PERUÁNSKÝ PŘÍBĚH SE UZAVŘEL

Dostala jsem v týdnu sms z neznámého čísla:

Tuto sobotu ve 12 hodin na meu mame stavbu. SaE

Přemýšlela jsem, kdo ze známých cosi v poslední době staví nebo dostavuje. Taky mi tam neštymovaly ty Spojené arabské emiráty... a pak se náhle rozednilo! Sarinka a Edwin! V sobotu se rozeznějí svatební zvony!

S Janou jsem se v týdnu domluvila, že se půjdem na svatbu kámošky podívat. Plán zněl: kytky koupím já a sejdem se v 11.45 zulu před úřadem.

Dneska dopoledne tedy lilo jako z konve. Ven se mi nechtělo, ale po zběžné obhlídce ledničky se nedalo nic dělat. Oblíkla jsem si rozdrbané džíny s řádnou šlajsnou na koleně, antidešťové tenisky, tu károvanou čepici, černý havelok a vyrazila jsem v deset na nákupy. Umanula jsem si, že mimo jiné koupím ty kytky a skočím s tím vším domů, hodím se do gala, jak se na svatebčana sluší a patří a v půl dvanácté vyrazím. Jenže jsem potkala na sobotu nebývale moc známých, každý zdržoval, čas letěl víc, než je obvyklé, a taky v obchodech bylo moc lidí a tři květinářství už měly zavřeno... prostě v půl dvanácté se mi podařilo sehnat dvě kytky gerber a jednu jsem dostala zadáčo, páč paní květinářka, když mi montovala na drátek, jí zlomila hlavičku. Prý:

"Vemte si to, to máte grátis. Stejně... co s tim... je sobota. Dejte si to do vody, ten květ... a ten list stojí patnáct korun!" kladla mi na srdce, "pak si dokupte nějakou kytku, ten list vydrží i měsíc!". Tak jsem vyfasovala list a nalomenou gerberu.

Ale co teď? Domů už to nestihnu... s hrůzou jsem přehlédla svůj sváteční kostým. Z jedné nohavice se páral lem, prý se to nosí, ale mě to na svatbu moc nepřišlo... dupla jsem na to druhou nohou a škubla. Docílila jsem akorát toho, že se mi nohavice na džínách vzadu roztrhla do půl lýtka a lem držel upáraný na patnáct centimetrů... . Ó hrůzo! Ještě k tomu jsem měla nohavice skoro ke kolenům mokré, páč pršelo fakt fest. No nic, tohle nezachráním, někdo se v takovém ohozu vdává schválně, řekla jsem si a hodila to za hlavu. Eště zbýval problém se zavazadly;-). Přemýšlela jsem, kam se vrtnu s batohem a dvěma igelitkama. Zachránil mě mladý chemik, přišel k úřadu pro tašky a kytku. Doma jsem zjistila, že tu hlavičku, co měla být do vody, někde cestou ztratil... tak zůstal nakonec fakt jen ten nablýskaný list;-).

Svatba byla jen pro nejbližší rodinu. Nevěsta, peruánský ženich a za svědky dva potomci nevěsty. Ostatních asi patnáct lidí se přišlo jen podívat na obřad a byli to kamarádi nevěsty, páč ženich tady nikoho neměl. Byl smutný a bylo mi ho líto... takový velký den! Paní ceremoniářka určila strany nevěsty a ženicha, ale když přehlédla zrakem svatební hosty, řekla, ať se nějak rozesadíme. Seděla jsem v první řadě, díru na koleně zakrytou kostkovanou čepicí a gerberou se zeleným listem. Stejně občas vykoukla, tak snad mě nikdo na svatební fotce neuvidí... 

Novomanželé byli šťastní a já bych jim přála, aby jim to štěstí vydrželo. Aby ukázali lidem, co nevěřili, že to skončí svatbou, že to jde. Že štěstí i láska zmůžou kdejakou překážku.Vzdálenosti, řeči i věku. Že když člověk něco moc chce, může to mít.

A někdy si stačí jen přát. A někdy třeba zase otevřít skajp nebo ajsíkjú;-).

Good luck, Sarah and Edwin!:-)