Pátek večer... časy se, zdá se, mění...
Místo bujarého ejchuchu balím Dejvovi věci na lyžák. Zatím je pro praktický život chlapec nepoužitelný, ale snad se to časem poddá a i z něj se stane kus pravého chlapa.
Je líný zavolat svému otci a požádat ho o jakýsi obal, co by držel v kupě dvě lyže, možná ještě s tyčkami. Tak ho chci vidět, jak se s tím potáhne k autobusu, který ho odveze kamsi do vzdálených hor, kde zcela určitě není žádný sníh a chci vidět, co tam asi tak budou dělat.
Radši než týden na horách by seděl doma u kompu a koukal na mangu... nebo škemral, ať mu koupím sadu inkoustů na totéž, v ceně pouhopouhých 800 korun ;-). A špičky na pera, taky žádná láce, papíry s mřížkou a další věci, jejichž smysl mi prozatím uniká... Kreslí tyhle kresbičky už nějakou dobu a já nevím, kde se to v něm vzalo. Dělá suši a není žádný troškař, onehdá jsme nechali v Japa shopu kolem dvou tácků. Učí se japonsky a dopisuje si se dvěma Japonkama... pravda, ony na něj kalí, ale on se nedá, patrně podle hesla „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne", z kapesného nakupuje drahé cédéčka a posílá je airmailem do Tokia, na oplátku mu chodí mapky měst a fotografie telegrafních sloupů ;-). Holkám se zatím uši neutrhly ;-). Tak mu neustále tvrdím, že tohle se FAKT VYPLATÍ, ale nedá si říct. V ničem jiném není tak vytrvalý, jako v tomhle. Věří. Věří, že se mu splní jeho sen. Japonsko.
Nikdy nepřestávej věřit a snít... kéž se alespoň jemu sny vyplní.
Žádné komentáře:
Okomentovat