NAJSOS DEJOS!

Zrovna ráno, když jsem šla do kolbenky, jsem si lebedila, jak to teď v kolbence šlape, mám přirozenou autoritu a rozhoduju správně a jsem lidská. Téměř se mi vyrazil na tváří z té pýchy ruměnec. Musela jsem vnitřně pochválit i ženské, tak jsem se po cestě jsem stavila do cukrárny, že koupím pár zákusků a chlebíčků, ať si to předvánoční martýrium trochu zpříjemníme.

Dojdu do kolbenky, eště ani tašky nepoložím, a už se kolem mě otírá smradlavka.

"Jakto, žes mi neuznala tady ten přesčas? Když jsi říkala, že nám ho uznáš?"

"Ukaž, který? No ten jsem ti neuznala záměrně. O tomto datu jsme se ani nebavili. A co bys chtěla? Za co myslíš, že jsou odměny?"...Strašně mě štve někdo, kdo bazíruje na třech pitomých hodinách a přitom nevidí, jak dělají druzí a neváží si ničeho. Ani toho, že měla fakt pěknou odměnu a už vůbec ji nezajímá to, že jiní tady sedí každý den 10 hodin a ani je nenapadne nárokovat nějaký přesčas nebo si vybírat náhradní volno. Protože by stejně neměli kdy to vybrat. A taky mají diametrálně odlišný přístup k práci.

Že já blbec se s ní vůbec dávala do řeči.... Z ranní euforie se vyklubal pěkný vztek a pak (kurva) lítost. Co mi přišlo vlastně líto, nevím. Asi ta nespravedlnost světa;-). Nevím, co je dneska za konstelaci hvězd. Ale den bude stát za hovno, cítím to v kostech. Když mě rozhodí pitomá baba co smrdí jak barel močůvky. Ještě, že jsem jí to neřekla;-)

Jsem blbec. Kde ty doby, kdy jsem měla každého na háku. S postupem věku a jak šupu navrch (zatím) po karierním žebříku, se snažím s lidmi vycházet, záleží mi na nich a snažím se k nim přistupovat spravedlivě, ale docela přísně. Na druhou stranu jim nedat nic zadarmo. Někdy mě zarazí požadavky některých podřízených, především těch, co občas udělají v práci zásadní chybu, ale obhajují se, že to nic není a že se to opraví, mají stále málo peněz, ale dost na to, aby pětkrát denně šli na čvaňháka, pak na hodinový oběd a pak si napsali, že pracovali do 18 hodin a velmi se diví, že jsem jim to neuznala.

Chlebíčky a zákusky jsem dala jedné návštěvě, co tu nečekaně přišla....

Uf. Strašně ráda vzpomínám na bývalou práci, kde jsem zařezávala před 10 lety. Měli jsme mladý kolektiv, na všem jsme se domluvili, navíc byla v kolbence sranda. Není všude posvícení. Ale už nikdy nechci dělat s dvěma důchodkyněma, z nichž jedné jsem svého času přebrala vyšší post a ta druhá má naflákané štyry děcka, od nic už osm vnuků, do kterých je třeba lifrovat peníze, hlídat je a kvůli tomu vybírat náhradní volno. Kdyby se v tom volnu aspoň občas vykoupala a vyprala si hadry třeba jádrovým mýdlem, tak to bych snad ocenila. Jinak po dnešku nemám moc co.

Ale nechci být nespravedlivá. Třeba to zítra zase uvidím jinak.

Anebo fakt změním práci. A možná i profesi. A třeba půjdu učit ekonomiku na nějakou větší školu. Včera jsem dostala pár majlů od svých studentů. Potěšili mě. Prý ekonomika patří k jejich oblíbeným předmětům. Ne, že by jim moc šla, ale při troše snahy bych z nich určitě dostala víc...

Včerejšek je minulost, zítřek je tajemství.

A dnešek je dar. Tak bych se z něho měla radovat a ne tady skuhrat;-)

Najsos dejos!