Vloni jsme byly zrovna v týhle době v Práglu spolu. Původně jsme měly jet na nějakou akci motorkářů někam na Šumavu a sehrát tam pro jednoho známého humornou a vysoce ztrapňující scénku s úmyslem uvést druhého známého do rozpaků. Jenže Jana se nějak špatně domluvila s objednatelem této kulturní vložky a ve finále se po telefonu docela pohádali, páč jeho představy byly asi trochu jiné, tak Jana to skrečovala. Byly jsme docela zklamané... byl pátek, věci na cestu jsme měly nabalené, cestovní horečka už nás polapila, tak jsme si řekly, že teda doma sedět nebudem a jedem do Práglu! A hned. A vlakem. Tak jsme popadly bágly a vyrazily směr vlakové nádraží. Nějak tak mi vrtalo v hlavě, kdeže budem v Práglu spát, protože jsme původně měli jet úplně jinam, kde nás snad čekali a měli pro nás i noclehárnu, ale tam, kam jedem, tam nás nikdo čekat nebude... Jana mě uklidnila, že má pár známých ze seznamky, pražáků (v životě se s nimi nesetkala!), že jim z cesty zavolá a to by bylo, aby nás někdo u sebe na dvě noci neubytoval! No... pomalu a jistě mi začal mrznout úsměv na rtech... nicméně jsme vyrazili. Chvílí jsme seděli v kupéčku, kde byla brutální nuda, tak jsme se rozhodli změnit lokál a navštívit jídelní vůz. V jídelňáku bylo kromě smradu i narváno, tak jsme s nakrčenýma nosama postávali u dveří, až se někde uvolní místečka. Zželelo se nás dvěma týpkům, tak odsunuli svoje roztažené bágly ze sedadel (to by bylo za pokutu!) a pustili nás milostivě k sobě sednout. Dalo se s nimi nezávazně prohodit pár slov, byli to kluci, co jeli do Prahy na letiště, z kama odlítali do Anglie. Ve své bezbřehé radosti z toho, že opouští na nějakou dobu tuto republiku, byli rozdajní a poroučeli nám vodky s džusem a vařit v tom jídelňáku něco, snad nám poručí i oběd. Na oplátku z nás mámili telefonní čísla, ale ty tak snadno nedáváme, takže dostali nějaké cizí, nejspíš patřící dobrým kamarádkám, které pořád naříkají, že je nikdo nechce. Ty se budou divit... Tak nám cesta docela utekla a do Práglu už jsme přijeli mírně navátí. Chladný večerní vzduch nám rozsvítil kontrolku v mozku, páč jsme se náhle rozpomněly na to ubytování. Ještě jsme na hlaváku dali panáka na rozloučenou ve Fantově kavárně, shlédli hustou bitku nějakých cizích státních příslušníků a následný policejní zásah a pak už naši spolucestující odjeli směr Ruzyně a Jana začala žhavit telefony. V souladu s mou neblahou předtuchou nikdo neměl zájem ubytovat dvě ženské, navíc cizí, které si to přihasí navíc bez ohlášení. A mimochodem, já bych k nějakému cizímu chlapovi taky nešla... Pěkně pěkně. Noc na krku v cizím městě... co dělat? Sáhla jsem ke krizovému řešení. Mám v Praze kámoše Toma, tak jsem mu zavolala. Moc jsem nevěřila tomu, že bude doma, páč hodně cestuje a taky jsem nevěděla, jestli se třeba za tu dobu, co jsme se neviděli, neoženil.. a vůbec, existují další úskalí delší neinformovanosti o našich známých, víme? Ale děly se zázraky. První zázrak: vzal telefon. Druhý zázrak: byl doma a měl čas. Třetí zázrak: zdálo se, že má radost, že se po roce zase uvidíme. Tak paráda. Vyrazili jsme směr Staromák. Nevěděla jsem, kde přesně bydlí, změnil totiž nedávno bydliště. No jo, holoubek, přesídlil do docela drahé části Prahy 1... ani nevím, jak se k tomu bytu asi dostal. No nic. Přivítal nás jako bychom se neviděli týden (mimochodem, Janu neznal vůbec), vytáhl dvě sedmičky vína z Moravy na přivítanou a začali jsme bez okolků večírek. Nálada stoupala přímo úměrně vypitému vínu, a samo, když je veselo, tak se nechce sedět v kvartýře, vyrazili jsme tedy do noční Prahy za zábavou. Páč to tam Tom zná, obrazili jsme pár docela dobrých podniků, ale ve všech bylo tak natřískáno, že jsme raději řekli dveřím nashle zvenku. Nakonec jsme narazili na jeden, kde se dalo dýchat a taky tancovat! Drinky lítaly (po tom vínu ideální partie) a těla se hýbaly! Praha nebo ten náš zapadákov, všechno jedno, páč když my to s Janou rozjedem, tak každej kouká! Chlapi nás tam vytáčeli a na Tomovi bylo vidět, že je hrdý, že patříme k němu. No jasně, čepýřil se jak páv, dokonce jsem zaslechla, jak mu nějaký kámoš šeptá, ať si to s náma hezky v noci užije... Hoho! To víš, že jo, holoubku! Tak jsme se tam pěkně nadrinkovali a vyrazili ještě na zdravotní procházku městem. Nohy mě bolely pekelně, ale nedalo se nic dělat. Byli jsme všichni unavení, ale hostitel poručil, návštěva se přizpůsobí. Páč, byly jsme na něm v daném momentu závislé... tak jsme se ploužili noční Prahou a já se nemohla dočkat, až složím své tělo na nějakou matrac... ale noci ještě nebyl konec. Ještě na skok do mekáče na hambáče a pak konečně domů..... ovšem tam Tom chytil pravděpodobně druhý dech, tak vytáhl ještě jednu láhev vína, kterou jsme do sebe ještě nalili , nikdo už moc nemluvil a poté jsme se odpotáceli spát... Ráno bylo krušné. Bolela mě hlava a co horšího - skoro jsem nemohla chodit. Jana na tom byla podobně. Tom odjížděl hned ráno na Moravu (patrně pro další baterii vína), tak nám nechal klíče a svůj drahý kvartýr napospas. Byly jsme jak dvě mrtvoly, co z pražského ovzduší přijaly zdravou lesní barvu... Ploužily jsme se tím bytem a plánovaly, co budem dělat. Vlastně se nám ani už nic nechtělo.. nejradši bychom jeli domů... šli jsme se projít, byla zima a ty nohy... eh, škoda mluvit. Stavily jsme se do cukrárny, kde jsme se nacpaly drahýma zákuskama a nalily kafem a velmi brzo jsme se vrátily zpátky. Cestou koupily víno, něco na zakousnutí a večer v matičce stověžaté strávily v Tomově posteli u televize... vytuhli hezky brzo, ráno vstaly a šup na vlak domů...
Jak řikám, up and down, jako na houpačce... některý den je prostě báječný a druhý stojí sotva za letmou vzpomínku. Ale i tak je jedinečný. A nikdy se nebude opakovat... takže: JEDEM DÁL A ŽIJEM!!
Žádné komentáře:
Okomentovat