VÝLET ZA TURECKÝM MĚSÍCEM

V úterý jsem teda vyrazila s kolegy do Turecka.

Noc před odjezdem byla krušná, v hlavě mi běžely všechny možné letecké katastrofy, které jsem kdy zaregistrovala, myslela jsem na čoklovou, která odjela na letní byt k našim, na chemika, který odcestoval k ségře na týden, kdy nebudu doma, aby se z bytu nestal squatt. A bála jsem se. Bála jsem se tak, že jsem skoro vůbec nespala.

Ráno jako zázrakem nebylo po nervozitě ani památky. Pendolinem jsme se dokodrcali do Prahy a pak na Ruzyni. Nejhorší byly ty čtyři hodky čekání, páč jsme radši vyrazili dřív, bo jsme již dříve měli tu čest důvěrně poznat české dráhy, co časem (snad) dojedou a my jsme nemohli potřebovat, aby nám éro frnklo před nosem. Pravidelně jsem se posilňovali jupíkem a dětskou výživou hamánkem, páč s náma letěly i děcka, takže by nebylo dobré, aby jejich dospělý doprovod uzřely požívat alkoholické nápoje z originálních obalů.

Když nastala chvíle nastupování do letadla, rozbouchala se mi navzdory hrdinnénu výrazu hercna. Letěli jsme s tureckýma aerolinkama a letadlo vypadalo takové nějaké staré a dobité... na křídlech se třepetaly nějaké plechy a chlápek, co seděl vedle mě u okýnka říkal, že se mu zdá, že tam chybí nějaké šrouby... měl to být černý humor, co se teda moc nevyved. Naštěstí z druhé strany seděl kolega, co lítá několikrát do roka, tak ten mě uklidnil. Měla jsem strach ze vzlétnutí, ale to bylo všechno úplně v pohodě. Z humusu, což byl asi turecký název pro jídelní listek, jsem si vybrala kuře, ale páč jsme seděli v prostředku letadla, už zbyly jen tortelini. Pivo už taky došlo, tak jsme tu slivovici z letiště zalili červeným vínem. Turecká letuška se tvářila jak drak Mrak a navíc měla strašně špinavou pobryndanou uniformu. Zdála se mi divná, taková celá ucmuchtěná, ovšem poté, co jsem viděla, jak moje spolucestující vychrstla nechtě do uličky červené víno a polila lidi přes uličku, bylo mi jasné, že v letadle se pobryndat je to nejmenší.

A pak Turecko.

Navštívili jsme Istanbul a Karamürsel. To je město asi dvěstěkilometrů od Istanbulu. Oblast, před deseti lety zničenou zemětřesením, kde se mimo jiné nachází námořní základna. Viděli jsme tam ponorky a spoustu vojenských lodí. Taky hodně baráků, které mají tři patra ale bez oken a jen támhle nahoře jsou nasazené okenice a v nich vlajou záclonky... prý to tamější lidi stále dávají dohromady po té katastrofě a jezdí na to vydělávat do ciziny.. jde to pomalu. Jo, a turecké záchody... chudáci artritici. A všude je Attatürk. Ve školách místo prezidenta. Na barácích. V obchodech. V obýváku nad krbem. V knize, kterou nám tam darovali jako dar nejvzácnější. Attatürk stokrát jinak.

Pak Istanbul. Úplně jiná kultura, jakoby úplně jiná země. Tam, kde jsme byli, byla hodně vysoká životní úroveň. Krásné luxusní byty. Evropské záchody! Zúčastnli jsme se piknik na lodi do Bosporu. Na tanečním večeru v prvním hotelu na Bosporu nás krásné turkyně učily kroutit zadkem. Na zahradní párty u hotelu Green Park jsme se fest přežrali.  Navštívili jsme chrám Haghia Sophia - Svatá Moudrost (další památky jsme bohužel nestihli). Smlouvali jsme o cenách na Grand bazaru. Taky jsme poctili návštěvou Old English Pub na nejznámější turecké avenue. A taky jsme měli open - air piknik na louce s plastovýma židlema - šest hodin totální nudy, místo které jsme mohli obrážet ty neviděné istanbulské památky... Poznali jsme nové lidi. Musím říct, že ti, s kterýma jsem se setkala, ve mě vytvořili dokonalou iluzi toho, že tihle lidé by se pro vás rozdali (tu pokazil až prodavač zmrzliny, co vracel drobné, přitom kecal a chválil krásu a jaksi přitom nenápadně stopil do své prkenice padesát lir) . Stačilo pochválit náramek a ten hned změnil majitele. Zmínit se o tom, že se mi jejich hudba líbí. A už jsem vyfasovala cédéčko...Nehledě na to, že při ubytování v soukromí jsem se cítila jak v nejlepším hotelu se skvělým servisem. Nechala jsem tam své srdce.Ne to v hrudi, ale to, co jsem nosila na krku. Velké stříbrné srdce. Sice jsem do Istanbulu vezla dárky, ale v porovnání s tím vším, co jsem tam dostala, se mi to zdálo málo... Neměla jsem víc co dát. A Secil si to srdce zasloužila. 

A v pondělí jsme se vraceli domů. Ani se mi tam nechtělo...

Ten týden jsem spala čtyři hodiny denně a nervy pracovaly, takže let z Istanbulu byl daleko horší, než z Prahy. Klepala jsem se jak čoklová po zmoknutí. Naštěstí vedle mě seděl nějaký sličný fyzioterapeut, co viděl mé měnící se barvy, tak mi nabídl, že mě bude při padání držet za ruku. Co slíbil, to taky dodržel a s jeho pomocí jsem cestu zpět zvládla.

Cestování je parádní. Střelci prý cestování milujou. Před pár dny bych se hádala, že asi nejsem ten správný střelec. Ale teď už to vím! Chci zas co nejrychleji někam vycestovat. Poznat nové lidi a najít nové přátele. 

A Zuzi - vsetínské konvence jsou definitivně fuč!