S KNEDLÍKEM NA RANDE

Velikonoce jsou pro bezvěrce pitomé svátky. Pokud jsou však zaměstnaní, výhoda spočívá v tom, že je den volna. Jinak to nestojí za psí štěk.

Dlouho jsem nebyla na velikonoce v kostele, bývá tam moc lidí a nedá se tam dostat. Ani se o to už roky nesnažím. Spíš si tak doma medituju. Včera jsme jeli s Radimem k našim, vzali jsme maminu na krchov, páč se tam pěšky už nedostane. Má tu artrózu v koleně a skoro vůbec už nechodí. Na kole ale jezdí jak šlak;-). Jenže kostely s krchovama jsou většinou na kopci a ten, co je u našich, má stoupání poměrně prudké. Na kole jsem tam jako děcko vyjela, ale teďka bych to už asi nedala. Natož mamina. Tehdy mi bylo jedenáct a přijeli jsme na prázdniny k babičce. Měla jsem první rande s venkovským štramákem! Domluva proběhla přes tajného posla - zrzavého kovářského synka. Měla jsem asi nějaké zaražené vycházky, tak jsem vnutila mamině nápad, že zajedu do hospody pro knedlík k obědu. A to zas jo. Dala mi deset korun a já vyrazila v teplákách, co se do nich učili svazarmovci střílet, na starém arabovi směr náves, kde jsem v hospodě zakoupila za štyry koruny knedlík. Hodila jsem ho do silonové tašky, tašku pověsila arabovi na řidítka a vjó koně hospoda na krchov!

Celá udýchaná jsem dorazila před krchov a můj nápadník již čekal. Seděli jsme u hřbitova půl hodiny a amant vedl neromantické řeči o tom, že je třeba rozšířit družstvo mladých hasičů a já že jsem ten vhodný adept. Že mám sílu a tak vůbec... že jsou tam sice samí kluci, ale to přece nevadí, že já se mezi nima ztratím... už tenkrát jsem vypadala jako můj otec;-). Smutně jsem na nabídku přikývla, Jaryn zaplesal, naskočil na svojeho araba a vzdálil se. Osaměla jsem u hřbitovní zdi, zamáčkla slzu a že teda pojedu taky domů.

Naskočila jsem na araba a šlápla do pedálů... sjezd z kopce byl prudký a šlapat se moc nemuselo, ale já jsem byla se svým zlomeným srdcem před duševní explozí, tak jsem tomu dala zabrat... kymácející se knedlík v silonové tašce se rozkymácel víc a najednou se zastavil čas a taky arab strnul ve své šílené jízdě... přední kolo se na fleku zablokovalo a pak mi to přijde jak ve zpomaleném filmu: sedlo bajku se mi pod zadkem vymrštilo do výšky (pochopitelně i se mnou) a já jsem se neelegatně nabodla žebrama na řidítka. Hned poté jsem i s arabem rubla na zem. Ležím já, oči jak žampióny a vyražený dech, na mě arab a v předním kole namotaný rozšmelcovaný knedlík! Trošku jsem se pod kolem vydýchala, pak se vysoukala z nedobrovolného vězení a opatrně su ohmatala svoje bolavé tělo. Na nic zlomeného to nevypadalo, tak jsem se zmátořila, posbírala rozšmelcovaný knedlík a opatrně jsem vyrazila k domovu. Cestou jsem ještě musela koupit druhý knedlík v hospodě a doma jsem dostala vynadáno, kde se s knedlou flákám, že je oběd dávno uvařený a už taky studený.

Jako správný introvert jsem se nepřiznala. Ale s knedlíkem jsem na rande už radši nikdy nešla;-).