KAŠTAN

Byla jsem domluvená s Hanou, že skáknem na kafe do kavárničky.

 

Tak jsem vyrazila směr kavárna... a před kavárnou kdopak to nestojí: Kaštan!

 

Kaštan je týpek. Oťas. Vlastník skvělého jména a ještě skvělejšího zjevu. Jana se s ním asi před půl rokem seznámila na inzerát, dala si s ním spicha někde v luxusní restauraci a pak volala mi úpěnlivým hlasem z toalety, ať ji přijdu z jeho společnosti vysvobodit, že ho nechce nějak urazit, ale fakt se s ním necítí dobře a že se za něj stydí, páč všichni na ně koukají a uchechtávají se.

 

Kaštan. Hlavička jak z prdu kulička s pozůstatky vlásků, střižených na pár cenťáků, co se na té hlavičce tyčily jak bodlinky na kaštanu;-)  Tehdy jsem tam nešla, páč jsem měla jiné věci k řešení, milejší a příjemnější, než tahat někoho z bryndy (a to ani brynda nebyla, normálně bych se s ním rozloučila a goodbye) ale později jsem zjistila, že tento exemplář je mi dobře známý z doby cca před 10 lety, kdy o mě stál asi tím způsobem, že za mnou šel celou cestu domů, jindy mě zase pronásledoval ve svém voze značky micibuši, tehdy ještě nebyl za kaštana, tak jsem ve své mladické nerozvážnosti jeho vábení podlehla a absolvovala s ním jednu večeři. Musím přiznat, že už tehdy to byla trápenka, ale jelikož jsme vyjeli z rodného města o pár měst dál, nebylo kam utéct, tak jsem musela zatnout zuby a vydržet... cestou zpátky mu se zaduněním upadly dveře u micáka a já je musela celou cestu držet, abychom vůbec dojeli domů...  já poděkovala za véču a transport a adieu! Už jsem ho nikdy nechtěla potkat...

 

Leč co čert nechtěl, občas se tu vyskytne... a i po těch letech mě poznává. Já jeho ne. Dělám slepou a hluchou. Včera, jak mě zmerčil, zamířil neomylně mým směrem a prý: čau! Ani jsem se neohlédla a pádila jsem dál. Po pěti minutách se ohlídnu.. a on za mnou! Tak jsem zaparkovala u trafiky, kupovala si cigára a on se zas přitočil a prý čau! Tak to už jsem si ho změřila ledovým pohledem, a zase se hnala pryč. Běžím do kavárny, sednu ke kámošce, zapálím, vtom se rozletí dveře a v nich kaštan! Uzřel, že tam nejsem sama, stáhl ksicht do slepičí prdele a opustil lokál...

 

ale stejně číhal za bukem, až pudu domů... a to změnil taktiku a už byl slušný a prý: „Dobrý den! Jsme se neviděli aspoň osm let, viďte?" Tak za tu slušnost jsem se na něj usmála a řekla: „Milý pane, krom toho, že mě tady naháníte půl dne přes půl města, jsme se my dva zcela jistě neviděli nikdy! A doufám, že to tak i zůstane!"