Včera večer jsem čekala telefon z Chicaga a místo toho koukám, v půl desáté v noci mi volá uklízečka. Bydlí přes ulici od naší práce, tak vidí do oken toho našeho likusáku a prý že neví, co se tam děje, ale svítí se ve dvou místnostech, což zvykem nebývá, že to vypadá na narušitele, leč s baterkou tam nikoho chodit nevidí...
No, na volání strážců zákona to nebylo... nechtělo se mi do zimy, navíc jsem si právě nachystala nějaké jídlo, že dám pozdní večeři, leč nenapadlo mě, na koho bych přehrála nemilou povinnost jít to tam omrknout (dělám občas i vrátného;-)... tak jsem jí řekla, ať počká před barákem, že tam spolu vlítnem. Že bychom byli v úplném klidu, to zase teda ne... Likusák je na temném místě města, bez veřejného osvětlení, stará kuča s mnoha dveřma, oknama a zákrutama chodeb.
Tak jsme tam došly a tak že kterým vchodem se dáme. Vybrala jsem ten, od kterého byl větší panoramatický výhled, tím pádem menší šance, že dostanem něčím po palici;-) tak jsme se tam vplížili a jak v akčním filmu! Přískokama jsme postupovali vpřed a zkoušeli kliky od dveří, uklízečka hulákala HALÓ! JE TAM NĚKDO? Trošku jsme záměrně bouchaly, abychom potenciálního lapku vyděsily, ale vyděsily jsme se samy, když jsem bouchla jedněma dveřma, za kterýma stál na štokrli kýbl s hadrem a nějak ten průvan ho strhnul....prostě se nikdo neozval, tak z toho vyplynulo, že někdo tam asi byl, ale už dříve a jen zapomněl zhasnout...
To by mě zajímalo, jak by se člověk zachoval, kdyby tam fakt někdo byl. Páč si myslím, jak bych to nedala, bojové postoje, facka funus oko na zdi... a myslím, že v ten moment, jak bych zaslechla kroky, tak zmrznu. Postihla by mě paralýza a jediné, co by se hýbalo, by byly asi oči;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat