BÍDNÝ PLAVEC S MÍRNOU HYDROFOBIÍ ZNOVU NA VODNÍ HLADINĚ

Blížící se konec dovolené bylo třeba řádně užít. A tak se vyrazilo do Prahy.

Ač k vodě, především hluboké, mám respekt a  plavu jen kam nohou došáhnu, pomalu si zvykám, že na nějakém tom plavidle se dá doplout do hloubek a šířek nevídaných a strach z toho, co je pode mnou a kolem mě se snažím nepřipouštět. Na pátek jsme si naplánovali  dvoudenní výlet na Slapy. Samá voda... stres sám o sobě;-). Když Bůh dá, aj motyka střelí, utěšovala jsem se, když jsem chystala svačinky. Bude to dobrý. Parádní výlet! Jet na Slapy byl vždycky můj sen! Nejlépe ovšem autobusem nebo autem, někde se ubytovat a semtam se trošku jako namočit...

Nabalený člun pěkně vyjel ze zátoky na Vltavu. Slunko začalo pálit a motor burácel, za člunem se dělaly mohutné vlny, které trénujícím kajakářům kazily čas i směr jízdy a čoklové vlály uši. Po několika minutách jízdy už motor tak hezky neburácel, zato se začal pekelně přehřívat, tak jsme zastavili na první technickou ve vrbičkách na břehu Vltavy. Čoklová se trošku otřepala z rychlé jízdy, udělala hovínko, motor se poštěloval a hrnuli jsme to dál.

V plavební komoře jsme vtipkovali a plánovali věci příští. Při výjezdu z komory se vyhrnuly čtyři čluny a každý se chtěl předvést, jak zrovna ten jeho dovede po řece fičet. Ani my jsme nezůstali pozadu. Krosili jsme po Vltavě na špici formace, když v motoru, který už byl zase v horečkách, cosi zabouchalo a my se po krátké poradě rozhodli v cestě nepokračovat a radši dát motor prohlédnout servisákem. Naštěstí s sebou vozíme přídavný motor, na který není problém kamkoliv dojet, akorát je to teda výrazně pomalejší. Ovšem zas se člověk může kochat krásami přírody;-).  S tímto pohonem jsme se vraceli zpátky do plavební komory, odkud jsme před čtvrthodinkou vyfičeli. Zrovna byla z naší strany zavřená, takže jsme zastavili u mola a čekali, až bude volný vjezd.

Netrvalo dlouho a vrata komory se otevřela. Alfa rutinně šáhl po startéru. Nikoliv rutinně motor ani po pátém pokusu nenaskočil a navíc se z něho vyvalily oblaka bílého dýmu... Když se mlhy rozplynuly, motor se chytl a vítězoslavně jsme vjeli do komory. Čtvrt hodiny jsme pobyli, vltavská voda se vypustila a my zůstali tři metry pod úrovní hráze. Tentokrát už motor nenaskočil... nejdřív jsem si říkala, že je to sranda, ale když jsme tam tvrdli už deset minut a žádná změna na obzoru, začalo mi být mírně nevolno. Pod náma nevím, kolik vody a my v betonové díře... Alfa se pokoušel motor spravit, ale tomu vůbec do žádné činnosti v tom hicu nechtělo. Čoklová nervózně pobíhala a kvílela, páč se jí na houpající se lodi asi moc nelíbilo a já, starý stresař,  jsem začala snovat katastrofické scénáře... co když nás hrázný nevidí a pustí na nás tu vodu shora? A jak se odtud vůbec dostaneme bez motoru? To nás jako zase napustí? A pak vypustí? Alfa prý že na pádla. Ovšem záhy jsme zjistili, že pádlo máme jenom jedno, páč nikoho by nenapadlo, že s dvěma motorama bude zapotřebí ještě nějaké pádlo... Hrázný si nás ale naštěstí všiml a přišel za náma a shora nám udílel rady, kterak motor spravit. Už jsem ani nepředstírala hrdinku... Bylo mi nějak blbě. Tak jsem se vyškrábala po žebřiku z komory nahoru, na suchou zem, že půjdu někam sehnat to chybějící pádlo.

Jako zázrakem se po celé věčnosti Alfovi podařilo motor nakopnout a konečně jsme se dostali z komory, kde se o mě pomalu, ale jistě, začala pokoušet ještě ke všemu klaustrofobie.... Pomalu jsme pluli po Vltavě a kochali se pěknou vyhlídkou na volné vodě. Přimontovala jsem hloubkoměr a s mírným znepokojením sledovala aktuální hloubku toku a poměřovala ji s aktuální vzdáleností od břehu...a s nadějí vyhlížela naši zátoku. Alfovi kdysi dávno učarovala vyšehradská skála, tak místo do vytoužené zátoky zamířil k ní, aby mi to tam ukázal. A já už jsem jen chtěla stát na pevné zemi! A zatím můj instinkt zvětřil, že to asi nebude tak hned. Pět metrů od skály motor jemně škytnul... a chcípnul. Nic jsem neříkala. Jak říká klasik: začem bukvy? Vsjo jasno... to byl asi pro mě nějaký trest za všechny mé hříchy. Vzala jsem jedno pádlo, co bylo v lodi a snažila se plavidlo nasměrovat k nedalekému žebříku, abysme se aspoň měli čeho chytit, než nás někdo zachrání a neodpluli svévolně do cesty nějakému fest rozjetému výletnímu parníku....

Nakonec se motor znovu umoudřil a my jsme ve štyry odpoledne slavnostně vjeli do přístavu,  odkud jsme v deset ráno vyjeli;-). A místo výletu na Slapy jsme se navečer vydali na Vyšehrad,  kde jsem si konečně dala to pivo, na které jsem se celý den těšila.

Kuš... tolik štěstí za jeden den. Ale na všem se dá najít něco pozitivního: ještě, že jsme nezůstali viset někde na Slapech. Tam prý je plavební komora vysoká přes dvacet metrů. A z té bych po žebříku asi nevylezla;-).

Tak třeba příště;-). Ale radši s funkčníma motorama.