Březen za kamna vlezem!
Kdepak, kdepak! Hlásí na víkend šťavnatých 15 stupňů! Kredencózní paní na poště mi důvěrně a šeptem sdělila, že vážně uvažuje, že si v těch nastávajících slunečných dnech lehne někam na střechu svého příbytku a bude chytat do foroty bronz... ach, jaro!
Ráno jsem zabalená do téměř zimního oblečení přeskakovala louže a uhýbala před kapkami deště,což mi rozproudilo línou krev, která se po nočním oddechu v žilách jen tak povaluje, a na poště jsem pak ze sebe zuřivě strhala rolák, rukavice i kulicha, páč na mě šly z vedra mdboby... v poštovní spořitelně jsem neměla vypsaný příkaz k úhradě na nějakou platbu, tak jsem si ho hezky vyžádala a než jsem ho vypsala, dorazila partička důchodců s vkladníma knížkama, všichni komplet mě předběhli a já tam strávila dohromady svižnou hodinku, než jim připsala úřednice palmáre každému cca 20 korun...
V práci mě dnes nečekali. Můj pozdní příchod se obešel bez bujarého veselí, jen jsem zahlédla pár zakaboněných pokrčených obličejíků... zračilo se v nich zklamání... Jak se těšili! Že dneska budou mít myši pré... viděla jsem v lednici chlebíčky a snad i něco lepšího... jenže myšák dorazil.
Mě ovšem nikdo nic nenabídl... Tak jsem zaměstnance poslala výjimečně dřív domů, aby nevysedávali po pracovní době, nebo ještě hůř - během pracovní doby. Ale co se nestalo? Jim se z práce nechtělo! Prý, že potřebujou něco dodělat! Že by loajalita firmě? Opravdu? Chtěla jsem získat nezvratitelnou jistotu. Cvičně jsem se tedy odebrala na fiktivní jednání. Sotva jsem vytáhla paty, už se stahovali houfem do jedné zadní místnosti, nesouce plné tácy a talířky. Tam, jak jsem zjistila, opravdu pracovali a to těžce. Zuby se zakusovaly do vlašáku na vece, okurky křupaly a cosi se nalívalo do hořčičáku... tak jsem to vzala mazaně druhou stranou a udělala jim malé překvápko. Hezky jsem je pozdravila, pochválila za jejich práci, napsala jsem jim všem odchod před čtvrt hodinou a doporučila jsem jim, ať se vrátí na své pracoviště a tam pracujou, nebo ať si ten svůj piknik hezky rychle sbalí a pokračujou v něm jinde.
Fakt mě nepotěšili. Kdyby mi řekli na rovinu, že by chtěli po práci chvíli posedět (páč ani nevím, co slavili), nebo kdyby to baštili při práci (i když zase... ty mastné tlačenkové papíry! Fuj!!), tak bych to pochopila. Ale schovávají se s tím, vymlouvají se na práci a tohle já fakt nemám ráda. Taky mě trochu zamrzelo, že svého času jsem byla přizvána na oslavičku či raut i já. Od té doby, co jim pravidelně kontroluju a dopisuju příchody a odchody do práce a škrtám nastrčené přesčasy, které nikdo nenařídil ani s nimi nesouhlasil, už se mnou nepočítají. A žádné kamaráčofty se už nekonají.
Smutné konce iluzí o teplých mezilidských vztazích na pracovišti...
Žádné komentáře:
Okomentovat