DUŠEVNÍ BLITÍČKO

Už víc, jak dvě hodiny je na cestě ke mně Jana. Nevím, kde se fláká, když má jet autem a cesta trvá takových pět minut. Jednou si ji pošlu pro smrt...

 

Večer u domácího krbu se zdá být ohrožen. Na druhou stranu, nemyslím, že by ještě došla. Hodina kompletní na zalehnutí s přítelem knihou. Po těle už je mi dobře, ne tak po duši, ale věřim, že i tohle se ještě do hluboké noci poddá. Připadám si dneska hrozně sama. A to prý není dobré, říkají lékaři. Našla jsem v Příručce mesiáše od Richarda Bacha slova pro dnešní den, či spíše tento letmý okamžik:

 

Celý život čekáte na Někoho, kdo vám porozumí a bude vás přijímat takové, jací jste.

Nakonec zjistíte, že ten Někdo jste celou tu dobu byli vy sami...

 

No aspoň že tak...

 

Přemýšlím, jestli mám ještě pár dní nechat vánoční strom. Nějak se s ním nemůžu rozloučit.  Každý večer rozsvítím lampičky, a koukám, jak se v jejich lesku třpytí stříbrné a modré vánoční ozdoby... ten strom se má. Nikdy nezestárne. Bude vypadat pořád stejně hezky, i když mu chybí ta jedna větev, co mu urval tmavý lapka... výhoda neživých věcí. Čas se jich nedotkne a když, jdou snadno nahradit. To jen lidská ruka má dar ničit. A za to byl člověku dán čas, aby utíkal a odměřoval naše životy. Každý chce žít věčně, ale nikdo nechce zestárnout.

 

Jak se zdá, mám po včerejší akci duševní očistec. Takové věci mě běžně nenapadají, ale dneska je jeden z těch dnů, kdy takové myšlenky vylezou na světlo, než je po důkladné analýze zase pošlu zpátky. Dneska se mi to už daří. Ale nebylo tomu vždycky tak... po dvou letech strávených pod jednou střechou s psychopatem, kdy jsem po jeho definitivním odchodu z mého života bouchla od radosti šáňo a za půl roku poté, kdy jsem si pochvalovala, jak je mi skvěle a jak jsem to všechno zvládla, se u mě objevily dozvuky těch dvou hrozných let a já jsem musela vyhledat cvokaře, abych dokázala vůbec fungovat. Žít se mi vůbec nechtělo... v noci jsem se budila hrůzou a dusila se,  když se mi zdálo, že mě nechal zaživa pohřbít, jak sliboval, panické záchvaty byly mými častými návštěvníky nejen v noci a nejen doma, jen pouhá myšlenka na toho člověka ve mně tyhle stavy spouštěla a což teprve, když jsem ho náhodou někde zahlédla či potkala... pořídila jsem si plynovou pistoli (zbroják mi propadl), kasry, na okna bezpečnostní fólie... období absolutního shitu. Nechci to tady rozvádět, páč je to už pár let a vlastně mi nedělá dobře ani na to období vzpomínat. Vylízala jsem se z toho. S pořádnýma šrámama na duši a taky na těle, ale dneska už je fajn. I když - onehdá jsem se o sobě dozvěděla, že jsem hodně tvrdý člověk. Asi jako skála;-). Navenek... A kdo by se tomu divil?

 

Tak sorry, že si tady občas vylívám srdce. Dyk to nejni zase tak často ;-)