OUPN ÉR REVAJVL

V poslední době mě často klátí únava. Nevím, zda ji připisovat nadcházejícímu podzimu, nebo tomu, že špatně spím. Jana to rozlouskla. Určitě to prý bude tím, že už spolu neabsolvujeme rozličné kulturní akcičky. A hned jednu vymyslela.

Včera se v jedné blízké vísce konal Karel Zich revajvl spojený s hudební produkcí místní country skupiny pod open air. I když jsem se viděla brzo v pelechu a moc se mi do pošmourného počasí nechtělo, vyrazily jsme.

Autobus nás vezl na místo určení a Jana se zatím stihla rozčilit s nezbedným synátorem, který peníze, určené na zaplacení měsíčního intru, probendil neznámo kde za jediný den a svou zničenou matku telefonicky žádal, ať ho autem zaveze za tím, kdo ho o prachy obral, a že on ho pude zmlátit. Poslala ho velmi správně tam, kde nejsou okna...

Na revajvlu už zevlovalo několik desítek obyvatel vísky. Byla docela solidní kosa, tak se zahřívali rumem a pány hajnýma. Někteří z nich se kvůli zachování příznivé tělesné teploty kroutili na provizorním tanečním parketu. Vzhledem k tomu, že všichni tanečníci se zdáli být dávno za horizontem důchodového věku, byly jejich kreace docela směšné, ale každopádně obdivuhodné. Zaplatily jsme páďo vstupné, koupily si malé pivo a zapadly k jednomu z volných stolů.

Že jsme zvolily ten správný, se potvrdilo v následujících minutách, kdy si k jinému stolu sedl malinko podroušený mladík. Najednou to na parketu zavířilo a z chumlu tanečníků se vybelhal jeden obzvlášť vypečený pán, brunátný ve tváří, hrozil na týpka u jejich stolu a řval něco, co mu nebylo přes falešného Zicha rozumět. To už stál tanečník nad přísedícím, chytl ho za flígr a táhl ho ze „své" lavičky pryč. Mladý si to nenechal jen tak líbit, tak do narušitele začal bouchat pěstí, ten se už napřahoval k ráně... ale naštěstí zasáhla jeho tanečnice a oba zpacifikovala.

Když se asi po hodině areálem ploužily hejna opilců, z nichž každý druhý zabrousil k našemu stolu a zval nás na taneční parket, usoudily jsme, že je čas zvednout kotvy. Způsobily jsme tím smutek dvěma osamělým mužům (kvůli výrazu ve tváři jsme je s Janou překřtily na žabičky), co seděli u stolu s náma. Byli nesmělí a bylo vidět, jak moc se s námi chtěli dát do řeči. Možná i do tance. Když jsme se zvedaly a to byla zrovna pauza v hudební produkci, zaslechla jsem tiché:

„Ty vole, Jaryne, nemoh jsi jim to říct? Co tu teďka budem sami dělat?"
„Co já? Všechno já! To je tak dycky! Měls jim to říct ty!"

A my se už nikdy nedozvíme, co nám to chtěli říct:-).