DNEŠEK JE DAR

Až budeš mít pocit, že už dál nemůžeš, zastav se, obrať své kroky a vrať se do svého nitra. Tam vždycky najdeš cestu, jak jít dál...

 

Dneska mi přišla esemeska od expřítele, o kterém nemám dlouhou dobu žádné zprávy. Rozešel se se mnou po roce vztahu na dálku, chtěl mě mít u sebe, nejlépe hned, ale já za ním nechtěla a vlastně ani nemohla. Všechno tady zabalit, nechat tu rodinu, známé, práci, školu, odjet do neznáma a začínat znovu... rozešel se se mnou, protože nechápal, že to nejsem kvůli němu ochotná podstoupit. Aspoň si myslím, že to byl ten důvod. On mi ho totiž nesdělil, jen mi při posledním hovoru prásknul telefonem a předtím mi ještě stačil vztekle říct, že už se neuvidíme. A od té doby se neozval. Už nikdy. Já mu ještě psala, abych si s ním věci vysvětlila, protože jsem nechtěla udělat to, co on, totiž bez slova vysvětlení za sebou zabouchnout dveře a hrát si na hrdého. Nicméně - ignoroval mě. Až do dnešního dne.

 

Napsal. A proto ty první dvě věty. Někdy se přihodí v životě lidském něco, co člověka donutí přemýšlet a přehodnotit všechny své dosavadní činy a skutky. Měl bouračku, naboural do kamiónu. Jeho auto to nepřežilo, on, těžce dolámaný, ale přežil. A jak tak ležel měsíc v nemocnici, měl čas přemýšlet o svém životě. Napsal, že cítí, že některým lidem, a mezi nimi i mě, něco dluží a tak to chtěl nějak napravit a alespoň se omluvit...

 

Je škoda, že si lidi často uvědomí pozdě, že mohli něco udělat jinak. Včerejšek se nikdy nevrátí. Je pryč, je minulost, stejně, jako zítřek tajemná budoucnost. Ale dnešek je dar. Přeju všem, aby nemuseli nacházet smysl života a napravovat své chyby a životní přehmaty až je k tomu donutí vnější okolnosti... ono totiž může být (a často i bývá) pozdě...