PACHATEL SE VRACÍ NA MÍSTO ČINU

Dneska jsem absolvovala oslavy založení základní školy, kterou jsem kdysi čtyři roky navštěvovala.

Mamina tam dodnes, ač v důchodu, učí, ségra - učitelka, tam taky pár let práce odvedla, tak jsem se s druhou ségrou k nim připojila a šla navštívit zapomenutá místa a přičichnout ke géniu loci:-).

Nic moc se tam nezměnilo. Řekla bych, že jde poznat, že ve školství moc zbytečných peněz není. Krom nezbytných nových učebních pomůcek a pár novýma lavicema vybavených učeben to tam bylo jako za starých časů. Venku ale přibylo nové sportovní hřiště a nová tělocvična. To za nás nebylo, maximálně jsme přeskakovali staré pneumatiky, napůl zapuštěné do země a házeli granátem na zpustlé louce.

Oslavy školy byly pojaty jako den otevřených dveří. Ve třídách byly naaranžovány učební pomůcky a dílka současných i bývalých žáků. Mamina má na starosti přírodopis a v učebně tak byly vystavené letité šutry a vypelichané vycpaniny ptáků.

Výstavku bylo třeba něčím oživit a hned bylo jasné, čím. V koutě kabinetu se skrývala figurína, na které se žáčci učí dýchání z úst do úst. Andula. Vhodnný objekt pro malý žertík.

Andula měla unylý obličej jako znuděný člověk, zavřené oči a šedé vlasy jí trčely do všech světových stran. Bylo jí jen do půl těla, což se ukázalo být výhodou, když sedla na učitelskou židli jako prdel na hrnec:-). Konstituce těla anče nebyla nikterak pevná, takže hlavu nedržela zpříma, ale hned jí padla na stůl, kde si ustlala na třídní knize. No ještě lepší! zaradovala jsem se. Ještě jsem hlavu natočila tím správným směrem a ruce jsem jí naaranžovala kolem hlavy. Nezasvěcený mohl nabýt prvního dojmu, že za katedrou sedí polečensky unavená žena, která si právě dovolila zdřímnout na stole.

Pobaveně jsem pozorovala ode dveří reakce návštěvníků, kteří se přišli pokochat přírodovědnými sbírkami. Udržovaná žena ve středním věku si ze zájmem prohlížela citrín a růženín, přesunula se k sokolovi s olezlýma nohama a nalomeným křídlem a pak jí zrak padl na katedru.

"Mankote!", vyjekla, zbělela a chytla se za srdce.

"Fujtajxl", odplivl si pán v černé šorně a šel obezřetně blíž, aby dřímající pedagožku vzbudil.

"No to snad... to snad není ani možné?", šeptala jedna paní druhé a ukazovala na spící postavu.

A děti se smály a píchaly do anduly prstem v domnění, že učitelku vzbudí.

Škoda, že tam nebyla skrytá kamera!

BTW: Aby nebylo tímto počinem učitelské povolání degradováno, mamina všechny mystifikované vyvedla z omylu, řkouc, že to je názorná ukázka toho, jak budou vypadat učitelé na konci školního roku. Ne však vlivem alkoholu, nýbrž a pouze únavy:-).