CO BYLO JE A BUDE

Tak nás opustila ta naše tetička a famílija se vydala doprovodit ji na cestu poslední. Tata má jakousi chrobavou nohu a třicet roků neseděl za volantem, ségra manžela, co konečně našel jakýsi džob, tak na výletování není času, druhá ségra nemá řidičák, takže los na smutečního řidiče padl na mě. Co na tom, že jezdím cirka měsíc a nemám ani auto. Kdysi (před osmi lety) jsem byla řidič zdatný a překážek se nebojící. Tak jsem si auto půjčila, naložila ségru a staroušky a vyrazili jsme. Tatu kupodivu celou cestu nestihl žádný cholerický záchvat, zato se ukázal jako zdatný navigátor, což je chvályhodné, páč v Ostravě jsem zabloudila dycky, když jsem přes ni jela, ač jsem byla vyježděná jak fitipaldi.

Jistě, cesta se neobešla bez drobných hádek.

„Teď pojedeš za zatáčkou doleva," radila mamina, co před čtyřiceti rokama dělala v Ostravě výšku.

„Co by jela doleva, pojede rovně!" houkl tata, který se tam narodil a do svých pětatřiceti tam poblíž bydlel.

„Doleva, musíš doleva!" přitvrdila mama.

„Tak kam?", zařvala jsem já.

„Doleva!"

„Rovně!"

Nakonec to byla hlavní cesta bez odbočení, která ale nevedla rovně, ale měla levotočivou zatáčku.

„Vidíš, jsem to říkala, že to bylo docela!" vítězoslavně oznamovala mama.

„Kurva, jaké doleva? Šak jela rovně!", trumfoval tata.

Ach jo...

Pohřby, ač smutné to věci, mají jedno pozitivum a to to, že se po čase sleze rodina, co se jinak nepotká. Fešný mladý farář s nagelovanýma vlasama nám radil, jak o sobě začít přemýšlet a baby, co se roky neviděly, si ukazovaly fotky a klábosily na obřadu o stošest, až na ně farář několikrát musel hodit zlým okem.

Zapíjení skury proběhlo v nedaleké knajpě, kde se moje posádka trošku posilnila už před obřadem samým a původní plány typu - pojedem hned, ať jsme brzo doma, vzaly brzo za své. Hlavně mamina se pěkně rozšoupla - zřejmě šlo o nácvik výletu do vinného sklípku, kam směřovala na druhý den na výlet.

Cesta zpátky už proběhla v klidu, akorát mě ty zážitky pohřební jednou zavedly někam mimo správnou cestu a já jsem v nějaké dědině skončila místo na výjezdu u krchova...

A dneska jsem měla hrozné sny... o nemoci a o smrti. Asi následek toho všeho, co jsem tam slyšela.... Je to pryč.

Stejně jak všechno jednou bude.

V rezavým zámku rezaví klíč,

Všechno živý dávno je pryč,

Kromě vzpomínek, co zpívá horníkova dcera...

To je z jedné písničky z filmu První dáma country music... ale sedne to. V té hornické kolonii, co jsme jako děcka bydleli u babičky, už není nic. Zajeli jsme se tam podívat, když jsem minula špatně označenou odbočku ke krchovu.

Na Zakopane na Nivě

tam v zemi plne sazi

a milované vašnivě tam leži naše Lazy...  

Není ani ten dům. Není ani ta kolonie. Nezůstal tam kámen na kameni... Zaseli tam trávu a vyrostl tam les. Stavět a bydlet se tam nedá, prý je to poddolované... 

Něco odejde. Ale třeba zas něco jiného přijde. Život je krásný. Tak koukejme, ať je. Já teda koukat určitě budu:-).