PRÝ MÁM HUDEBNÍ SLUCH

Tvrdila mi dycky mamina, když jsem jednou rukou brnkala na harmonium vánoční melodie. Ten sluch jsem prý zdědila po dědovi, co uměl hrát snad na všechny hudební nástroje. Tak aby toho bylo řádně využito, i se ségrou nás naši zapsali ve třetí třídě na zobcovou flétnu.Učitel byl  etylik, na hodiny nechodil, pospával v konťasu před liduškou a my jsme ho nechali spát a našli si na sídlišti jinou zábavu. Nenaučil nás ani noty, natož nějakou skladbu a důsledkem bylo, že mě, ségru i dalšího spolužáka vyhodili u závěrečných zkoušek, když jediné, co se po dvaceti minutách podařilo nám všem svorně zahrát, bylo halí belí koně v zelí;-).

A teď, po tolika letech mi přišla do cesty kytara. Tak jsem si vzpomněla, že kdysi dávno, před nějakýma šestnácti sedmnácti rokama, jsem na to trochu uměla drnkat, když jsem malinkému chemikovi pěla ukolébavky, aby se mu dobře spalo. Moc času na trenirovku tehdy nebylo, tak jsem se naučila jen asi tak na pět základních akordů, nějakou dobu mě to bavilo a pak jsem s tím sekla.

Když jsem se přestěhovala, otlučená kytara, kterou mi kdosi kdysi daroval, putovala spolu s dalšíma věcma, co se zrovna nehodily a do malého bytu nějak nepasovaly, do sklepa. Ani nevím, jestli to bylo tehdy, když mi tehdejší sousedi vybrali sklep a přisvojili si lampu a pár dalších věcí (páč jsem je chytla téměř při činu, podařilo se mi zachránit aspoň vánoční strom).. nebo možná tehdy, když mi ze sklepa zmizlo fajnové křeslo. Prostě kytárka se někomu hodila taky. A bylo po umělecké dráze.

Ovšem teď přišel můj comeback;-).

Kytara je, chuť je taky, tak šup lup. Když jsem poprvé po letech hrábla kytaře do strun, docela dost jsem se vyděsila. Že bych po letech přišla o svůj hudební sluch? No to snad ne! S pomocí kvalitních knih s názvem Já, písnička, jsem se jala zkoumat, jak kytarou vůbec zacházet a pokusila jsem se zahrát ty nejsnadnější akordy. Děs běs. Brutus kaktus. Došla jsem k názoru, že nástroj bude patrně rozladěný. Ač jsem to nikdy nedělala, pokusila jsem se ho naladit sama. Kroutila jsem těma utahovákama, strkala ucho ke strunám, ovšem dosáhla jsem akorát toho, že už to nebylo k poslouchání vůbec. Zachránil mě mladý chemik, který patrně z nostalgie, že si vzpomněl, jak mu matička blahé paměti pěla prostonárodní písně, se nabídl, že kytaru naladí. Ale spíš proto, že se zmínil, že by se taky jako rád na to naučil hrát;-). Moc jsem mu s tím laděním nedůvěřovala. On ovšem našel na netu nějakou ladičku a podle toho kytaru dal dohromady. A já jsem konečně poznala, který akord hraju.

Třískám do toho teď každý den. Třískám je to správné slovo. Byla jsem vždycky k mému kytarovému umění hodně skeptická, páč mám krátké prsty, tak nevím, estli s něma vůbec zvládnu složitější akordy. Ale zkusim to. Navíc, jak tak koukám, udělaly se mi prstech levé ruky takové malinké puchýřky, každý večer vylezou, ale do rána zmizí. To pude. Já se nevzdám.  Pár posledních táboráků a grilovaček byla totiž pěkná nuda.

„Hele, je tu kytara. Zahrajem něco?", ptám se potenciálního kytarového virtuosa.

„Jasně," odpovídá kdokoliv, koho se ptám.

„Tak zahraj!", ponoukám.

„Já hrát nebudu. Já to vůbec neumim!"

 

 

A přitom vím, že umí.

Kdo se bojí, sere v síni. Nedá se nic dělat, beru to do svých rukou. A příště budu hrát já;-).