Prááááásk! Láme se týden!
Od rána poctivě pracuju. Po příchodu do práce jsem s podivem shledala, že v kanclíku není ani noha a pak mi to došlo.. páč včera jsem kolegyním sdělila, že asi přijdu později, mám totiž neodkladné vyřizování soukromých záležitostí (cha), tak dámy nemeškaly a vyrazily na ranní nákupy do Alberta (neboť po ránu co neutrží ve slevě, skoupí důchodci). Nic mi nepřinesly, tak jsem je po příchodu hned zdrbala, ať si nezvykají na takové móresy na pracovišti.
Byla jsem si zapálit, tajně, páč u nás se to nesmí. Ještě že jsem si vzala svůj kuřácký kabátek, protože na mě před kanclem netrpělivě čekala jistá osoba, zapřisáhlý nekuřák a navíc příležitostný bonzák. Tak když jsem ji zmerčila, kabátek s nikotinovým odérem letěl hezky za odpadkový koš, ale jednání i tak proběhlo s oboustranným bezpečnostním odstupem (a nakrčeným nosem)...
Stejně je to pech, někdy tady sedím celý den, nezapálím si a nepřijde ani noha. Naopak, když už se rozhodnu na cigaretu skáknout, můžu si být jistá, že zrovna se někdo přihrne... nejhorší je, když je to můj chlebodárce.
To si vzpomínám, takhle jednou, když měl být někde na služebce, vychutnávala si kýžený klid na pracovišti a rozhodla jsem se za dobrou práci odměnit vonnou cigaretou. Kolegyni jsem upozornila, že jdu dozadu, kdyby snad někdo po mě náhodou zatoužil... Odebrala jsem se tedy do kuřácké komůrky, vzala jsem s sebou i denní tisk, páč jsem byla rozhodnuta setrvat tam nejméně zdravou čtvrthodinku. Usednu ke stolku, rozevřu tiskovinu, zapálím si a labužnicky vychutnávám cigaretu... asi při pátém šluku, kdy se konečně pořádně rozhořela a já byla zahalena celá v cigaretovém dýmu, se ozval z chodby hlas: HALÓ, JSTE TADY? MARTA ŘÍKALA, ŽE JDETE DOZADU!! HA! Ve mně hrklo jak ve starých hodinách, páč to byl on, můj chlebodárce! Do háje, co tady dělá?? Dyk má být někde na služebce... než mi to stačilo prolétnout hlavou, nade mnou se tyčil v celé své výšce a kráse a hrozivě si mě pohledem měřil přes dýmovou clonu... zůstala jsem hrůzou celá ochromená a nějak se mi s dýmem vykouřilo z hlavy, že kouření na pracovišti je zakázáno a prostě jsem si nenuceně pokuřovala dál... hezky jsem ho pozdravila, usmívala se na něj, pokukovala jak šibal... později jsem zjistila, že se tomu říká únikové chování, když člověk nepřiměřeně reaguje v určité situaci. Prostě jsem nevěděla, jak se mám zachovat, poněváč dým by mě stejně prozradil, i kdybych tu cigaretu stihla típnout... Naštěstí mi to prošlo jen s varováním, páč nadřízený byl naštěstí a zcela výjimečně v dobrém rozmaru. Ale od těch dob už si dávám HODNĚ HODNĚ velkého majzla.
A té kolegyni jsem tedy VELMI HEZKY poděkovala.... (je to má podřízená chacháááá...)
Žádné komentáře:
Okomentovat