Po 20 minutách jsem se z autobusu vyhrabala v místě určení. Bohužel jsem si neuvědomila, že místo, kam jedu, je ve vyšší nadmořské výšce, než to, kde bydlim já a teda že tam asi ten sníh ještě bude... to jsem zjistila hned, jak jsem se po kotniky zapichla podzimníma botkama do hezke sracky. Rozmoklý sníh, do kterého bez ustání pršelo, ještě obohacený o podivnou hnědou barvu... v duchu jsem zalkala, proc jsem si nevzala zimní boty... roztáhla jsem parazol a vyrazila směr krchov. Skákala jsem elegantně po chodníku a po cestě, ve snaze dostat se na kousek terénu bez vody a sněhu.. hop hop. Jak černý havran, shrbená pod černým deštníkem, s kapesníkem u nosu, páč mi z něho pořád teklo, jsem budila zaslouženou pozornost místních štamgastů, co si u hospody dávali venku (!) pivo, smáli se mi a drze na mě ukazovali prstem. No co čert nechtěl, zrovna tam jsem si špatně vypočítala skok, bota bez vzorku v souladu s fyzikálními zákony neměla jak zabrzdit můj rozjezd a já se před nimi se natáhla na zem i s tím parazolem.. bych se radši neviděla... tak nejen kalhoty po kotníky mokré, ale navíc kolena pěkně špinavé a jedno péro z parazola dolámané. Pěkná bilance... a za všechno můžou ty podzimní parisky... přes tyto lapálie jsem se nevzdala, posbírala se ze země, vyškrábala se na kopec na hřbitov, tam moc neotálela, protože mi byla i docela kosa, tak po zapálení svíčky jsem nabrala směr rodinné hnízdo. Šla jsme navštívit naše. Trochu jsem se tam usušila, podařilo se mi i částečně vyčistit ty zaprasené kolena, preventivně si dala dva čaje a dvě slivky, co po ní už dva dny pláču, k tomu pěkně poobědvala, pohlídala hroznýše od ségry a hezky rychle se pakovala do svýho.
No, musím říct, že už mě ta rýma přecházela a tímhle nedělním výletem jsem si zase hezky pomohla... pitomé boty! Nu což, když to musí být?
Žádné komentáře:
Okomentovat