Začíná mě pomalu štvát, že není sníh... jsem nelyžař ze zásady, ale i tak se mi po něm začíná stýskat...venku je takové nevábné počasí, ani teplo, ani zima, všude šedo jak pod deklem kisně... asi tak jak říkává můj otec - až tě život omrzí a stane se ti peklem, skoč do záchoda a přikrej se tam deklem;-). No tak do klozetu skákat netřeba, stačí jeden pohled z okna...
Přichází po špičkách blíže neurčená chandra. Běžně mě navštěvuje na podzim, tak si teď možná spletla datum. Ale je tu a nedočkavě ťuká... na hodinky;-). Sníh by mou náladu pozvedl... a to u nás včera večer sněžilo! Sice malinko, srdce zajásalo... a ráno nikde nic... tak zas žádná radost.
Ale teďka jsem si na něco veselého vzpomněla! Ze sněhu jsem se také velice radovala na poslední velikonoce, které jsem strávila na horách u německých hranic. Pobyt byl fajn, lidi, co mi dělali společnost, taky, a tak jeden večer u krbu slovo dalo slovo a druhý den se vyrazilo lyžovat kamsi na Klínovec... páč jsem hrdina, obavy jsem odhodila, vědoma si hesla, že kdo jednou uměl lyžovat (a já uměla, leč ve třetí třídě), nikdy to nezapomene. Zvláštní, že ve mně nehlodala jediná obava... prostě jsem si byla naprosto jista, že výkon, který předvedu, bude hodný nejméně průměrného lyžaře.. první obava malinká zahlodala, když jsem zjistila, že lyžáky, co mi byly zapůjčeny, jsou drobátko velké a jaksi ani moc dobře nedrží ty spony... no nevadí, vyřešily to dvoje poctivé sibiřky. Pak lyže... trochu moc dlouhé... jsem si vzpomněla na další poučku, že by snad lyže měly mít na dýlku tolik cenťáků, co měří jejich aktuální vlastník... no bóže, furt jsem ještě byla v klidu. Pak červená větrovka, čepky netřeba, páč v menší nadmořské výšce, kde jsme byli na chatě, bylo docela teplo, tak 10 stupňů... a vyrazili jsme pěkně autem na ty sjezdovky. Nikde už nebyl žádný sníh, jen právě tam, kde jsme jeli, fungoval poslední vlek a sněhu bylo dost.
Už cestou k vrcholu nebylo vidět na pět metrů, všude se válela neprokouknutelná mlha, a při výstupu z auta mě málem odnesl první poryv větru. Větrovka byla totálně k ničemu, za 5 minut jsem byla zkřehlá jak hlávkový salát po prvním mrazíku. Tak logicky padl nápad, že se zahřejem pohybem...jako na těch lyžích... To, že špatně vidím, jsem tu už párkrát psala... ale to, že na jedné ceduli poblíž bylo poznačeno, že se jedná o černou sjezdovku, jsem zaregistrovala... akorát jsem teda vůbec nevěděla, co to černá sjezdovka je... tak šup. Na nohy lyže, na hlavu kapucu a že se jede.... Ouha. Chtěla jsem rozumně jet pluhem... a první oblouček se tedy nezdařil, páč jsem kecla pěkně na ten zledovatělý terén... síly bylo dost, tak jsem se vyhrabala a znovu... tak další oblouček... a na prdel... a další... a tak to šlo asi patnáctkrát... Kámoška, co mi radila, jak na to, to po patnáctém pádu vzdala a odfrčela kamsi dolů a do mlhy. Nadávala jsem si, že jsem nemehlo, to zabralo a když se už už zdálo, že na těch prknech ustojím, sjezdovka se prudce svažovala kamsi do neznáma, do mlhy a tmy a já si preventivně sedla na zadek radši hned. V tu chvíli jsem teprve dostala fakt strach... jak jsem tam seděla jak zasněžený hřib, páč začlo sněžit, všichni se mi někam ztratili, vichr přivál další mlhu a o mě se začala pokoušet taková ta panika, že jsem na neznámém místě, že mě tam nechají, navíc jsem si vzpomněla na sen, co se mi zdál pár dní předem, kdy jsem ani nevěděla, že na jakési lyže pudu, a byl o tom, že jsem se jela zabít na lyžích kamsi do horského letoviska... tak jsem zavřela oči, párkrát se pomalu nadechla, mlha zmizla, já jsem si vztekle zula ty pitomé lyže, které za to samozřejmě mohly, páč byly moc dlouhé, hodila jsem si je na záda a nějakých těch padesát metrů, co se mi podařilo pokořit;-), jsem šlapala v hnusných o číslo větších lyžákách pěšky nahoru...
Na chajdu jsme dorazili autem, z kterého se mi ani nedařilo vylézt, páč ty pády ani tak nebolely, ale moje povrchová zranění se za cesty autem hezky rozležela a taky začala měnit barvu... byla jsem hezky zbědovaná, lyže jsem hodila do jakési šopy, lyžáky vzápětí za nima a o lyžování jsem na dlouhou dobu nechtěla ani slyšet...i když...pomalu se sešel rok s rokem a když tak na to vzpomínám, byla to docela sranda... jen... nikdy bych nevěřila, že člověk může mít z toho, jak několikrát nevinně spadne, až takové kolosální modřiny... ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat