JAK JSEM CHTĚLA MÍT NEHTY JAK ZE ŽURNÁLU

Chtěla bych už jaro.

Včera na mě skákla jedna z regulérních zimních depek. Když jsem se vracela domů ve sněhu a dešti a ničemu z toho se nedalo poručit a byla jsem mokrá jak myš. A ten bordel z venku se nosí na botách všecek do baráku a já několikrát denně stírám chodbu, páč chodit s čoklovou se musí.

A eště k tomu - mám v katastrofálním stavu nehty. Zimou trpí, nějak příliš se mi začaly štěpit jako příslovečné atomy a placama se mi některý z nich zcela nepochopitelně naštípnul v půlce nehtové ploténky. Nevzhledná a bolestivá záležitost. Tak jsem si dneska udělala radost a zašla si na manikúru. Paninka mi do nich zapracovala včelí vosk a křemík, tak se mi lesknou jak psovi kulky a po bodu zlomu není ani vidu ani slechu. Zahlédla jsem u ní v kamrlíku naaranžované umělé nehty s různýma kresbičkama, tak jsem vrazila pár šestek ještě do toho. Jsem spokojená. Mám pastelově fialkové nehty s černostříbrnou kresbou. Vypadají jak umělé, ale jsou moje! Ženská je umělkyně. Byla jsem u ní poprvé, páč ta moje původní, kam jsem chodila dva roky, náhle zjistila, že práce kolem nehtů až tak moc nevynáší, tak se dala na dráhu finančního poradce a nechala si nehty jen jako doplňkový šolich. Čímž vyřadila z oběhu nás, kteří jsme chodili jen na manikúru a nechala si ty ekonomicky výhodnější, co si lepí nehty umělé.

Taky jsem se svého času rozhodla zapracovat na místech, kde byla ke mně matka příroda skoupá a doplnit se nějakým tím plastem.

První gelové nehty mě nadchly!

Pořád jsem je zkoumala a na radu manikérky k nim byla patřičně opatrná. Bohužel, dlouho jsem se s nimi nepyšnila. Hned ve chvíli, kdy jsem se na ně přestala soustředit, jsem prvním nehtem drbla do skříně. A šup lup! Bylo po parádě. Druhý nehtík kámoše nenechal ve štychu a odebral se do věčných lovišť hned následující den. Jen tak, without say goodbye;-). A páč neštěstí chodí podle Murphyho vždycky ve trojici, tak třetí kumpán sice neodstřelil, ale pro jistotu se ulomil při hledání trička v dalekých útrobách skříně... Kvapila jsem zasmušile s rukama v kapsách své ulámané poklady za nemalý peníz spravit. Ale zase byla paráda jen pár dní. A protože za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, nic jsem pořádně nemohla dělat. Počínaje od zapínání knoflíků až po sbírání drobáků v krámě. Natož uklízet a mýt nádobí. A nemohla jsem se ani poškrábat na zádech! Mimořádně mi také v tom období stoupla spotřeba gumových rukavic.

Takhle ve stresu jsem to vydržela půl roku. Manikérka se při každé mé další návštěvě usmívala rozpačitěji a rozpačitěji, řkouc, že mé nehty asi nesnášejí ten gel nebo lepidlo nebo něco, páč ostatním ulítne tak maximálně jeden nehet za měsíc... nebo... jestli prej nedělám s nějakým ředidlem...

A pak mi jednou při rychlém psaní na klávesnici sborově odstřelily hned dva nehty, a to byla poslední kapka. Zaklela jsem jak dlaždič a šla nehty sundat dobrovolně.

Ovšem ta hrůza pod nima se spravovala dva měsíce....

A od té doby už chodím jen na manikúru.