BARVY ŽIVOTA

V pátek se mi naskytla možnost zúčastnit se semináře o barvách života. Vyhodnotila jsem to jako dobrou příležitost rozšířit si obzory, tak proč ne, že jo. Seminář mě nadchl, ovšem daleko víc mě nadchl ten lektor, co ho vedl. Ten, kdyby přednášel třeba o úmrtnosti much v zemích českých, by měl i v tom úspěch. Jinak - nabyté informace mě zcela pohltily, tak jsem se o ně chtěla s někým podělit. Nevybrala jsem ovšem toho nejlepšího člověka, páč mi to docela ztrhal a prý to, že se na lidské blbosti dá vydělat majlant, je stará věc;-). No co. Mě se to líbilo. Jsem se dověděla třeba, co znamená, když si na sebe vemu černou barvu (kterou nosím velmi velmi často a nejlépe od hlavy k patě). Kdekdo mi tvrdil, že černá je depresivní barva, barva pesimismu a beznaděje. Prd! chci být objektem zájmu!

Jakožto správný objekt zájmu jsem byla v sobotu pozvaná na projížďku plachetnicí.

Nedůvěřivě jsem v sobotu ráno sledovala počasí. Poprchalo a po pátečním uragánu byla venku kosa jak z nosa. U přehrady bylo ještě o pár stupňů míň a k tomu duly větry, které stavěly vlny jak menší domek (nebo aspoň boudu pro psa;-). Plavu spíš jak sekera ke dnu a jak by to vypadalo se záchrannou vestou, kdyby mě vzal po hlavě stěžeň, to nevim. Akorát vim, že bych musela mít vestu s límcem;-). Při pohledu na vodní hladinu, co vůbec nebyla hladká, mě zachvátila panika, zabylo mi zle a z projížďky nebylo nic. Stejnak bysme daleko v tom vichru na plachetnici nedopluli, nebo naopak jo a hledala by nás pak flotila se záchranářským člunem a psem;-).

Místo romantické plavby na romantickém plavidle jsem z důvodu příliš větrného počasí byla zapojena do brigádnické akce na nové  přístavní molo. Taky dobrý;-). Dostala jsem do ruky štětec a plechovku s černou barvou a prej: natírej! Činila jsem se. Po hodině zodpovědného natěračství jsem dostala křeč do ruky a pak už jsem to jenom tak šmrdolila, jakože se mi nechtělo otírat štětec o plechovku, kterou jsem si jen tak volně položila na dlaň. Taky jsem si stoupla tak, že vichr od vody na mě chvístal tu mizerně otřenou barvu na štětci, takže na konci brigády nesly mou barvu života nejen moje výletní hadry, ale rovněž jsem měla puntíkovaný obličej, všechny odhalené části těla a zaliskané nohy až po kolena. K tomu ale dobrý pocit! Den se vyčasil a až na ten vichr bylo nádherně.  A molo bude taky krásné!

Takže příště už se na tu bárku snad odhodlám;.).