Vzbudila jsem se dneska s radostným pocitem, že je sobota, den, který je mému srdci nejbližší. Leč pak mi pohled padl na displej mobilu a když jsem si chtěla zapsat jednu upomínku pro dnešní den, tak mi docvaklo, že sobota je minulost, páč už byla včera....
Časně ráno jsem tedy vyběhla na balkón, dýchnout si čerstvého únorového luftu a dole vidím ještě v šeru procházet muže s aktovkou, jdoucího rozvážným krokem asi směrem k domovu. Najednou se zastavil, obezřetně rozhlédl, nikde nikdo nebyl a nahoru se nekoukal a smutným hlasem pronesl: „Bože, jak mě se chce srát...". Pak hluboce vzdechl, podřepl mírně v kolenou, chvíli tak setrval, pak zakroutil hlavou a opakoval svou smutnou frázi... a kachním krokem se kolébal dál. Musela jsem si držet pusu, abych nevyprskla smíchy. Z toho plyne ponaučení: pozor na samomluvu. Velký bratr nikdy nespí. A když ne on, tak někdo jiný určitě:-).
Tak máme tedy neděli. Rozhodla jsem se provést generální úklid v kvartýru. Včera večer došla na skok Jana s jedním kámošem, radost jsem z toho valnou neměla, páč v bytě spousta krámů po Dejvově lyžáku, já jsem dospávala spánkový deficit z předchozích dnů, tak jsem se na nějaké uklízení mohla vybodnout a taky to tady tak vypadalo... Janu nejlíp příště zabiju, až takhle nečekaně přijde, navíc ne sama.
Takže jdu na to. A přeju hezký den!
Žádné komentáře:
Okomentovat