DOBRO DOŠLI!

Včera byl krásný den, věčná škoda sedět doma. V Rožnově se o víkendu konal sraz motorkářů, kámoš kavárník René mi v týdnu volal, že tam jede, tak dá vědět a staví se pro mě. Jenže vědět nedal a nestavil se. Tak jsme jsme s Janou vymyslely výlet k Radhošti, na Pustevny. Třeba kdyby se náhodou někdo ozval, budem poblíž:-).

Na takové výlety se jezdí zrána, samozřejmě my jsme vyjely docela pozdě. Na Pustevny nás dovezl autobus někdy ve tři odpoledne. V hospodě jsme si daly pivo a přemítaly jsme, co jako dál. Jedna možnost byla sejít pěšky do Rožnova, druhá dát si těch piv ještě několik a nasednout na poslední autobus, co jede dolů a pak mrknout na ten sraz. Zvítězila touha po pohybu na zdravém vzduchu.

Zeptaly jsme se modrookého domorodce (aspoň jsme si myslely, že je domorodec) na nejkratší cestu dolů. Poradil. Vysvětlil. Udal délku trasy. Sedm kilometrů. Zajásaly jsme. Sedm kiláků celou cestu z kopce, to je za hodinku meta dosažena.

Tak jsme s elánem vyrazily. Měly jsme dojít na Skalíkovu louku a odtud na chatu Mír. Skalíkovu louku jsme natrefily v pohodě. A odtud nás nasměrovali - po asfaltce, dojdem k chatě a pak už je to do Rožnova co by kamenem dohodil. Celkem tak sedm kilometrů... magická sedmička. Už nám mohlo být divé, že odevšad to bylo sedm kilometrů...

Asfaltka se vinula po úbočí hory a neměla chuť nikde skončit. Když jsme po ní šly už dvě hodiny docela rychlou chůzí, páč se začalo smrákat a cíl cesty v nedohlednu, už nám tak do zpěvu nebylo. Už jsme si i ujasnily, že nějaký sraz nám může být ukradený. Hlavně, abychom se dostaly domů. Nevěděly jsme, kde jsme a kdy tak asi můžeme dorazit do civilizace, i přidaly jsme radši do kroku. Za náma se objevil chlap na nějaké šílené mašině, vypadalo to jako traktor předělaný na sněžný skútr. Jana nesměle navrhla, že bychom jej mohli stopnout, aby nás svezl. Když se přiblížil, viděly jsme, že ten chlap tam měl sekeru a  motorovou pilu a moc divně koukal, tak jsme radši ani nemávly a byly rády, že s tím vehiklem zajel za další zatáčku. Aby na chatě Mír nezačali nabízet čerstvé stejky a podobné věci:-(.

Z protisměru se vynořil cyklista. Jel jak při Závodě míru, tak jsem mu zastoupila cestu a zdálky na něho zuřivě mávala posledním pivem v plechu, co jsem našla v batohu...zastavil a chechtal se, když nás uviděl. Dvě trosky na konci světa... a porušil magickou sedmičku! Se smíchem nás informoval, že délka námi zvolené trasy činí osmnáct kilometrů... ale zase je fajn, že jsme už ušly třináct... tak už jenom pět...:-(. A prý že svižnou chůzí jsme za hodinku v Rožnově!

Ono se řekne - svižnou chůzí, ta byla možná zpočátku, ale po třech hodinách šlapání asfaltu byla svižnost tatam... Nebylo cesty zpět, tak jsme sebraly poslední síly a doplahočily se konečně po skoro čtyřech hodinách k tomu Míru.

Koupily jsme si pivo a tatranku, zhroutily se na dřevěnou lavici a úplně grogy plánovaly poslední etapu výletu. Jana zbaběle sondovala od hostinského, na kolik vyjde tágo, že už dál prostě nejde. Má diplomacie střelce z ní však vydolovala poslední zbytky kuráže, posbíraly jsme své kosti, co už sotva držely pohromadě a krokem dívek po první zkušenosti se sexem, vyrazily na tu poslední cestu. Prognóza byla špatná. Při našem tempu jsme taktak stíhaly poslední vlak, což bylo neklamné znamení toho, že domů se dokodrcáme v půl dvanácté v noci.

U cesty stála stará paní s holema, Bůh ví, kde se tam vzala a přála nám, děvčatům :-),  šťastnou cestu... byla to kouzelná babička. Kdo si počká, ten se dočká a my se dočkaly, páč pak už události nabraly rychlý spád.

Najednou jel zelený volkswagen, ženská, zastavila sama od sebe a svezla nás až do Rožnova. Ještě jsme si s ní skvěle pokecaly, až na to, že nemohla přijít na jméno motorkářům a my málem prozradily naše občasné výlety a cíl dnešní cesty. Mohly jsme skončit vysazené někde v hloubi lesa:-). V Rožnově další náhoda .. kde se vzal, tu se vzal - Zdeněk. Známý od Jany. Po chvilkovém přemlouvání se mu nás zželelo, páč jsme vypadaly docela zbídačeně a hodil nás na nádraží. A tak jsme nakonec dobro došli v devět večer domů a nejkratší cestou do postele...

Dneska se sotva hýbu:-(. Je třeba přiznat, že fyzička stojí za kulové a než se to zlepší, doporučuju výlet maximálně do těch míst, kde nejsou okna...