PROČ NEBYDLET S RODIČI

Pojedu dnes navštívit naše.

Mamina mi včera volala a měla smutek v hlase. Kromě toho, že tento měsíc to má už třetí soused za sebou, by potřebovala vyřídit cosi s pojišťovnou... ona na tyhle věci vůbec není. Dneska se vymlouvá, že z mobilu je volání drahé, ale i když měli pevnou linku, tak jsem jí vyřizovala takové úřední věci já, páč ona nebyla schopná nikam zavolat. Prý že to neumí vyřídit. Vysokoškolsky vzdělaná osoba! No mami!

Ještě, že s nima nebydlím. Páč je mám ráda, ale tam by mě asi střelilo. Prostě bych pro ně byla na jedné straně element, který kde co vyřídí a zařídí, na druhé straně navždy jejich potomek, o kterého je třeba se starat.

Když tam zcela mimořádně dvakrát do roka spím, ráno se rozléhá barákem:

„Snídaněěěěěěěěěě!"

„Nesnídám! Spim!"

„Snídat se musí, podívej se, jak jsi zelená!" - použijou metodu nátlaku a pustí mi do cimry psy... mají dva, jedna fenka v létě skonala, ale ti dva jako budíček pro hosta docela stačí. Jsou to domácí mazlíci, hopsnou na postel a ňufají a olizují, takž spánek už nepřipadá do úvahy.

Dvakrát mě v šestnácti přichytili při kouření. Jednou na kolibě a jednou jsem si v našem nekuřáckém baráku při svitu měsíce bafala z okna startku. Smrad po celém baráku. Mamina tehdy chytla amok a řemen, honila mě po baráku, řemen jí svištěl nad hlavou, řvala, že  mě zabije. Táta ji musel krotit a smál se. Prý nech ji, však umře pomalu! Stejně mě nedohonili, páč jsem byla lehkoatlet, zaměřený na krátké i dlouhé tratě, skok do dálky i šplh, dařilo se mi úspěšně před svištícím řemenem kličkovat, předvedla jsem dokonce pár skoků snožmo přes zábradlí...

Ale od té doby si netroufnu před našima zapálit, i když uteklo sakra hodně vody. Nějak jsem se zablokovala a nejde to. Téma kouření je pro mě před našima absolutní tabu, i když určitě ví, že kouřím. Dejv mi trošku podřezal větev, když byl s babčou před třema rokama v létě v Chorvatsku a chtěl mi dovézt dárek. Vybral - popelník! Při jeho předání jsem měla opravdu kyselý a křečovitý usměv.

„Ehm... to je hezká dekorace", otáčela jsem v rukách kýč vytesaný z nějaké mušle.

„To není dekorace, to je popelník!" , zvolal radostně Dejv. To nemusel ani říkat, všimla jsem si neuměle vyhloubených žlábků pro odložení hned čtyř cigaret.

Při těch slovech zvedla mamina káravě obočí a úkosem se podívala na mě a potom na Dejva.

„Aha", pronesla ledovým hlasem.

„Takže popelníček," usmála jsem se.

Nic moudřejšího mě nenapadlo.