Tak zní jedno staré přísloví. I já jsem se dočkala. Poté, co se zapraskáním týden odkvačil do druhé půlky, ve čtvrtek jsem šla s Janou na chvílku na víno, abychom zapily zdraví a pracovní úspěchy jejího syna na Zélandu, ještě pořád Novém.
Nevím, jaký má kdo pojem o významu slova „chvilka". Ta naše chvilka začla v půl sedmé a skončila v pět ráno.
V profláknutém místním klubu, o kterém tu bývá často řeč, na nás čekal jediný volný stolek, tak jsme se k němu sesunuly a kuly jsme plány (už zase ;-), komu bysme tak zavolaly, ať tam nesedíme tak samy samice;-). Odnesli to dva kámoši, z nichž však ani jeden neměl čas (jak dopadají plány? To už přece víme!). místo toho se nečekaně zjevil Martin, jeden kluk, co zpívá v místní kapele, pak mlaďounký opravář aut s nabídkou projížďky v zánovním fáru, co mu asi neříká Pane a ve finále... PanTér! No, on už v té nálevně vlastně dávno s někým seděl a nějak si nevšiml, že jsme dorazily. Ovšem všechno má svůj čas, tak prozřel a dostavil se k našemu stolku. Opět jsme kuli plány, tentokrát ve třech, cože podniknem, bylo k půlnoci a já věděla, že v pátek musím být v práci včas, svěží a do pohody:-). A toto se příchodem PanTéra zdálo být ohrožené. A právem, jak se brzy ukázalo.
Po cestě domů je ještě jedna herna, tam mají otevřeno nonstop a je to taková poslední štace. Tak jsme se tam teda „na chvíli" stavili. V herně byl jeden známý muzikant, s těma se asi roztrhl ten den pytel, a ptal se, jakou hudbu posloucháme. My jsme mu to neprozřetelně prozradili, načež on odkvačil domů (asi bydlí poblíž), a vrátil se jak Vašek Taška s igelitkou plnou dvd z koncertů. Supr. Akorát to bysme tam museli sedět tak týden a ne tu příslovečnou chvilku. Tak na něco jsme se mrkli, dali dvě deci a že pudem. Ovšem servírka donesla litr červeného, že nám to posílá nějaký týpek, co sedí na baru a svůdně mrká okem na Janu. Nikdo už na to ale neměl ani chuť, tak PanTér popadl flašku s vínem a veselým krokem se ubíral k východu. Za ním tanečním krokem Jana a já jsem zůstala sedět, páč jsem sbírala síly ke zpáteční cestě. Najednou zavířil vzduch a kolem jako vítr proběhla tučná servírka s křikem „A kdo bude platit, co?" vyběhla za nima ven... páč jsem jí odpověděla, že nevim. Jaksi nám ušlo, že jsme si každý dali dvě deci, ten litr nás asi mystifikoval. Tak PanTér se vrátil a kajícně zaplatil šedesát korun českých. Asi to vypadalo, že se nenápadně trousíme ven, abychom utekli bez placení! Prokletá nálevna! To samé se nám tam už jednou stalo, a co čert nechtěl, ve stejném personálním obsazení.
Nějak jsme se domluvili, že když už je tak časně zrána, schrupnem u nás. Cestou nás vzal ještě kámoš taxikář Ondra, hodil nás těch 500 metrů k nám a my vyskotačili v pět ráno do prvního patra, po nezbytné poslední (nebo několikáté ranní) cigaretě se poskládali na sofa a strávili tři hodiny spánku.
Ráno bylo krušné. Musela jsem si vzít půl dne dovolené, páč to se mnou nevypadalo vůbec dobře. Opět mě poctil návštěvou bubeník. Tentokrát mě nešetřil a navíc - nepřišel sám. Vzal si s sebou i žáby v žaludku.
Žádné komentáře:
Okomentovat