mě naplnilo nadějí, že se tam dlouho neohřeju a hned půjdu domů. Kolem chodily sestry, doktoři, ale nikdo mě nezval dál. Po hodině jsem se zeptala, zda ambulance vůbec funguje a bylo mi řečeno, proč by nefungovala, ale musím chvilku počkat. Po dvou hodinkách jsem se konečně dočkala. Vylezla sestra a pozvala mě k paní doktorce. Evidentně špatná doba. Paní doktorka měla ranní siestu, dopíjela své první kafíčko a vyprávěla vtip ošetřovateli, co se hrabal v kartotéce. Celkově veselá atmosféra vládla toho dne na ambulanci chirurgického oddělení. Ovšem jen do doby, než jsem vstoupila já. Paní doktorka se na mě podívala jako na vetřelce, naklonila hlavu mým směrem, přísně si mě změřila a prý: co máte?

„Bolí to fest, tak nevím, radši jsem přišla, ať se na to podíváte."

„To není třeba, to je normální! Po takovém zákroku, co se divíte?" kroutila naondulovanou hlavou.

„A to víte jistě?, podivila jsem se, „víte, doktor říkal, že kdyby se mi to nezdálo, mám radši přijít." Připadala jsem si jak kus cypa, který neskonale touží po blízkosti lékařské kapacity, takže neváhá podstoupit další a další vyšetření a k tomu dobrovolně tasí pokaždé devadesát korun.

„No, myslím si to", zakončila doktorka, aniž by se na mě podívala. „Karlo!" zavelela.

Sestra Karla mi brutálně odškubla z půlky nehtu obvaz. No co co, zdrbala mě při náznaku sykavky.

„Ukaž...no jasně! Jsem to říkala! Není tam nic a vy patrně jste moc citlivá!" uzavřela debatu lékařka a div se přitom neklepala do čela. „Sestro, betadin a pořádně utáhnout!," zavelela. „A vy - devadesát korun!".

Jak zpráskaný pes jsem toho sobotního rána šla z pohotovosti... to je pořád řečí - prevence, něco nezanedbat, hlídat svůj zdravotní stav... a když to uděláte, máte pocit, že jste jen přítěží Julínkova systému. Hlavně platit ale proboha, nic nechtít. Co to je vlastně zdraví? Kdesi jsem četla, že zdraví nelze přesně definovat, že v mnoha případech se jedná o subjektivní pocit pohody. Když člověka něco bolí, pak je většinou na obzoru nějaká choroba. Pokud ho nebolí nic, pak je zdravý.

Anebo mrtvý;-).

Tak holt občas radši ať něco zabolí:-).