ALIBISMUS;-)

Zpracovala jsem kámošovi daňové přiznání. Za krabku viceroyek.

Jsem se totiž rozhodla, že do cigaret už investovat nebudu. Když taxi na ně vydělám nějak bokem. A když to nepude, tak se na kouření vybodnu. Aspoň do té doby, než začnu pomalu, ale jistě přibírat, stejně, jako v mém posledním nekuřáckém období.

Nikotin mi vážně nechyběl. Prý to byla závislost pouze psychická. A té nebylo tak těžké se zbavit. Jak říkal na odvykačce pán s černým plnovousem a lascívním pohledem, kritické jsou trojky. Neměl teda na mysli prsa, ale třetí den, třetí týden, třetí měsíc. Do třetího roku jsem se nedostala. Trvalo to jako těhotenství. V devátém měsíci to prasklo.

Nevím, zda ten muž v nás vzbudil nemilé očekávání, nebo to byla léty prověřená praxe. V každém případě jsem se třetí nekuřáckou noc probudila nad ránem úplně zpocená a probudil mě nefalšovaný pocit, že mě někdo drží pod krkem a škrtí... Nemohla jsem usnout a když se mi to konečně podařilo, spánek nestál za nic. Další noci byly podobné, páč jsem očekávala podobné hrůzy, leč strach pomalu odcházel.

Za tři týdny neviditelný škrtič udeřil znovu. Rozdýchala jsem ho, prevíta;-).

Za tři měsíce přesně (a to vim, páč jsem si termín záměrné likvidace poslední cigarety napsala do diáře červeným fixem) mě málem odvezli v noci do nemocnice. Páč srdce začalo bouchat ale velmi nepravidelně, černo před očima a mdloby. Brnění prstů a dezorientace. Zubatou jsem cítila za krkem. Tělo si naposledy žádalo své a pak se chtělo připomenout až za tři roky. Nedostalo nic a nekuřácké období bylo fajn... až do doby pozvolného, leč setrvalého nárůstu na váze.

Tak jsem se nejdřív dala do cvičení a zdravé výživy, a když byly tři měsíce málo a jediným efektem bylo posílení svalů a to, že ozdobné tukové prstence ozdobily celé mé pětašedesátikilové tělo, mávla jsem nad disciplínou rukou a začala kouřit znova.

Pravda, tehdy jsem kouřila dvacku denně, dneska dám tak tři cigára - pokud teda zrovna nejsem v hospodě, kde se to kouří podstatně rychleji.

Obdivuju Vás, lidi, co jste nikdy nekouřili. Ještě víc obdivuju ty, kdo kouřit přestali, třeba i za cenu toho, že byli chvíli jak hrošíci . A závidím těm, kdo s tím práskli a nijak se to na nich neprojevilo. A vydrželi.

Přemýšlím, jestli se mám na to zase vykašlat... páč mě ty tři moje denní kousky o samotě vlastně docela baví;-).