S PANTÉREM NA JEDNÉ NITI

Náhody nejsou. Nemůžou být. To jenom osud splétá nitky a vede nás tam, kam chce. A s některými lidmi nás spojí třeba navždy.

Včera jsme se po víc jak půl roce sešli s PanTérem.

Už jsem ho vlastně ani nechtěla vidět. Ztratili jsme se každý ve svém životě a nic o sobě nevěděli. V tom půlroce, co uběhl, jsme si přáli jen k vánocům a novému roku, občas proběhl dotaz jaxe vejde a sešlo z jedné schůzky... Ale když se teď ozval, věděla jsem, že ho uvidím ráda.

Seděli jsme spolu v nálevně, kam jsme tehdy před rokem chodívali a vzpomínali na to, co bylo a sdělovali si to, co je. Prý už nepije a musím říct, že byl úplně jiný, než tehdy. Jako by dospěl... Vlastně jsem mu nechtěla říkat, že někoho mám. I když vlastně mám - nemám... Mezi tou naší řečí jsem ale najednou cítila, že mu to říct musím. Chci. Snad proto, že na mě tak koukal těma svýma černýma očima a já možná začala mít strach, abych se tam zase nezačala topit...

Koukal překvapeně, že nejsem sama. Patrně to nečekal. Asi si myslel, že se budu do smrti trápit:-). Ale úplně mu spadla čelist a mě taky, když jsme zjistili, že ve městě, kam občas jezdím na návštěvu, bydlí i on. PanTér... Přestěhoval se tam před pár měsícema. A kdyby jen město, ale i dům! Zůstala jsem jak Lotova žena:-).

Jsou stovky měst a tisíce domů. Přesto nás osud nás zavál na úplně stejné místo. Ale proč?

Možná je to blbost, možná náhody jsou... uklidňuju se. 

Páč mě to fakt docela vyděsilo.