AŤ ŽIJOU RODINNÉ AKCE

Dneska jsem místo pracovního nasazení ráno absolvovala nepříliš vážný, leč nepříjemný zákrok v narkóze. Narkóza byla lehká, ale mě coby hladného a žíznivého člověka s nízkým tlakem, to stejně sunulo při pokusu o postavení se z postele k zemi;-). Druhý pokus už naštěstí vyšel.

Po zákroku jsem musela být celý den v klidu a nechodit na slunko. To jsem ocenila, páč na teploměru bylo pětatřicet ve stínu a při takové teplotě  já stejně ven moc nechodím, a když už není zbytí, držím se stínu nebo půllitra;-). Tak jsem doma dospávala lehkou narkózu a po dlouhé době si pustila televizi. Soukromá televize ani jiný prostor jako obvykle nepřekvapil, takže jsem vyhrabala pár filmů, co jsem koupila a eště nebyl čas na ně mrknout. Zvlášť jsem si lebedila u filmu Krakonoš  a lyžníci. Ten sníh! Lyže! Paráda! Letos se na zimu vyloženě těším. Toto léto zavání trapností. Je buď tropický hic nebo hnusně. Nebo povodně. A když už je náhodou výjimečně parádní počasí, dlím v kolbence. A teď mám navíc eště po koupání. Dovolenou odkládám o týden a klidně už může přijít podzim. Jeřabiny už mimochodem zrajou, což je neklamná známka, že je za bukem;-).

Zatím je ale pořád to zmatené léto ale aspoň se blíží víkend!

Zítra se chystá velká grilovačka - pokud teda nebude lít, jak je dobrým zvykem, když je takový plán. Už se spravujou zahradní židle a stůl z luxusního, leč dvě sezóny nepoužívaného zahradního nábytku, na kterém za tu dobu hodoval snad jen červotoč;-). V sobotu se pojedem mrknout na přehradu, která mi nezvykle přirostla k srdci, na Slezskou Hartu. A v neděli se chystá zcela jiná partyja - u našich se koná pouť. Tyhle obecní slavnosti mi naopak k srdci nepřirostly, ale chápu, že děcka jsou nadšené kolotočema, kterých se do dědiny vleze rok od roku víc. Méně nadšení jsou rodiče, že stejně jako počet kolotočů ani ceny vstupenek nestagnují a oni musejí šáhnout hloubějc do krizí vyžrané kapsy. Naštěstí mé dítě již není dítě, ale dospělý jedinec, který po mě na lístky nechce a pro jistotu se už vůbec nezdržuje doma. No, už si zvykám i s čoklovou na samotu.

Mimochodem, pouť je významná událost. Ta se u nás bere krom oslav narozenin jako další důležitá rodinná sešlost, na které neúčast omlouvá jen smrt, případně neodkladné záležitosti rodinné (já rodinu svoji momentálně nemám, takže u mě platí jen ten první případ). Takže  když jsem u našich nedávno sdělila, že asik nebudu k dispozici, páč mi celá pouť aj s davama lidí může být ukradená, tatovi to bylo sice fuck (jsem po něm), ale mamka se zatvářila dost  smutně. Zato ségra dvojče mi vmetla do tváře, že prý když budu příště něco potřebovat já, taky se na mě vykašle. Tento její výlev jsem ovšem nepochopila, co jako ona po mě aktuálně potřebovala. Leda mou společnost u našich, aby tam se svou famílií nemusela dlít sama. No, v zájmu dobrých rodinných vztahů se tam nakonec asi zjevím...

Když už je řeč o naší famíliji.. nedávno měla mamina narozeniny. Mě nenapadlo nic lepšího, než že koupíme dvoje interiérové dveře, ať si svůj baráček zvelebí. Společný dar nás dcerunek a hodného tatínka. Taky jsem ty vrata hned výhodně objednala. S dodáním byl trošku problém, páč přes léto většina truhlářů asi nepracuje a ti co obětujou, mají pak moc práce a neetíhají. Tata průběžně brblal a když už na dveře i zapomněl, náhle byly tady. Uběhla dlouhá dodací lhůta a dveře se konečně vezly na místo určení. Byl udán čas: 20:00 večer. Když bylo 19:45, měla jsem telefon, že logistická spojka teprve vyjíždí a těch 40 kiláků určitě za 15 minut s vozíkem neurazí. Paráda. Cítila jsem problém. Volám tatovi. Nezklamal.

„Kurva, tak kde je s tyma dveřma?" hřímal do telefonu.

„Už jede, zdržel se, ale do devíti tam bude, může být? Nebo to nechat na jindy?!, snažila jsem se otce uchlácholit, páč jsem v tom byla nevinně.

„Co? Tak já tady sedím před barákem už hodinu a vyhlížím! Je tu zima, su zmrzlý jak sobolí hovno, tak tu už teda počkám!"

A praštil s telefonem. 

Venkovní teplota byla 30 stupňů...

Jak řekl, tak udělal. Počkal. A když jsme přijeli, srandoval a jak by ho vyměnil. Někdy svojemu tatovi nerozumím... ale to bylo naposledy, co jsem nějaký takový kšeft domlouvala.

Přísahám.