JINÝMA OČIMA

Tak jsem tajně doufala, že se mi tyhle problémy vyhnou.

Přišel za mnou Dejv s medovým úsměvem. Hned mi bylo jasné, že bude něco chtít. A taky, že jo. Prý by rád dneska přespal ve Valmezu.

• Oukej. U ségry?
• Ne u Honzy.
• Honza? Kdo to je? (Tak prý spolužák..).
• Hm... a co tam budete dělat?
• Nic. Ale aspoň nemusím tak brzo vstávat do školy.
• Nepůjdeš nikam.
• Proč?? Prosíííííííím!!
• Protože ho neznám.
• No a co? Já tam chci jít.
• A důvod?
• Prostě jenom tak. Všichni někam chodí, jen já nikam nemůžu.
• Doveď ho k nám, ať ho poznám a pak se uvidí.
• A proč ho chceš vidět? On by tu stejně nejel.
• Tak nic. Nepůjdeš nikam.

Odkráčel z místnosti nafouklý jak stromová žába. Postěžoval si tatínkovi, že mu nechci dovolit tento výlet, a ten mu napsal: „no vidíš, jsem ti říkal, že se máš ke mně přestěhovat...". Hezký příklad. Místo toho, aby mu rozumně vysvětlil, že v patnácti letech není moudré flákat se po nocích, páč na to je času vždycky dost a skoro celý život, napíše mu takovou stupiditu. Díky za support!

V žákovské, nebo jak se tomu dneska říká, se skví přepsaná omluvenka... dvě čtverky prý jsou dostačující známky, které není třeba opravovat. Páč by se stal třídním šprtem, kterému by se všichni ostatní smáli... tak se pro jistotu neučí vůbec. Zato však mám doma filozofa v rozpuku.

• Co chceš v životě dělat? Čím se budeš živit?
• Nevím. Mně je to jedno. Stejně život není o penězích.
• Ale? A o čempak je?
• Že se má užívat každý den. A tys mi to právě pokazila. Že nemůžu jet do Valmezu...

Špatně to chápu?

Nerozumím patnáctiletému klukovi, když ho nechci pustit na noc někam... vždyť vlastně ani nevím, kam? A rozuměly těm svým klukům kámošky, co je pouštěly bez toho, aby se ptaly, a dneska je jezdí navštěvovat do nějakého centra pro odvykání drog? Nebo jim píšou do pasťáku?

Jasně. Vůbec to tak nemusí být. Ale taky třeba může...