PŘIJĎ UŽ KONEČNĚ!

Mívám období hektické aktivity, kdy za mnou v kolbence zůstávají jenom odškrtané úkoly v diáři, doma se to blejská, na blogu jsou furt nové písmenka a taky si dám hodně práce se sebou. Tehdy nosím boty na podpatku. Sukénky i v mrazu. Maluju si každodenně hezký obličej, chodím na manikúru a natáčím vlasy rovné jak špendlíky. Ne hřebíky, páč ty jsou silné a nepoddajné. Já mám špendlíky. Rovné a tenké.

Teď mě však zachvátila lenora.

Přemýšlím, že to bude dlouhou rekonvalescencí nebo jarní únavou.

Kvartýr je zasekaný vypranýma hadrama, co čekají na něžné pohlazení žehličky, dále hadrama sušícíma se na sušáku a taky špinavýma hadrama. Ne, pračka se nepodělala. To jen není kde sušit prádlo. Mám sice na pavlači šňůry na prádlo a venku neprší, ale onehdá jsem tam pověsila vyprané povlečení, páč náhodou chvilku svítilo slunko a vál vlahý větřík. Koukám, najednou začne krápat... tak nějak divně jakoby v  jednom místě...natáhnu krk nad zábradlí a koukám nahoru, hledám ten mrak, z kterého zapršelo. Mrak nikde, zato o patro výš stojí u zábradlí čokl se zdviženou nohou a vesele čurá na plot. Halekám, kurvuju, pán nikde, čokl vypadá nebezpečně a cení na mě dolů zuby. Povlečení podstoupilo repete a sušila jsem ho dva dny v koupelně. Páč mám k tomu věšení venku teď nějakou nechuť...

Diář se se mnou nebaví, páč má hubu ucpanou nesplněnýma úkolama.

Blog roní hořké slzy. Moc často mě totiž nevidí.

Špendlíky mám napíchané v hlavě a pružinky z nich nedělám. Radši jsem si koupila balík barevných gumiček, z nichž používám pořád jenom černou. Ale zato jsem si koupila novou drobně kostkovanou čepici. Prý vypadám jak hříšný člověk města pražského v mužském rodě! Je mi to fuck. Lidi mě nepoznávají a aspoň dají pokoj. Jediný, kdo mě pravidelně oslovuje, jsou kameloti Strážné věže. Pro ty je kus jako kus;-).

Vím, proč je to tak. Může za to dlouhá bezsněhová zima. Strašně si přeju, ať už je jaro. Až bude svítit slunko od rána do večera. Až paprsky zahřejou studené končetiny a pochmurný byt. Až pověsím bez rizika prádlo na pavlač. Až hodím až dozadu do skříně všechny zimní boty a bundy. Až vyleze první tráva. A taky až nebudu tak strašně bílá, ale aspoň malinko opálená.

A až budou čokli chodit do přírody a nebudou nám z dlouhé chvíle ochcávat pavlače.