CO DÁL?

Dneska jsem při fyzické práci, kterou mi ponoukli páni rodičové, spočívající v odnosu drva do kolny, přemýšlela, co jako budu dál v životě dělat. Páč život mě povšechně vrhá do jakési prekérní situace...

Kvartýr, co v něm bydlím, se má prodávat. Zatím patří městu a to se usneslo na poradě moudrých hlav na místním precedensu v bytové otázce. Byty prodá za 40 % tržní ceny, to je, dle fám, co tu letí, cirka třistatisíc korun. Někteří sousedi už si hledají v blízkosti nějakou vzrostlou švestku:-). Ona totiž většina nájemníků našeho domu žije ze sociálních dávek. Jsou tam staříci a matky samoživitelky. Nezaměstnaní. Kdo jiný by taky žádal (a následně měl přidělen) o městský byt, že jo?

Do té koupě se mi teda moc nechce... znamená to půjčit si někde prachy a patnáct let je splácet. Vlastnit byt o výměře 37 m2, sice v centru města, ale na chátrající pavlači. Navíc, když nás to koupí jen pár, co ten zbytek? Že bývá nablito v álejích, je známá věc. Ale u nás na chodbě to taky není až tak neobvyklý jev:-). Sem tam se objeví i nějaký ten pan Henkie;-).

U našich proběhla nějaká maskovaná nabídka, že bych mohla jít bydlet tam, abych si nemusela půjčovat prachy a že bude jako lepčí vrazit je do baráku. Jenže jsme tři a za pár let budu vyplácet ségry z rozpadající se barabizny. A navíc - už jsem si zvykla na svůj klid a svůj život a tak nějak mě vůbec neláká stěhovat se zpátky k našim na vesnici, byť je to do civilizace nějakých sedm kiláků. Myslím, že dvakrát do téže řeky vstoupit nelze.

Práce, co dělám už sedm let, mě přestává uspokojovat. Stojím na místě a dál už není kam. I když bych chtěla.

A jak to tak vypadá, rodinu tady už asi taky nezaložím.

Kartářka mi jednou řekla, že nedostanu v životě nikdy nic zadarmo. Že jsou lidi, co jim padá do klína dědictví a ženské, co dostanou po rozvodu majetek. Já přišla rozvodem o víc než jen o manžela, o kterého jsem, mimochodem, stejně nestála. Přišla jsem o majetek v hodnotě statisíců, co jsme spolu vlastnili, a to výměnou za jeden maličký státní byt. Jen proto, abych od něj měla pokoj. Že jsem chtěla mít prostě klid. Znám pár chlapů, co se velkoryse zřeknou majetku ve prospěch exmanželky a dětí. Neznám ani jedinou ženu, která by s děckem odešla a nechala všechno chlapovi. Jen jednu. Sebe. Ne, nelituju se, ani to nepíšu proto, aby někdo politoval mě. Byla jsem hloupá, neviděla jsem do budoucnosti a nedokázala jsem být tvrdá. Než se s někým hádat, tak jsem to radši dobrovolně odešla.

Tak jsem dostala od života pár facek. Jako prosté připomenutí.

Asi nastal čas změny.

Koupím ten byt. A budu hledat novou práci. Jinou. Jinde. Už asi uzrála doba odhodit batoh a mikinu s kapucou a převlíknout kabát. Lépe řečeno - oblíct si šornu:-). Odejdu odsud. Byt pronajmu a zkusím najít to, co mám v životě najít. Ještě nevím, co to je, ale vím, že to na mě čeká. Ovšem ne tady. Nejsem šťastná.

Cosi jsem v životě dokázala, ale tady, na tomto místě, tomu přestávám věřit a přestává to mít pro mě smysl. Nějak málo jsem to dokázala zúročit, co si budu nalhávat. Je to v člověku, jak s tím, co umí a co mu bylo dáno, naloží. Možná jsem byla jen líná, nebo pohodlná, poté, co jsem si udělala dálkově vysokou, už jsem jen pracovala a pracovala. A zůstala stát na místě.

Tak se teda konečně zkusím pohnout.