HŘEBENOVKA

O víkendu kolbenka pořádala výlet na kolech.

Organizací výletu byl pověřen kolega, šlachovitý sportovec, znalý tras místních i těch ve větších dálavách. Byla mu dána stoprocentní důvěra s tím, že účastníci výjezdu nejsou nikterak fyzicky zdatní, navíc pojedou i ženy, takže aby trasu vybral s přihlédnutím k těmto faktům.

Nadešla sobota. Účastníci zájezdu se shromáždili s více či méně dobrými koly před kolbenkou. Organizátor akce, navlečený do cyklistického dresu, s nezbytnou přílbou na hlavě, nás konečně seznámil s jednoduchou trasou pro rekreačního cyklistu. Pouhých šestnáct kiláků po hřebeni. Pche. Začali jsme prskat. Tak málo? Šestnáct kiláků? Organizátor však svatosvatě slíbil, že se nám to bude líbit. Na konci je hospoda, tam můžem posedět, poklábosit... a tak to zas jo! Lehká trasa, dobré pivo, pohodička. Těšili jsme se.

Nasedli jsme do aut a vyrazili do Velkých Karlovic na Kasárna. Někteří už v autě frflali, že se svezem sto kiláků a pak dvacet pojedem na bicyklu, no to teda bude stát za to!  Vyjeli jsme až nahoru. Teda - mysleli jsme si to. Pár kolbenkových foteček na památku a vyrazili jsme do lesíka. Ti, co si nevzali horské kolo, ale jen nějakého městského araba, brzy hořce litovali. Les hned po pár metrech vyměnil příznivou stezičku za prudký krpál.

„To je ale jediný!", hned nás uklidňoval organizátor akce, když dvě třetiny výletníků místo aby šlapaly do kopce, tlačily svoje vehikly s hekáním před sebou. Zpotili jsme se hned na prvních metrech. Mokré hadry při prvním ďábelském sjezdu ani nestačily oschnout a už tu byl další hrb. A cesta do hlubin. A další.. a tak se to pořád střídalo. Žádná, ale vůbec žádná rovina! Les a šutry a pak louka a úzký úvoz, ve kterém jsme se snažili udržet při zběsilé jízdě z kopce. Kolo jsem měla půjčené, páč, jak známo, na mém bajku už rok rejdí nějaký spoluobčan, co si ho bez dovolení vypůjčil z pavlače a už ho jaksi zapomněl vrátit.  Z kopce se muselo brzdit pořád na přední i zadní brzdu, prd tomu rozumím, ale brzdy nebo lanka vydávaly úděsné zvuky a od chvíle, kdy kdosi zavtipkoval „no to by mě zajímalo, co by člověk dělal, kdyby mu ruplo brzdové lanko", jsem sevřela řídítka pevněji a ještě se v duchu začala modlit, aby se to nestalo právě mě a majitelka kola řádně dbá na jeho technický stav.  

Dorazili jsme na jakýsi horizont.

„Kolik eště? Kolik jsme ujeli?", zněly dotazy zničeného cyklistického pelotonu s nadějí v hlase.

„Tři kilometry máme za sebou. Ale to bylo to nejhorší!", opět nás, už asi potřetí ujistil organizátor akce.

Kuš. Hodila jsem sebou na trávu a vydýchávala šok z prožité jízdy. Vedle mě kolegyně, co ji brutálně chytly kyčle. Už se na to kolo asi nedostanu, sípala. Prý snadná jízda! Pro rekreační cyklisty! To jsem si doteď myslela, že právě jsem! A zatím taková divočina. Těšila jsem se na pohodový výlet a bylo to horší, jak řídit auto. Jo, to jo. Chvilka nepozornosti a člověk se mohl ocitnout třeba hlavou v borůvkách (to v lepším případě) nebo taky někde hluboko v údolí pod kopcem.

Cesta to teda nebyla nikterak snadná. Hlavně se při ní nemohl člověk kochat krásami přírody, když měl oči přilepené na cestu před sebou. Když jsme uřícení se začínající svalovou horečkou a s bílýma kloubama na rukách dojížděli po šestnácti kilometrech na Portáš, objevil se proti nám cyklista. Stařík, nekecám, snad na ukrajině, na hlavě sombrero a na zadním nosiči přimontovanou papundeklovou krabici. Zůstali jsme s hubou dokořán. My, co jsme neměli síly ani na horském nebo trekovém kole a dědek křepce vyjížděl první strmý kopec! Zahanbil nás. V hospodě, která měla být zlatým hřebem našeho výletu, nikomu moc do klábosení nebylo. Na horách začalo pěkně vyfukovat a my jsme byli v propoceném oblečení zmrzlí jak sobolí hovna. Hodili jsme do sebe nějaký oběd a pivo a vydali se na poslední úsek cesty, sjezd do civilizace. Tentokrát už žádné šutry a úvozy. Regulérní asfaltka. Ovšem se sklonem kolem 50 stupňů. Chvílemi jsem uvažovala, jestli nemám náhodou nějak kolo zastavit a jít raději při něm. Ale jaksi jsem to dokázala. Byť s odřenýma ušima a asi hodně opotřebovanýma brzdama.

Už mi trošku otrnulo, takže když to zpětně hodnotím, byl to hodně dobrý výlet. Akorát si dávám slib, že si konečně koupím vlastní kolo. Horské. A budu trénovat. A příště to nějakému takovému dědkovi na ukrajině natřu já;-).