JAK ZAČALY OSLAVY KONCE ROKU

V něděli nás pozvali známí na jejich venkovské sídlo.

Cosi mi říkalo, že tam nemám jezdit, ale já zůstala k vnitřnímu hlasu hluchá;-). Hned ve dveřích byla do mě byla hrubě vražena odlivka pití, laškovně zvaného lak na rakve, který nemůžu od útlého věku pít, páč to byl historicky první alkohol, který jsem v životě pozřela a z kterého jsem se záhy dostala skoro na smrtelnou postel;-). Nejdřív jsem protestovala, avšak krutá zima udělala s mozkovýma buňkama své a bylo po vzdoru. Alkohol roztahuje cévy a zahřívá, a tak jsem těch panáků za odpoledne do sebe naklopila docela hezkou řádku. K tomu nějaké pivko, nechutného kostnatého smaženého amura s těstovinovým salátek a ve finále u krbu čibuka. Nevím, zdali to byl čibuk nebo ta prokletá ryba, každopádně něco z toho se ukázalo být definitivní tečkou za krásami toho dne.

Palice mi zatančila kozáček a žaludku se v mém těle znelíbilo. Hoho. Viděla jsem, že je zle, ale zatla jsem zuby, že to přejde. Průběžně jsem přitom střídala barvy ze zelenožlutého spektra duhy. Křísila jsem se černým čajem, ale ten mě, prevít, nespravil. Když přicházela další zelená vlna, musela jsem vyběhnout do místnosti, kde na mě už s rozzářenou tváří čekal Jirka Paroubek i se svou bradavičkou na toaletním papíru a v jeho společnosti mě trochu společenské unavení přešlo. Ovšem ne nadlouho, páč vývoj probíhá ve spirále a z ferneta se za pět minut vyléčit nedá. Viděla jsem, že je načase jet domů. Cesta autem byla utrpení. Na ledu a sněhu trvala dvakrát tak dlouho jako obvykle. Snažila jsem se jako spát, ale v duchu jsem se modlila k žaludku, ať vydrží, páč nás jelo pět a věru jsem nestála o to s někým se o své drinky dělit. Vydržela jsem na chalupu. Tam se mi malinko nepovedlo ántré do vrat, páč mi někdo fakt hrubě zakroutil žaludkem a bylo;-).

No. V pondělí jsem měla jít pěkně do kolbenky, ovšem byla jsem nucena si vzít půl dne dovolené, páč mi bylo z večera ještě malinko šoufl;-). A v pondělí navečer se konala další akce, tentokrát z ex kolbenky, kterou k dnešnímu dni definitivně zavírají... s otázkou alkoholu jsem se po předchozím dni vyrovnala a dala jsem ti tři čaje a náprstek šáňa. Přišlo nás deset, promítali jsme staré videa z pracovních akcí, co všechno vodnes čas. Když jsem byla eště blondýna z Londýna;-). Co se za tu dobu změnilo? Několikrát vlasy, v kolonce rodinný stav už dávno není "vdaná". Přibyly roky a asi tři kila (kurňa). Xichty zůstaly. No, aspoň, že je veselo a hlavně, že je mír. Že žijem.

Poslední den letošního roku vidím na domácí papučovou kulturu. Žádná chajda, žádná návštěva se asi letos nekoná. Budu hlídat čoklovou, vyklepanou jak startka, která už ani nechce chodit ven, když všude kolem už týden práskají petardy. Na náměstí města, které nemá na spravení chodníků, budou dnes hned dva lepé ohňostroje a pes může jít do kytek.. dále dvacet stánků s klobásama a jeden jediný s pivem. Zase možná ve frontě na drinka někoho pobodají jak před dvěma nebo třema lety;-). Ať se klijanko bodnou. Je mi to fuck, páč do mínus dvaceti se mi fakt vůbec nechce. Chemik jel na silvestra do Prahy. Zbyla mi čoklová. A možná někdo přijde... A stejně nemám ráda konce. Žádné. Ani konce roku...

Zato začátky jsou vždycky krásné;-)

Tak ať máte krásný celý příští rok a do toho prvního dne - jak jinak - jedině pravou!