Některé dny se probouzím se zvláštním pocitem. Jako že tenhle den už jednou byl...
Dneska se ukázalo jaro. Venkovní teplota tomu sice nenasvědčuje, ale nebe je jak vymetené, slunko jakoby už dostávalo jarní sílu a vzduch, ten voní čímsi, co už kdysi bylo...
Když jsem venku věšela prádlo a zapálila si výjimečně ranní cigáro, vzduch nádherně voněl a sluneční kotouč pálil do očí, já se najednou velkým třeskem přenesla kamsi do jiného místa, tam, kde jsem strávila dětství.
Před očima mi běžely zážitky z té doby, v takových krásných dnech dávala máma peřiny na balkón, aby natáhly tu strašně krásnou vůni a my si mysleli, že pak už nikdy nepřestanou vonět. Tehdy, když jsme s ségrou a holčičíma kamarádkami Dášou a Marcelou utíkaly k letnímu kinu do parku, ke staré kolibě, kam nám naši zakazovali chodit, protože se tam scházely podivná individua. Tam jsme se scházeli s klukama z naší třídy, bylo nám tehdy snad osm, devět let, Martin, třídní šašek, na nás vystrkoval holý zadek a smál se tomu, že se červenáme ... kdyby tehdy tušil, že se nedožije ani pětadvaceti let, protože bude při výkonu zaměstnání, hned první den, postřelen a pak už nikdy nebude chodit a pár let nato to přestane chtít žít... moje první manšestráky, protože džíny byly jen v tuzexu a teta ve Vídni, která občas poslala něco na přilepšenou, se těchto dnů nedožila (dokud žila, tak z jejich darů měl táta koženou bundu, máma paruku a my, děti nafukovací krávu a nafukovacího trpaslíka by Disney asi v životní velikosti ;-)... a taky mi běžely hlavou vzpomínky na to, co se taky nikdy nevrátí a za to díky... pionýrský slib v úděsně kousavých modrých punčocháčích, první máje s mávátkama a alegorickými vozy na oslavu KSČ ... líbily se nám ty jarní dny a hlavně jsme nemuseli do školy a učit se! Budiž nám omluvou, že jsme nevěděli, co to tam vlastně slavíme...
A každý víkend u babičky, nejlaskavější a nejdražší osoby, kterou jsem kdy poznala, její malinový sirup a chleba se škvarkama a pečené kuře, jehož chuť nikdy nezapomenu a nikdy se mi ho nepodaří tak udělat, vůně sušených bylin na půdě, kam bysme sami nešli za nic na světě, protože děda byl z jiného těsta a nešetřil nás, prý se tam jeden chlap oběsil... a z chodby zas vedlo okno do jakéhosi tunelu za barákem, kam se prý pro změnu chodíval schovávat starý Veverka, co mu od špiritusu uhnily zuby a nohy...
Přesně vím, jak to všechno bylo... ještě si to pamatuju. Je to všechno pryč... babička, děda i ten dům... jak to bylo v jedné písničce od Lorety Lynn... V rezavým zámku rezavý klíč, všechno živý dávno je pryč...
Je. Ale hezké věci by si měl člověk pamatovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat