CO SE MNOU DĚLÁ MÁJOVÝ DEŠTÍK

Dneska ráno jsem viděla na kontryhelu kapky deště.

Byly tak nádherné! Sehnula jsem se k nim a zkoumala je. Odrážel se v nich celý svět i temné nebe, z kterého lilo a lilo. Když jsem se jich dotkla, kontryhel pod mou rukou uhnul a kapka se skoulela do vysoké trávy. Naposledy jsem je viděla před tisícem let, kdy jsem byla ještě malá holka a chodila jsem v deštivém létě s babičkou do lesa na houby. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Kvetou šeříky a tráva zalitá májovým deštěm vyrostla a má kouzelnou zelenou barvu. Chodím v té trávě, v níž nejsou vidět chorchoje od psů, a doufám, že si nedonesu nějakého domů:-). Mám úplně mokré nohavice, ale vůbec mi to nevadí. Je totiž překrásný den!

Miluju déšť a zataženou oblohu. Ne sychravé dny, ale takové, jako je ten dnešní. Teplý. V ty dny chodí po venku jen málo lidí. Ale já, já ano. Právě proto, že zřídka koho potkám, a když už ano, většinou je to člověk, který se cítí jako já. Poznám to. Má to ve tváři. Ani se nemusí usmívat.  

A když se vrátím domů, je mi krásně. Zalezu pod peřinu a budu si číst. A taky se konečně učit. Můžu si dělat, co chci. Nemusím uklízet, nemusím prát, ani žehlit a není tu nikdo, kdo by mě honil k vaření oběda. Čoklová dostala pár kostiček z včerejšího kuřete a já si vykouzlím ze zbytků rizoto.

Nemusím prostě vůbec nic. Jsem paní domu.  A užívám si to.