TEN ŠPIRITUS V PŘÍRODĚ HNED JINAK CHUTNÁ:-)

Včera večer jsem podnikla další výstup na okolní horstvo s Hanysem. Podívat se na město a zafilozofovat si.

Fakt bych měla začít trénovat fyzičku, páč když jsme se škrábali úděsným kopcem nahoru, nemohla jsem dechu popadnout a lilo ze mě jak z vola. Hanys, ten dobrák, tempo nezvolnil, naopak se mi smál, že to mám z cigaret a dobře mi tak. S vypětím posledních sil jsem spočinula na vrcholu kopce. Ten pohled stál za námahu! Nebylo mi však přáno příliš se kochat krásami valašských kopců, páč Hanys mě hnal ostružinama a malináčím někam dál do temného hvozdu. Na stezce odvahy bylo nutno chránit si především obličej a oči, z toho důvodu moje nohy dneska do sukně věru nejsou:-). Poté, co mě ostružiny vyplivly ze svého objetí, otevřela jsem oči a před náma se rozprostírala nádherná paseka, heboučká tráva a uprostřed pod stromkama naprosto dokonalý pohádkový pařez! Tam jsme si udělali tabuli. Hanys měl kvalitní bílé víno a já k tomu netradičně pakl gumových medvídků. Ač bílé víno vůbec nepiju, tam, u toho pařezu, se proměnilo v nejlepší nápoj, co jsem kdy požila. Seděli jsme na kopci a filozofovali o světových otázkách a s příchodem tmy někteří i zpívali (někteří zas notovali:-).

Při půlnoci se zvedl vichr a do pařezu zabubnovaly první kapky deště.

Hanys si nasadil čelovku, kterou prozřetelně přibalil do batohu a jali jsme se napůl zrakem, napůl po hmatu hledat cestu do města. Držela jsem se Hanyse za batoh; trpím  totiž šeroslepostí a i když vidím na denním světle výborně, v šeru a tmě mi to není nic platné, páč nevidím skoro nic:-(. Na túru jsem si navíc vzala parádní nazouváčky, takže jsem párkrát měla co dělat, abych si nevyhodila kotník. Páč na Hanysovi by pak byl transport churavého do civilizace a to bych mu já nemohla udělat. U Hanyse se projevil instinkt stopaře, cestu našel a do města jsme došli. Z pár kapek se mezitím stál liják a mě se ještě nechtělo domů, tak že si půjdem zahrát partičku kulečníku. Tyto touhy mě přešly v parku, kam jsme se schovali před deštěm, poté, co jsem poslední zbytky sil vydala při stěhování litinové lavičky do altánku (podlaha ve výši 100 cm:-).

Když jsem se v jednu ráno, vysílená a zmoklá jak kura, doplížila k domovu, byla jsem přivítána temným vrčením čoklové. Identifikovala mě až po několika nevlídných slovech, páč se k mé zimou se třepající postavě oddaně přimkla a ve spaní mi hřála prochladnuté ledviny:-).

Přátelé jsou fajn. Ale nejlepší přítel člověka je stejně pes:-).Copak vám může kamarád hřát ledviny??