KDYŽ KLEPAT, TAK TO NEFLÁKAT!

Na sobotu jsem byla domluvená s Dancerem.

Měla jsem docela hlad, tak jsme se usnesli, že navštívíme reštyku, kde dělají vyhlášené grilované kolena.

Už se sešeřilo a Dancer, který se v terénu vyzná, to říznul zkratkou. Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, napsal by poeta. V sednici teplo u kamen, dodává, ale my do té sednice nějak netrefili:-). Dostali jsme se strategickou cestou, která byla patrně konstruována pro průjezd těžké techniky, až k nějaké cementárně; druhý pokus už byl korunován úspěchem. S autem to smýkalo v bahně, mimo to bylo cestou možné rozpoznat výmol, šutr a rovněž koleje. S obavami jsem se ptala Dancera, zda má s sebou rezervu...

„Jistě! Ale neboj, nic horšího nás dneska nepotká!", spokojeně se zatvářil a navigoval vozidlo přes něco, co vypadalo jak přehradní hráz.

„Klepej, klepej, ať to nezakřikneš!", důrazně jsem ho varovala.

Aby se neřeklo, klepnul do palubovky.

Dorazili jsme do reštyky. Venku byla spousta aut, zřejmě nějaká akce. Kdoví, zda vůbec to kolínko dostaneme, strachovala jsem se. Jestli je oslavička, pak bude gril je v permanenci a mohlo by to trvat příliš dlouho. Dancer chtěl zaujmout místo uprostřed lokálu, mě se zdálo lepší nevzdalovat se od topení. Přece jen tam nebyl žádný hic. Překvapivě kolínko bylo, i učinili jsme objednávku a čekali.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, ze salónku vylezl osvalený borec v kšiltovce, chytil támhle nějakého pepíka, co seděl u stolu štamgastů, pod krkem, stáhl ho na zem a začal mu pěkně sázet pěstí... číšníci se probudili z letargie a jali se ty dva od sebe roztrhávat. Ze salónku se vyplížila posila. A kdo se nebije, není chlap! Ten stůl, co jsme u něj měli původně sedět, chytl přímý zásah, padla nějaká ta židle, vzduchem lítalo pivo, možná i sklenice... a my nezúčastnění pozorovatelé jsme sledovali zrakem ostřížím vývoj situace, abychom v případě nebezpečí mohli někam vzít kramle. Rodinka s dětma se uchýlila za má záda, ani nevím, jestli stihli zaplatit, páč najednou byli všichni pryč... nakonec rozbouřené chlapy zpacifikovaly jejich partnerky, co s výrazem členek armády spásy každá chytla toho svého za ruku nebo jinou část těla a se slovy:

„Kurva, Franto, nech toho, dem domů," nakonec dosáhla svého.

S Dancerem jsme se na sebe usmáli. Měls klepat...

Na zpáteční cestě jsme šli cosi koupit do marketu. Mimo jiné po grilovaném kolenu bodne pivko, že jo. Tak šest kousků, každý tři. Nákup jsme uložili do pár igelitek, s kterýma se štracháme od auta... najednou Dancer velmi nehezky zaklel a pak už bylo slyšet jen rachot střepů... jedna ta igelitka rubla na zem a bylo po pivu... no, ještě že jsme nějaké zachránili:-). Taky jsme ztratili z tašky salám a posléze ho našli před dveřmi. Ještě, že tu nežijí rychlé šelmy:-).

Ale jinak to byla kultovní sobota. Drobné vsuvky neúspěchu a nelibých zážitků člověka jenom utvrdí v tom, že pozná, kdy je mu fajn. 

Ale stejně mám pro příště radu:

Drž se toho, co ti říkám já:-). A když už klepat, tak pořádně!