NA DOSTŘEL

Katastrálnímu úřadu by slušel spíš název katastrofální.

Dva dny před vánocemi si dělníci vyhrnuli rukávy a dali se do práce na rozpadajícím se baráku, starém jen deset let. Hledala jsem známé místo, kde mi vydají výpis z katastru spolu se smlouvou, na známém třetím patře, jenže tam bylo jen pár chlapů v modrákách a vysazené dveře... po půlhodině běhání po pěti patrech a třech kancelářích jsem byla úspěšná. Tedy asi tak, že jsem byla odeslána do té správné kanceláře. Tam seděla slečna, co ani oči od papíru nezvedla a se sklopenou hlavou se vyptávala, co jako chci. Ani se nedivím, že neměla tu odvahu. Už chvíli jsem pozorovala, že všichni, co tam byli přede mnou, nechali rozhodný krok za dveřmi a podezřele mátožně se potácejí ven. Slečnu patrně namíchlo, že musí před vánocema do kolbenky, tak aby zapudila co nejvíc otrapů, co by snad po ní mohli něco chtít, rozhodla se pošetřit vodou a antiperspirantem. Jakýsi chlap to okomentoval výstižně - kurva, nejen, že tady hovno vyřídím, ale navíc je tu smrad, jak když rozpáře tchořa! Muehehe. Smích mě přešel, když jsem v předmětném kanclu musela strávit deset minut na kyslíkový dluh, během kterých ouřada hledala moje papíry. Našla je, ovšem mi je nedala, páč na nich chyběl podpis kteréhosi důležitého podržtašky.

V kolbence jsem měla dnes v plánu strávit pár pěkných chvilek v předvánoční atmosféře. Vzala jsem si na to vonné svíčky a kousek jmelí do vázičky, kdyby někdo náhodou přišel, ať ho ta atmosféra zahřeje;-). Že budu pracovat jenom lajtík;-). Že si uvařím vánoční punč (bez alkoholu), pustím si koledičky a v tichu si o přestávce možná i zapěju. Místo zpěvu jsem zvedala co pět minut telefon a co čtvrt hodiny běhala otevírat dveře příchozím. Dvacet finančních tabulek, mezi tím pár bezvýsledných pochůzek (viz katastrální úřad), tři kafe černé jako noc a na oběd pět pečených brambor z tržnice, ze kterých mi věru dobře nebylo. S úderem páté jsem se slavnostně z kolbenky vypotácela domů.

Tady zjišťuju, že vánoce jsou fakt už na dostřel a já furt nic. V televizi to chrastí rolničkami kam se podíváš, rádio se taky nehodí pustit... dokonce chemik balí dárky. To je to jediné, co mám. Zabalené dárky. Letos nebudu mít ani jehličnan. Ani jsem nebyla ve sklepě podívat se, jestli mi ho někdo neučóroval. Letos prostě stromek mít nebudem. On se tady totiž už ani nevejde... a co. Stejně už zítra večer jedem s chemikem na vánoce k našim. Mamina má napečených dvacet druhů cukroví, tata kilne tři kapříky (každý rok kupujou víc a pak to mají ještě na silvestra;-), tak co bysme  my, měšťáci, tady troškařili;-).

Prej „jaký si to uděláš, takový to máš". Tak si je udělejte hezké. Ty vánoce:-).