JAK JE TO S TOU GRAVITACÍ

Konečně napadl sníh. A ještě před sněhem řádně zamrazilo. Za tmy kráčím směrem ke kolbence a sleduju páru, stoupající z řeky. Zajímavý úkaz, začínám přemýšlet o tom, jak by asi bylo v Londýně za časů Jacka Rozparovače... za mnou kdosi sípe, rychle přidávám do kroku a on to je jenom šílený jezdec v kulichu s náběhem na průduškové astma.

Zčistajasna začíná poletovat sníh. A to mě hned napadne ve skříni skrytý snowboard čekající na svou příležitost. Teorii jsem nastudovala, a jak tak jdu z kopce, tak lovím v paměti backsajd a frontsajd, úplně natvrdo zkouším ve svých parádních kozačkách to nahnutí, no nic, holka, to pude... a najednou pár metrů před kolbenkou rup...parádní backsajd jenže ne do sněhu, ale natvrdo na beton. Jedna noha v luftě, druhá pěkně poskládaná někde pode mnou, no to fakt nechápu, co se mi to stalo... vyškrábala jsem se zpátky na nohy, stát teda můžu, nic moc nebolí a koukám, jedna jediná zamrzlá kaluž v širém okolí a já cyp zrovna na ni vlezu a málem se zabiju. Dotáhla jsem se jak zpráskaný pes do kolbenky. Tam jsem zjistila, že noha trošku bolí, ale chodit se s tím dá. Že nová bunda nejen, že je jak prase, ale navíc se mi tam podařilo vytvořit o zamrzlé šutry i pár trhanců. Že mě bolí palec na levé ruce a to ani nevím, že bych na tu ruku spadla. 

No eště se nezačlo jezdit. Jak to bude vypadat na tom svahu, to jsem fakt zvědavá. 

Přemýšlím nad sebou a myslím, že jsem docela solidní kopyto. Jako onehdá. Byli jsme hrát bowling. Rodinný sport, kdy není problém při troše štěstí pro matku tří dětí nebo staříka nad hrobem shodit všechny pandrláky. Ne tak pro mě. Hrála jsem v družstvu nejlepších. A byla jsem z nich nejhorší. Podařilo se mi trefit dvakrát po třech pandrlákách, jinak šlus. Hodím, koule fičí pěkně po prostředku- metr před cílem se zatočí doleva. Případně doprava. Po skončení hry mi kdosi moudře poradil, že kdybych hodila víc, tak by ta koule dofičela až do cíle a pěkně z boku by ty pandrláky naťukla, že by padal jeden po druhém. To mi řekl brzo. 

V kolbence zase kráčím po mokré chodbě ve svých zdravotních korkových nazouvákách. Mají, pravda, už trochu sjetý vzorek, ale zase do práce jsou dobré. Jsem si donedávna myslela. až jsem v těch nazouvákách zahýbala do dveří a ujela mi noha na kaluži rozpuštěného sněhu, co tam nechal nějaký návštěvník. Pud sebezáchovy zavelel, chyť se dveří, tak jsem se jich chytla, ale blbě. Neudržely mě a páč se otvíraly směrem ke mně, dostala jsem ťafku do hlavy. Hned poté mi podjely nohy úplně a zas jsem se octla na zemi! Podruhé za tři dny. Odřená ruka, naražené kolena jsou patrně jen drobnou epizodou počínající zimy.

Kdoví, co mě eště čeká.

Přeju všem krásné vánoce a bacha na gravitaci!