SÁM NEJSI NIC

Tak jsem si po skvělém víkendu říkala, jaký nebude parádní týden, ale zatím to tak nevypadá. Euforie mě pomalu, avšak jistě, opouští.

Sexydancer, se kterým mi bylo tak dobře, se moc neozývá. Docela mě to trápí. Nepodlíhám však okamžitým dojmům a nechávám věci plynout.

Nicméně, s víkendovou energií, nalitou v žilách, jsem se rozhodla uspořádat si nějak své prožitky a vůbec svůj život. Vytěsnit věci, co s postupem času ztratily svůj smysl.

Včera za mnou po velmi dlouhé době dojel Honza. Chtěla jsem si s ním vyjasnit naše vzájemné vztahy. Já při pivu a on při čaji. A nafurt.

Pro ty, kdož nejsou denními návštěvníky tohoto blogu: manažer, pracovně velmi zaneprázdněný. Soukromě, ač svobodný, nezadaný a bez závazků, také velmi zaneprázdněný. Tenista. Štír. Když jsem ho před půl rokem potkala, mohlo se zdát, že je na obzoru hezký vztah. Zamilovala jsem se do něj a plánovala jsem si budoucnost. Moc o ní nechtěl slyšet a já se nad tím nijak nepozastavovala. Doufala jsem. Tajně. A marně:-(.

Postupně mě moje slepota opouštěla a já nakonec uzřela, že zbyl jen ten sen a ze vztahu hrstka popela. Scvrknul se na večeři, drink, trošku přisolit (Zuzi, je to tak správně?)... Poprvé a pak už nafurt...

"Chtěla bych jít do kina!"

"Mě to ale nebaví. Třeba někdy jindy. Musím brzo spát, ráno letím do Tokia."

A jindy zase hráli pitomý film... Tak druhá možnost:

"Pojďme s čoklovou na špacír!"

"Jééé, mě se vůbec nechce... ňák mě bolejí nohy... víš, že jsem hrál včera ten tenisový turnaj, ne? To je záhul, čéče... hele, zůstaňme radši u tebe."

Oběd, drink, večeře, solnička...

"Proč se mnou jsi, když se mnou nic nechceš podnikat?"

"Mě je s tebou strašně dobře, víš? Mám tě rád, ale dyť víš, že nemám vůbec čas!"

To nemáme nikdo. Páč jednou, jednou nebude. A než se tak stane, tak by se člověk měl snažit ze života vytřískat, co se dá.

"Co když se s tebou už nechci vidět? Chtěl bys mi to nějak rozmluvit? ", udeřila jsem, jak jsem se domnívala, na citlivou strunu.

"Coby. Přemlouvat tě nebudu. To je přece tvoje věc," hrál si s hrnkem čaje a kolem rtů mu pohrával tajemný úsměv.

Úplně mě odzbrojil. Čekala jsem trošku boje, trošku vzdoru, nebo hněvu... a on se usmíval! Bylo mu to úplně jedno!

Z fyziky známá věc, že akce vyvolává reakci, se potvrdila. I mě se vykouzlil na tváři úsměv. Chápavý. Poslední, co mi chybělo k poznání, jsem zjistila. Inu, kdo se moc ptá, moc se dozví. On však může být klidný a jak by řekl básník, vědomý. Ženských je jak děr v ementálu. Určitě mu dříve či později některá padne k nohám.

Takže moje věc... jsem nepoučitelná, naivní a důvěřivá. Zase jsem se přesvědčila, že láska pro mě není. Zato hřát si na prsou hady, na to jsem já kadet.

Jo, s chlapama já si rozumím. Jako malá jsem vedla klukovskou partu:-). Nikdo rychleji neběhal a líp nelezl po stromech. Chlapi jsou dobří jako kamarádi... jen se nesmím pokoušet o vážný vztah. Ruce pryč. Třeba přijde jednou někdo, kdo o mě fakt bude stát. A já o něj.

Ale stejně... je mi smutno.

Je zajímavé, jak moc člověka nakopne, když cítí zájem druhého člověka. Že má o důvod víc žít. A radovat se z toho života. Že vyleze slunko a zase bude dout vítr kolem řeky a zase mi jednou pocuchá ty moje neposlušné vlasy, co v životě nejdou učesat... Protože když to nemá, tak slunko jen zbytečně pálí do očí, vítr je studený a protivný a na vlasy bych nejradši vzala nůžky...