Myslím, že už dávno jsem nevypila tolik vína, jako včera... Černý PanTér mi onehdá říkal, že litr červeného rovná se jedné červené krvince;-). To je, myslím, pěkný kec. A jestli nekecá, tak potom mám po včerejšku takové dva tři nové erytrocyty;-)
Zabrousila jsem takhle včera navečer k ségře, kterou jsem neviděla přes měsíc. Byla docela smutná, páč její chlap byl opět jako slíva... tam dojde brzo k proměně ve slívu skutečnou, takovou tu z bowle, nacucanou špiritusem, švagroušek ji totiž každý den má jak z praku. A ségra je z toho na prášky. Vlastně už ne. Už to vzdala a chlapovi dala ultimátum... že buď ona s dětma, nebo chlast... tak jsem zvědavá, jak to s nima dopadne...
Se ségrou jsme si taky daly sedmičku vína a já jsem se pakovala domů, že jako na to plánované country.
Tak volám Janě, že sraz za půl hodky poblíž country stodoly a ona na to, že je ještě 50 kiláků od domova! A že mám přijít k ní za hodku, tak si dáme malinko do trumpety a vyrazíme! Po vyslechnutí tohoto bojového plánu se mi už nikam nechtělo, páč chodit na akci, co začíná v půl osmé, s úderem jedenácté, má fakt smysl asi jako mrtvému v prosinci na funus navlíkat zimník;-). Ale nedala se odbýt, že to bude paráda, teprv se to rozjede a že tam musíme za každou cenu jít... tak jo, zlato. Tak jsem se tedy vypravila k ní.
Tam jsme pobyli hodinku, dali si dvě decky jako na to nakopnutí a šly jsme. Ve stodole lidí jak malých psů. Leč - vymalováno. Už dohráli. Jak jsem správně předpokládala. Takže jsme zaparkovali u barpultu, kde se sešlo docela dost známých, zábava jax tax... akorát mě při tom pití začal sužovat brutální hlad. A pak že hlad je převlečená žízeň! Chtěla jsem jít domů, páč krom hladu zaútočila i potřeba spánku, ale pořád se odněkud vynořovaly nové známé i neznámé tváře, co se mnou chtěly prohodit pár teplých slov, Jana mi ještě k tomu utekla a já se teprve s úderem čtvrté ráno konečně ze stodoly vykodrcala.
Teda, musím říct, že celou cestu domů jsem si říkala, jak se mi skvěle kráčí, jak se perfektně cítím, že ta noční procházka je to NEJLEPŠÍ co mě mohlo potkat... byla jsem totiž docela dost ovíněná, navíc cesta ze stodoly ke mně domů není krátká, troufám si říct, tak dva kiláky noční tmou, a jak si k tomu šoupnete boty na docela vysokém šteklu (to jako jsem si myslela, že dám nějakou tu čtverylku;-), tak to byl výkon docela heroický;-). Oči se mi klížily, tak chvílema zavládla i obava, ať s mi na tom šteklu nějak nešprajcne noha, páč potom bych se mohla svalit někam do rygólu, následovala by rána do hlavy (nebo taky ne) a teď to nejdůležitější: v horizontální poloze by zaručeně došlo k okamžitému odchodu do říše spánku... ta ostuda, až by mě někdo za ranního kuropění našel, by nestála za to....
Tak jsem napla všechny síly a dorazila domů. První, po čem jsem vystartovala, byla lednička. V ní - sláva - brynzové halušky s anglickou! Srdce zaplesalo, ohřála jsem to v mikrovlnce a šup s tím do pelechu... ráno se vzbudím, do polštáře zapíchlá vidlička, vedle mě mísa s třema osiřelýma haluškama...
Nehubí náhodou noční žranice nově vzniklé červené krvinky? ;-) Tak to by byl fakt pech... ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat