ŠKODA PENĚZ ZA HODINY TANCE

Jak to teda bylo s tím plesem...

VIP, co nejdřív odřekli účast, si to na poslední chvíli rozmysleli a na ples milostivě přišli. Páč u našeho stolu prominentů bylo místa dost, seděli jsme tam všichni a všichni jsme se fakt skvěle bavili:-(. Ze škrobené konverzace nás vytrhly až první tóny hudby, které se začaly linout z reproduktorů. Na pódium vplulo pět vystrojených párů, aby v rámci předtančení všem přítomným hned zezačátku vyrazili dech a navnadili je k tanci. Zatančili nám krásný vídeňský valčík a ještě cosi, co se mi nepodařilo identifikovat. Moc se, však, chudáci, nevycajchnovali;-). V našem provinčním městě jsou už pěkně profláknutí a jak nejsem plesař, ty čtyři plesy, co jsem v životě absolvovala, všechny obstarávali oni. Navíc furt stejné tance, furt stejné kostýmy... Nikdo z obecenstva ani tentokrát o dech nepřišel. 

Po slavnostním předtančení nastoupilo místní hudební těleso, proslulé tím, že jeho členové se na akcích téměř pravidelně dostávají do stavu ne nepodobného deliriu tremens a zpěvák v jedné písni vystřídá pět textů, tam, kde ještě nedávno byly slova, dělá hm mm mm, páč je zapomíná a když chytne za saxofon, občas neví, do které ďoury foukat;-). Tito hoši udeřili do strun a kláves. Parket vzalo útokem asi pět párů. Utvořili rozestupy a začalo soukromé stárdens. Všichni ostatní jsme je v duchu obdivovali, tiše jsme jim záviděli a všechny nás pěkně srali. Nikdo další se už na parket ve stavu střízlivém neodvážil. Dámy se vymlouvaly na špatné boty a chlapi na velkou žízeň.

„Běžte si zatančit, co netančíte?" žduchal jeden druhého.

„Já teda nejdu."

„Já taky nejdu, snad pozdějc! Ale měl bych návrh! Nejdřív bych je tam všecky postřílel a pak bysme si snad zatančili!" přišel jeden s fakt dobrým nápadem.V tombole toho dne kvér nebyl;-).

Ani mě se nechtělo. Sice do mě duli zleva zprava, prej na co jsem chodila na ty hodiny tance, ale přemluvit jsem se nenechala. Dosud na antibiotikách, svou nechuť k veřejné produkci jsem sváděla na celkovou slabost a sípavý dech;-). Rozdýchala jsem se až po čtvrtém panáčku vodky. To už se mi tančit chtělo. Když jsem vítězoslavně naklusala na parket, zpěvák zavelel po kalíšku po kalíšku, všichni napovel položili ságo, paličky a kytaru a kvapně odkráčeli do zákulisí nasávat. Co teď ? V těle mi hrál každý sval a v malém sále v patře fidlala cimbálovka. Rychle tam! Když už nebude tanec, aspoň si zazpíváme! Ovšem nezazpívali jsme si. Grupa šumařů nám nedala chvílema ani poznat, co to vlastně hrajou. U cimbálovky se plácalo pár nadšených tanečnic, pohupujících se v bocích. Z průměru se vymykala ženština věku neurčitého, váhy těžkotonážní a pohybů křepkých. Tancovala sama, tancovala bosky a lilo z ní jak z vola.  Připadala mi Helenku Růžičkovou, když jako paní Homolková tančí v temném lese a divák se brzy dozví, že byla baletkou;-). Ta si vystačila sama a kolem ní bylo fest nebezpečno, pokud člověk nechtěl padnout od smradu nebo dostat zásah rukou případně nohou;-). Takže od cimbálu dále a kvapně jsme pokračovali dolů na diskotéku. Tam byl chumel přiopilých lidí, povětšinou si ocicmávající hlavy, neprůhledné šero a DJ měl přestávku... tak ze zoufalství se ze mě stal málem alkoholik. Místo pohybu chlast! Okružní cesta pokračovala zasejc zpátky do hlavního sálu. domněnka byla, že už by mohli hrát.. Když jsme došli, zpěvák právě přiožralým hlasem notoval: „po kalíšku, po kalíšku..." a odkládali své nástroje.

No, co vám budu povídat. Z tanečního plesu se stal závod do vrchu (to když se utíkalo do patra) a z vrchu (logicky opačným směrem). Nepodařilo se nám chytit ani jeden taneční kus. V tombole za 500 jsme zato chytli pár životních pravd, jako že bez práce nejsou koláče a není všechno zlato, co se třpytí (to jsem fakt nevěděla) a návdavkem moc pěknou výhru: reflexní žlutou vestu.

Na nových luxusních šatech mi v tlačenici hned na začátku plesu kdosi urval ramínko a v neděli se mi načas vrátila moje choroba průdušek.

Včera Lůca řikala, že to byl super ples;-). To se mi teda fakt nechce zdát... že by byla toho dne špatná konstelace hvězd?;-).